Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Vizuál divadla a jeho mistr

    Jan Schmid vystavuje soubor svých plakátů v Museu Kampa

    Podaří-li se někdy při hodnocení výtvarných divadelních kvalit postoupit od pouhého zahledění do jevištního portálu k širšímu pohledu na divadlo jako mnohovrstevnatého celku, tedy k překonání stávajícího zvetšelého scéno-centrismu, pak v našem prostředí bude zásadním argumentem bezpochyby již takřka padesát let působící přístup Jana Schmida, který svůj život bezezbytku spojil se Studiem Ypsilon.

    Je to právě on, kdo od svých tvůrčích začátků v počátku 60. let chápal divadlo jako širší společensko-kulturní celek, jemuž vtiskl naprosto originální výtvarnou podobu, odvozenou z jeho divadelní poetiky a vyhraňující divadlo Ypsilon do té míry, že – dnes už asi jako u jediného divadelníka – můžeme hovořit o naprosto svébytném výtvarném slohu.

    Tzv. divadelní výpravu Jan Schmid povýšil ve všeobjímající divadelní design. Schmidovo rozlévající se, překypující a fantasmagoricky nekonečné výtvarné proudění opustilo divadelní sál, zaplavilo veškeré tiskoviny divadla (dnes až po podobu webových stran Studia Y), stránky publikací, obaly CD a dalších nosičů, veškeré interiéry i exteriéry ypsilonské scény. Od loga divadla, ohniska této vizuální jednoty, tak jsme již schopni vnímat tento impozantní výtvarný monolit ve smyslu vizuální jednolitosti ve výtvarném vyjádření a vzezření divadelního prostředí.

    Schmidovo zgrafičtění všeho v divadle, jeho výtvarná animace celku, je nejprve pro diváka představována divadelním plakátem. Plakát jako tradiční standardizovaná propagační a s veřejností komunikující jednotka má v dějinách českého divadla již několik pozoruhodných kapitol: od počátku 20. století plakát secesní (Mucha, Marold, Hofbauer, Oliva) i modernistický (Kysela, Brunner, Benda, Preissig, Čapek, Špála, Rykr), pak si vybavíme živé afiše 30. let pro Osvobozené divadlo (Zelenka, Hoffmeister) nebo „červenobílý“ korporativní design Ladislava Sutnara pro Národní divadlo (nedávno aktualizovaný Milanem Jarošem), potom v 60. letech tvorbu Libora Fáry, Kopřivy-Broma a souběžně již i Jana Schmida, který si půvabnou svéhlavostí až excentričností dokázal stylovou výlučnost uchovat do dnešních dnů.

    A je šťastnou okolností, že Meda Mládková ve svém Museu Kampa v Sovových mlýnech, v rámci současného „divadelního“ výstavního programu, vedle světových veličin Roberta Wilsona a Josefa Svobody neváhala prezentovat i tvorbu plakátů Jana Schmida pro Studio Ypsilon (a také loutkové inscenace libereckého Naivního divadla, z něhož Ypsilonka vzešla). A to na většinovém vzorku asi 80 exemplářů z celkových takřka 150 plakátů, od nejstarších z r. 1963 po nejnovější – např. pro inscenaci Jiřího Havelky Kam vítr, tam pláž, silný v jednoduchosti, nebo s hoffmeisterovským echem k projektu TGM aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem.

    Výstava plakátů, asi nejtradičnějšího segmentu celkového Schmidova výtvarného díla, nás v útulném prostoru expozičního areálu na Kampě ihned zaujme svou odzbrojující absolutní výtvarností, jak to známe například z projevů Josefa Váchala, později třeba Zdenka Seydla nebo Jiřího Šalamouna, povýšenou – slovy Josefa Kroutvora – ještě i rafinovanou stylizací.

    Výstava printů a zčásti i originálních výtvarných návrhů je nejen unikátním materiálem pro další zkoumání vizuálu divadla obecně, ale v případě Studia Y – jak trefně na stránkách katalogu k výstavě píše estetik a filosof Bohumil Nuska – i klíčem k pochopení vyzařování, proudění nebo zření a dispozic konkrétního tvůrce i celé originální poetiky souboru. Je materiálem k možné sondě do hlubších souvztažností tvořivé individuality a charakteru a působení divadelní aktivity a specifické divadelnosti, přičemž nyní jen tušíme napětí mezi onou všeobjímající výtvarností a totální kaligrafickou -figurální dekorativností a schmidovským inscenačním principem, který zase svou kolážovitostí jeví blízkost s jiným výtvarným impulsem – básnicko-výtvarnými díly Jiřího Koláře.

    Jan Schmid, hovoříme-li o vizuálu divadla, je tedy jeho mistrem, jeho plakáty nabízejí prostup ze světa „všední“ reality do světa divadelní fikce, ze světla do temnoty, do tajemství black boxu divadla. Vizuál – i pouhým plakátem – láká, vábí a posléze vtahuje, otevírá a zpřístupňuje divadlo jako celek. A co víc – a to si na Schmidově přínosu zvláště uvědomujeme – zakládá a formuje rozlišitelnost a čitelnost, stylizací symbolizuje podstatné znaky, identitu a image divadelní instance. To bezpochyby přispívá i ke zvýšení hodnoty a renomé Ypsilonu a stává se v dnešní „marketingové“ době velmi cenným kulturním kapitálem.

    Snad se i v divadelním provozu a při reflexi divadla dočkáme toho, co si naši výtvarníci „užívají“ přes dvacet let. Totiž, že se žijící divadelní umělci dočkávají velmi reprezentativních monografií velkého formátu, důstojných prezentací jejich třeba ještě nedokončeného díla, jak je tomu namátkou u Sýkory, Anderleho, Koblasy, Borna, Kulhánka, Demela, Ovčáčka, Suchánka, Slívy, Lamra, Rittsteina, Róny, Diviše, Najbrta (a jeho studia), řady sklářů, fotografů ad. Zrovna Jan Schmid by si něco takového zasloužil, pro což je výstava (a pospěšte si, končí 13. února!) vhodným argumentem a vydaný katalog signálním předstupněm.


    Komentáře k článku: Vizuál divadla a jeho mistr

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,