Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Hubu mu zacpeme přesvatým Wojtyłou

    V českých katolických kruzích koluje ironická říkačka Proroctví o pontifikátu Benedikta XVI.: Ratzi paci pacičky, klérus przní dětičky. Klidně žijte ve hříchu, jen když je to potichu. Po dalších rýmovaných komentářích na adresu papeže Ratzingera (krycím jménem Benedikta XVI.) následují verše: Kdo by nám položil otázku nemilou, hubu mu zacpeme přesvatým Wojtyłou.

    V rámci Palm Off Festu hostovalo také provokativní Prokletí Olivera Frljiće FOTO MAGDA HUECKEL

    Když se v rámci Palm Off Festu hrálo polské Prokletí, mohli mít diváci – tedy ti zasvěcení do orálních tradic českého katolicismu – pocit, že chorvatský režisér Oliver Frljić je do těchto orálních tradic zasvěcen také. Jak jinak vysvětlit jednu z úvodních scén, kdy toto „zacpání huby“ proběhne na scéně velmi doslovně: Na jeviště je vytažena Wojtyłova socha, která je však oproti svým tisícerým variantám, rozesetým po světě, vybavena falem. Podobá se tudíž antickým hermovkám – falickým sochám boha Herma, které se ve starém Řecku stavěly k magické ochraně nebezpečných míst, a plnily tedy tutéž roli jako v katolickém světě Boží muka. S touto katolickou hermovkou provádí jedna z hereček tradiční orální úkon. A v tomto duchu probíhá celé představení.

    Při reflexích Frljićova Prokletí se obvykle donekonečna řeší, „jestli se to smí“. Popis všemožných provokací, které se na jevišti odehrávají, už byl mnohokráte proveden v recenzích polských i českých. Nebudeme jím tedy ztráceti čas. Ale nebudeme ztráceti čas ani otázkou, „jestli se to smí“. Samozřejmě že se to smí! Evropské divadlo bylo od svých řeckých počátků divadlem TAKÉ politickým. Aristofanés si dělal drsnou švandu ze všeho a ze všech, ze živých i mrtvých. V tomto ohledu se moderní evropská civilizace přes veliké historické a kulturní oblouky vrátila ke svým řeckým kořenům. Právo dělati si drsnou švandu ze živých i mrtvých je jedním ze základních prvků naší kultury. Není důvodu, proč by pan Wojtyła a pan Kaczyński měli být vyňati. Naopak, je výsostný důvod dělati si drsnou švandu právě z nich, kdyžtě se ten druhý snaží proměnit Polsko v zemi autoritářskou a kdyžtě si přitom toho prvního, mrtvého muže velikého i velice rozporuplného, bere do huby. Čím více se snaží, tím více si zaslouží Prokletí.

    Má smysl ptát se na něco jiného: Nakolik je tato drsná švanda dobrým divadlem. Opět se nabízí antická paralela: Představení účinkuje tak dobře zejména proto, jak se v něm „klasicky“ pravidelně střídají dva prvky – „sólo“ a „sbor“. V hromadných scénách herci vytvářejí jakýsi „chór“, který se někdy seskupuje do chumlu a někdy staví do vyrovnané řady, aby na povel vykonával tytéž rytmické pohyby a vykřikoval tatáž hesla. „Chór“, to je ten „anekdotický anonymní lid“, podle verše Vladimíra Vokolka z poémy Únor, díla stejně „protistátního“ jako Frljićovo Prokletí, neboť mezi režimem komoušským a katolikálním není principiálního rozdílu.

    „Anonymním“ zůstává tento chór dokonce i tehdy, když se mění z anekdotického v tragický, v chór obětí pedofilních flanďáků, a když vyslovuje jednotlivá jména a popisuje své příběhy. Jména a příběhy jsou různé, problém stejný: „klérus przní dětičky“. Sólové scény jsou proti antickému pravzoru nikoliv dialogické, ale monologické. Jsou to jakési etudy, skeče, stand-upy, v nichž jednotliví herci rozehrávají do záměrně nechutné absurdity různé aspekty polského katolikalismu. Pranýřování této absurdity je schopno strhnout i české publikum (přinejmenším strhlo to specifické, festivalové, palmovkové) – i přesto, že česká realita nemá s polským typem propojení nacionalismu a klerikalismu žádnou zkušenost, ba ani si ho neumí pořádně představit (pokud se nepohybuje v opravdu hardcorových katolických kruzích). Je vlastně jen jediná sólová scéna, která je také „česká“: scéna hysterického hledání muslima v publiku, jeho – doslova – „vyčmuchávání“, protože muslim se přece pozná po smradu. Kdyby žádná jiná, pak tato scéna mrazivě připomíná českému divákovi: tua res agitur, jde také o tebe! Titíž démoni autoritářství a ostrakizování „těch jiných“ lezou z temnot i u nás, byť na sebe berou jiné, „češtější“ masky.

    Mezi polskou a českou zkušeností je však jiný rozdíl, pro představení důležitější než ten ideologický. Je to rozdíl ve způsobu, jak se na ideologické a mocenské manipulace reaguje. Český styl je zpravidla zlehka ironický až kabaretický, viz Ovčáčka čtveráčka či Miloše Ubu. Polský styl je patetický, z českého pohledu místy až hysterický. Polští herci řvou své obžaloby, až diváka bolí krk za ně. Na podzim řvali herci z Teatru Powszechnego na Palmovce, v létě podobně řvala performerka Siksa na festivalu křesťanských anarchistů Meziprostor. Taky tam na Skalákově mlejně bolel diváky krk, když se Siksa svíjela v hysterických křečích a za doprovodu baskytary křičela příběh „obyčejné“ polské ženy, která se nechce podrobit tomu, co od ní kaczyńskovská společnost očekává. A kdo zažil v akci polské aktivisty, ať feministické, či třeba ekologické, neomylně rozpoznává tutéž náladu zoufalství, apokalyptismu a jakési až sebedestruktivní vůle vzdorovat. V polském společenském kontextu je to pochopitelné, ale v českém to někdy může vést až k odcizení. Proto Prokletí tolik pomáhá ještě jiná stránka, totiž odcizující, sebeshazující pasáže, v nichž herci spílají nejen Kaczyńskému a nejen publiku, ale i režisérovi a sami sobě, jeho a svým vlastním manýrám, umanutostem a ambicím.

    Sousloví „spílání publiku“ vede mysl k Peteru Handkemu a k ještě širšímu kontextu: ke srovnání politického divadla rakouského a německého – a toho polského a českého – a dál do autoritářských temnot toho ruského – a dál do autoritářských temnot toho v zemích ovládaných politickým islámem (ve filmu Asghara Farhádího Klient se ukazuje, jak náboženská cenzura rajtuje na představení Čechova). Co politickému divadlu kde hrozí – a co všechno pod hrozbami dokáže.

    Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) – Stanisław Wyspiański, Oliver Frljić: Prokletí. Režie Oliver Frljić, dramaturgie Agnieszka Jakimiak, Joanna Wichowska, Goran Injac, kostýmy Sandra Dekanić, scénografická spolupráce Małgorzata Dzik. Premiéra 18. února 2017.


    Komentáře k článku: Hubu mu zacpeme přesvatým Wojtyłou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,