Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Za rytířskou romantikou

    Vydal se v Jihočeském divadle režisér Tomáš Studený inscenací Verdiho opery Trubadúr. Odmítl považovat příběh opery za chaotický, i když třeba slavný tenorista Leo Slezak kdysi prohlásil, že Trubadúra zpíval pětsetkrát, ale netuší, o co v opeře jde: Dva bratři, hrabě Luna a trubadúr Manrico, se neznají, soupeří o Leonoru, cikánka Azucena vychovala Manrica jako svého, protože omylem(!) místo něho, když ho jako dítě nepřátel chtěla upálit, do ohně vhodila vlastního syna, nakonec všichni zemřou, jen Luna se dozví, že zabil bratra – a cikánka před smrtí slaví pomstu. No.

    Na konci všeho je Smrt FOTO MICHAL SIROŇ

    Podle koumavého Tomáše Studeného v této opeře nejde o věcnou logiku, ale o postižení rytířské romantiky hudbou tak oblíbenou, že dodnes přežívá na operních jevištích navzdory příběhu. Objevil příbuznost opery s Vláčilovou Marketou Lazarovou nebo Bergmanovou Sedmou pečetí – jde o stejné symbolické obrazy přeplněné emocemi, o střídání lyriky s brutalitou, o nevysvětlitelná tajemství.

    Problém Studeného důvtipného přístupu k Verdiho „nesmyslné“ opeře tkví po mém soudu v tom, že se konkrétním jevištním provedením příliš blíží tradičnímu opernímu vyjadřování. Chybí víc nadsázky, fantazie, ozvláštnění, estetický pocitový smysl. Vláčil i Bergman nejednali jinak. Místo kordy se šermuje rudými růžemi, ale proč tak věrohodně? Sboristé vykonávají řadu obtížných akcí, spoluvytvářejí „filmovou“ zpomalenou smyčku válečného běsnění, vypracovanou do pohybových a gestických detailů. Zvládli přitom hodně obtížné zpívání, chybovali překvapivě v lehčích pasážích.

    A pak, myslím, Studený na rozlehlém panoramatickém jevišti nemůže uplatnit na dálku nezřetelné akce – dítě si hraje se stavebnicí, ale co dalšího na temné scéně vykonává, lze sotva odhadovat. Velká verze stavebnice je základem scény, obtížná manipulace s ne právě fortelnými segmenty poezii také nepřidá. Působivá je základní černorudá kombinace barev, z nichž bíle září Leonora. Symbolická rudá postava Smrti. Fandím Studeného snaze osvěžit směřování českobudějovické opery nepopisnou estetikou.

    Dirigent Mario De Rose Verdiho umí, Alexandr Beň hraběte Lunu také, Manrica italský tenorista Paolo Lardizzone hlasitě odzpíval ne vždy příjemně znějícím hlasem, Yukiko Kinjo Leonoru zvládla spolehlivě, leč chladně, Šárka Hrbáčková se blýskla v Azuceně. V reprízách třeba inscenace dozraje. Důležité je, že se v ní hledá a opravdu tvoří!

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Giuseppe Verdi: Trubadúr. Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Studený, choreografie a režijní spolupráce Veronika Poldauf Riedlbauchová, scéna Aleš Valášek, kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra v DK Metropol 20. ledna 2017.


    Komentáře k článku: Za rytířskou romantikou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,