Divadlo Svoboda, představující osobnost světoznámého českého scénografa Josefa Svobody (1920–2002). Svobodovi se pro jeho schopnost prostřednictvím často vlastních technických a technologických vynálezů vyvolávajících sugestivní iluzi, jejímž cílem bylo zdůraznění dramatické síly okamžiku a obrazové jevištní metafory, přezdívalo „divadelní mág“.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Divadlo, nebo smrt aneb Putování jedné busty za světlem

    V pražském kině Aero měl ve čtvrtek 7. dubna premiéru dokumentární film Jakuba Hejny Divadlo Svoboda, představující osobnost světoznámého českého scénografa Josefa Svobody (1920–2002). Svobodovi se pro jeho schopnost prostřednictvím často vlastních technických a technologických vynálezů vyvolávajících sugestivní iluzi, jejímž cílem bylo zdůraznění dramatické síly okamžiku a obrazové jevištní metafory, přezdívalo „divadelní mág“. Režisérem (a rovněž střihačem) filmu o spoluzakladateli a hlavním výtvarném tvůrci Laterny magiky, spolupracovníku takových osobností, jakými byli Alfréd Radok, Otomar Krejča nebo Laurence Olivier a Peter Brook, je Svobodův vnuk Jakub Hejna, v minulosti především střihač filmů (Pátrání po Ester Věry Chytilové, Katka Heleny Třeštíkové ad.), který podle svých slov extrémně zaměstnaného dědečka znal spíše zprostředkovaně než z osobních kontaktů. Jeho „rodinný“ subjektivní zájem o osobnost člověka a umělce je tedy korigován i odstupem vnějšího pozorovatele. Tento odstup však není nestranně chladný, nýbrž zaujatě hledačský. Mladý černovlasý muž Jakub Hejna je sám podstatným objektem filmu. S rozpoznatelnými rodinnými rysy pořádá v autě „hon“ na svého slavného dědu. Uhání za svým předkem místy s dynamickým, místy opatrně našlapujícím tempem. K sobě samému jako k lovci a pátrači zaujímá mírně ironický odstup. Jeho prvním činem „na cestě za světlem“ je noční přepadení Národního divadla a loupež pietní Svobodovy busty, kterou pak vozí s sebou a konfrontuje s ní Svobodovy pamětníky. Některým způsobí mírné rozpaky (Václav Havel), jiným dokonce citový šok (Svobodova přítelkyně Sylvia). K hlavě bezbranné busty připevní malou digitální kameru a takto pitoreskně vyzdobenou ji zanese jako němého svědka také do archivu, kde studuje dědečkovu spolupráci s StB (dlouholetou, ale bez konkrétních výsledků). Toto je pro Hejnu nejpalčivější moment celého filmu, mnohem citlivější než setkání s němě trpěnou dědovou milenkou, zaranžované s trochu škodolibým humorem. Tváří v tvář historickým faktům se i humor trochu zastydí a jaksi trčí do prázdna marnosti. Stejně jako upřímné, ale určitou vnitřní nejistotou poznamenané ospravedlňování pamětníků celé smutné záležitosti vášnivým Svobodovým workoholismem, ústícím v životní stav a postoj: Divadlo, nebo smrt. Vnuk chtěl otevřít tuto nepříjemnou kauzu, která je něčím zásadnějším než pouhou „vadou na kráse“, i za cenu, že se platnost všech omluv vypaří do slepé uličky. Svoboda se tak ve filmu objevuje nejen jako věhlasný umělec, ale také jako rozporuplná dramatická postava – jakýsi Urmefisto, který miluje divadlo, a také sebe v něm. A má rád moc. Ne sice tu politickou, diktátorskou, ale moc vytvářet náročným rafinovaným způsobem nové světy.

    Maxim Gorkij: Poslední, r. Alfréd Radok, Tylovo (dnes Stavovské) divadlo 1966 FOTO VILÉM SOCHŮREK

    Palčivý moment je zabalen doprostřed filmu, v němž s napětím a zájmem sledujeme prostřednictvím filmových šotů, fotografií z inscenací a výpovědí samotného Svobody a jeho pracovně i lidsky blízkých lidí scénografovu fenomenální tvorbu, plnou měnivě barvitých obrazů, geniálně zachyceného živlu světla i zkrocené architektonické hmoty. Zapomenout a pominout se ale tento choulostivý fakt nedá. Je zajímavé, že dramatik a exprezident Václav Havel nemá pro Svobodův pragmatický postoj ani slova výtky či kritiky. S laskavým úsměvem komentuje i jeho bustu, ačkoliv mu sochařské provedení (typická práce na zakázku) nemůže být příliš blízké.

    Josef Svoboda, mág na poli scénografieFOTO ARCHIV

    Většina filmového času a režisérské i střihačské energie je věnována pochopitelně Svobodovi jako umělci. Vyslechneme plno zasvěcených, obdivných i kritických svědectví (dcery Šárky Polak Hejnové, Otomara Krejči, Jana Kačera, Jaromíra Pleskota, Rolanda Petita, Jaroslava Maliny, Heleny Albertové ad.). Nejpoutavěji však o své práci mluví Svoboda sám. Jeho zpovědi jsou převzaty z četných dokumentů, které byly natočeny za jeho života (včetně GENu Juraje Jakubiska). Se smyslem pro vizuální efekt a dynamiku jsou doplněny originálním obrazem a dramatizující hudbou. Chvílemi to působí, jako by byl Svoboda sám sobě největším obdivovatelem. A přece to nevyznívá namyšleně. Je prostě fascinován explozemi světů, co mu vznikaly pod rukama. Vychutnává si každý detail, každý vydobytý princip, každou finesu svých scénografií. Svítí vítězstvím a radostí objevitele. Zjevně šťastný člověk.

    Divadlo Svoboda, ČR 2010. Režie Jakub Hejna, scénář Jakub Hejna, Barbora Příhodová, tvůrčí spolupráce Jitka Němcová, Lucie Králová, Jan Gogola, Pavel Křemen, zvuk Richard Müller, kamera Jiří Chod, producent Jiří Konečný / endorfilm.


    Komentáře k článku: Divadlo, nebo smrt aneb Putování jedné busty za světlem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,