Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Bobříci věrnosti

    Lenka DombrovskáDramatik Tomáš Dianiška a režisér Jan Frič pro Divadlo pod Palmovkou připravili inscenaci Mlčení bobříků, premiéru měla 12. února. Tvůrci ji označili jako: Totalitní horor o nástrahách skautingu. V pátém čísle Divadelních novin jsme ji ocenili jako Sukces měsíce, mimo jiné jsme uvedli: V inscenaci se pracuje se silnou až bestiální ironií, drásající metaforou a zkratkou, kdy se například skautské stany mění na lágry a komunisté jsou exorcisté. Poměrně rychle se rozšířila „dobrá pověst“ a inscenace se stala diváckým hitem – představení jsou vyprodána více než měsíc dopředu. Zdálo by se, že ve Studiu Palmoffka vytvořili zdařilou inscenaci a všichni jsou spokojení.

    Asi měsíc po premiéře – ve čtvrtek 17. března – však do médií zaslal dokumentarista a fotograf Vavřinec Menšl pobouřené „Prohlášení k divadelní inscenaci Mlčení bobříků“. Je pod ním podepsáno šest dalších osobností – historici, skautští činovníci a jiní. Začíná slovy: Tvůrci hry Mlčení bobříků Tomáš Danieška (myšleno Dianiška – pozn. redakce) a Jan Frič prezentují v pražském Divadle pod Palmovkou urážlivě, lživě a vulgárně osobní příběh dvou statečných žen odehrávající se v padesátých letech 20. století. Skautskou aktivistku Bedřišku Synkovou představují jako mladou fanatičku hájící památku Klementa Gottwalda, která po uvěznění trpí pomateností, a sochařku Marii Uchytilovou vykreslují jako cyničku, která za vítězství v soutěži o podobu korunové mince zaplatila sexuální službou. Tyto výplody údajné „umělecké licence a ironie“ jsou v rozporu s ověřitelnými fakty.

    Kdybych Mlčení bobříků neviděla, pomyslela bych si něco o politické a společenské satiře. Pravda, zde provokativně zesměšňující skauty. Což je silný kalibr, snad i silnější než vystrojit pohřeb žijícímu prezidentovi (jak učinil Václavu Klausovi Jiří Honzírek a Roman Sikora v Pohřbívání), ale stále si myslím, že věta o umělecké licenci a ironii je platná. Chápala bych také, že se zainteresované a v minulosti perzekvované osoby cítí dotčeny a budou protestovat. Jenže tato kauza je mnohem složitější – jako by signatáři viděli jinou inscenaci.

    Dramaturg Ladislav Stýblo k tomuto špatnému „čtení“ inscenace poznamenal: Z pohledu signatářů „Prohlášení“ si vlastně děláme legraci z jejich ideálů, z toho, že byli vězněni a terorizováni komunistickou mocí, z toho, čemu celý život věřili. Přitom nám šlo o pravý opak, chtěli jsme ukázat téma totalitní společnosti s veškerou krutostí a přitom ve zkratce, která sice nemá daleko do grotesky, což ale rozhodně neznamená, že jde pouze o humor. Postava neprávem odsouzené a ve vězení týrané Bedřišky, na kterou si bachař vymyslí, že je posedlá a že v záchvatu „znectila“ Gottwaldovu bustu, rozhodně není adorací Gottwalda. Něco takového si může myslet jen někdo, kdo je předem negativně zaujatý a není ochoten či schopen představení vnímat takové, jaké je.

    Jako problematické spatřují také signatáři zmíněná „ověřitelná fakta“, tvůrci vyšli z příběhu o perzekvované skautské vedoucí, jež se dostala na korunovou minci (Menšl o této historické události natočil televizní dokument s názvem Korunová Bedřiška z kriminálu). V inscenaci však nejsou použita skutečná jména, zmíněné ženy a jejich životní příběh tvůrce pouze inspirovaly. A to se opět vracíme k otázce svobody tvorby… Morální hranice dle mého nebyly ani v nejmenším překročeny, inscenátoři se nepokoušeli vytvořit historické ani dokumentární drama (a ani to přece nemusí věrně zobrazovat realitu, protože to často není možné). A paradoxně zobrazují – i když hyperbolizovaně – obě ženy jako hrdinky.

    Na serveru Lidovky.cz se lze dočíst, že Vavřinec Menšl požaduje omluvu, nebo zváží podání žaloby. S divadlem však nekomunikuje, Ladislav Stýblo se prý o jeho „Prohlášení“, jež poslal médiím, dozvěděl až od redaktorky, která po něm chtěla vyjádření.

    Uvidíme, jak se bude tato kauza vyvíjet dál. Myslím však, že dalším krokem by měl být dialog. A neměli by z něj být vynecháni ani diváci.


    Komentáře k článku: Bobříci věrnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,