Divadelní noviny > Kontext

PQ na rozcestí, nebo na konci cesty?

Pražské Quadriennale vzniklo v roce 1967 jako světová výstava divadelní scénografie. Od minulého ročníku se přejmenovalo na Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, letošní úvodní webová stránka projektu už inzeruje „živou výstavu světového divadla a scénografie“.

Rozpaky nad možností vystavovat scénografii provázejí PQ od samého počátku a s každým ročníkem sílí – letošní 13. (18.–28. června) už deklaroval jako hlavní téma „Sdílený Prostor: Hudba Počasí Politika“ – cílem bylo „zviditelnit neviditelné scénografie – prostředí, která nás hluboce ovlivňují, přestože nejsou hmatatelná“.

Mezi mnoha odborníky vyvolala nákladná akce značné rozpaky právě tím, že se původní smysl výstavy vytratil. Jenže lze vystavovat scénografii, vlastně pahýl jevištního díla? Drama můžeme také číst jako literaturu, je­višt­ní hudbu můžeme poslouchat samu o sobě, ale jak vnímat scénografii? Prostřednictvím skic, technických návrhů, fotografií? V každém případě se PQ dostalo do situace, kdy je třeba zvážit jeho další smysl – nahrazovat ho performancemi, umělými prostory, hračičkařením podle mého problém neřeší, ale obchází. Chceme otevřít diskusi o PQ několika příspěvky odborníků. Umělecká ředitelka Sodja Lotker se z ankety omluvila: Na jaře příštího roku přestanu působit jako umělecká ředitelka PQ z vlastního rozhodnutí a v tuto chvíli procházím velice hlubokou vlastní evaluací posledních pár ročníků a svého vlastního působení. Během tohoto roku také plánujeme sérii interních evaluací a v březnu 2016 velké veřejné mezinárodní sympozium shrnující posledních 15 let Quadriennale. V tuto chvíli nejsem schopna rychlé evaluace něčeho, čemu jsem věnovala skoro půlku života. Rozumím a chápu.

PQ 2015 a 2019

PAVLA PETROVÁ

PQ 2015 se řadí k vůbec nejúspěšnějším ročníkům v celé své historii. Za vše hovoří nejen čísla, ale i jména osobností, které do Prahy v rámci deseti dnů zavítaly. Přednášky, diskuse i workshopy byly zaplněné do posledního místa. Ohlasy, reflexe a pozitivní články z celého světa nás doslova zahlcují.

Od 12. ročníku PQ změnilo svůj název na základě schválení svého pořadatele – tedy Ministerstva kultury ČR – na Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, který lépe vystihoval měnící se situaci v současném světě. Jak se skutečně podařilo očekávání naplnit, o tom se bude hovořit s odstupem v březnu 2016 na připravovaném mezinárodním sympoziu k transformaci PQ od roku 1999.

Poslední dva ročníky bylo možné úspěšně roztáhnout i do mezidobí a zároveň i velkoryse rozšířit o zajímavější lokace, více akcí, více světových osobností. To vše především díky opakovanému získání víceletých grantů z programu EU Kultura. Partnerství v těchto projektech umožnilo i lepší zviditelnění v dalších zemích, a to nejen v Evropě. Zda se podaří stejnou intenzitu odborných akcí udržet do budoucna i mezi jednotlivými ročníky PQ, to záleží na tom, zda uspějeme s novým projektem v programu Kreativní Evropa.

Připravovaný víceletý projekt se bude odvíjet od celkové koncepce PQ 2019, kterou připraví nové umělecké vedení PQ. Umělecký ředitel bude vybrán na základě otevřeného výběrového řízení na podzim 2015 a bude na něm, jaký koncept zvolí, a na Radě PQ jmenované ministrem kultury, zda tento koncept odsouhlasí.

Paradivadelní jarmark

HELENA ALBERTOVÁ

PQ vzniklo jako přehlídka a konfrontace divadelní scénografie v době, kdy se divadlo těšilo vysoké společenské prestiži u nás i v zahraničí. Československé divadlo si vysloužilo skvělou pověst především díky úspěchům našich scénografů, a tak volba, kde PQ bude, padla přirozeně na Prahu. Tím, že do čela byli postaveni Josef Svoboda a Ladislav Vychodil, solidní teoretickou základnu připravil Vladimír Jindra, se PQ od prvního ročníku stalo mezinárodní kulturní událostí první kategorie. V průběhu let došlo k modifikacím hlavně díky novým technologiím (videozáznamy), ale těžiště zůstávalo ve vystavování originálů jevištních a kostýmních návrhů.

Pracovala jsem na osmi ročnících PQ (1975–2003), pak jsem byla pro své konzervativní myšlení „odsunuta“. Byla to přirozená generační výměna, prosím, neberte moje následující soudy jako výkřiky zhrzené milenky či opuštěné manželky. PQ mi hodně dalo, hodně jsem se naučila a poznala přední české i světové scénografy. Díky za to, ale stačilo.

Nechci se schovávat za frázi, že svět se proměnil a proměnilo se i divadlo. Ale letošní PQ udělalo doslova salto (mortale?). Svým obsahem i formou. Co bylo původním záměrem a co z nouze ctnost? Nebylo prý možné sehnat jeden velký prostor – Národní galerie ve Veletržním paláci PQ nechtěla, Výstaviště asi taky ne… Je rozhodně úctyhodné, kolik se podařilo organizátorům sehnat prostorů uvnitř Prahy. Galerie i paláce, volná prostranství! Jak se jim to podařilo zorganizovat. Klobouk dolů. Mluva čísel je působivá: 1000 umělců, 187 expozic, 176 živých performancí, průvody, site-specific, semináře atd.

Jenže plakát připomínal spíš nabídku supermarketu, v němž hlavním artik­lem jsou tyrkysové židle. Návštěvník si však nikde moc neposeděl. Když je mezinárodní výstava na jednom místě, vznikne přirozené ohnisko setkávání, debat, konfrontací. Takhle ti, kteří chtěli stihnout co nejvíc, pobíhali jako štvanci z místa na místo. Kvantita byla ohromující, ale vznikla z ní i nová kvalita? Myslím „kvalitnější“ kvalita…

Colloredo-Mansfeldský palác, Clam-Gallas, dům U Topičů, Kafkův dům. Vystavovatelé dostali přidělené pokojíčky, tak si je zařizovali každý k obrazu svému. Třeba u Topičů Brazilci nainstalovali konceptuální objekt z prořezaných lepenkových krabic vytvářejících hřibovitou drúzu, v tom zavěšené koule. Kukátkem se bylo možné podívat na barevnou fotografii z představení. Bylo to efektní, zajímavé, ale o brazilském divadle to nic neřeklo. Poláci do bílého prostoru malého pokojíčku zavěsili vertikálně duté kmínky, v nich bylo opět kukátko, umrněná fotografie, na stisknutí tlačítka to snad i hrálo. Tlačítka, počítače a jiné ovládací mechanismy vábily diváky falešným příslibem, že jsou pány situace. Interaktivita se stala zaklínadlem.

Do vznešených sálů v Clam-Gallasově paláci byly vestavěny kóje bez jednotícího architektonického názoru. Byly tu dokonce i kadibudky – překvapení kontrastem? Ani ne, už je to otravné. Ale především – bylo tu tak málo scénografie! Tak málo divadla! Vznikl jakýsi paradivadelní jarmark. Jen Číňané si U Topičů dovolili vystavit několik perfektně vyrobených malých maket ke konkrétním inscenacím. Rozhodně PQ nepostrádalo pestrost. Od noblesní výstavy dospělo k milé zábavnosti, občas opepřené drsností. Ze sociologického hlediska je možné konstatovat rozvoj tvořivosti a hravosti. A zároveň zánik výlučnosti divadla jako svébytného uměleckého projevu.

Někde bylo řečeno, že do příprav byl angažován celý Divadelní ústav, ale opak je pravdou. Přípravný tým PQ byla do sebe uzavřená jednotka, která s nikým nekomunikovala. Několik pracovníků ústavu spolupracovalo na katalogu, obsažném, vkusně graficky zpracovaném. Zkusila jsem se začíst do některých textů – bohužel to často byly nabubřelé bláboly.

Záměr tohoto PQ byl jasně deklarovaný: odpoutat se od klasického pojetí a vystavování scénografie, a tím i od tradičního divadla. Vytvořit samostatnou paradivadelní strukturu, do níž může každý vstoupit – ať jako tvůrce, nebo divák. Protože tzv. umělec „nového divadla“ nemusí moc umět, jen když má nápad a ten pak nějak (lépe či hůře) ztvární v prostoru výstavy či v ulicích. A divák není zatěžován a frustrován tím, že nezná hry, nezná autory, operní skladatele, prostě si jen tak prochází zábavním parkem, nechá se překvapovat, občas si pohraje s tím či oním. Řečeno natvrdo: tento typ výstavy neklade na návštěvníka téměř žádné intelektuální nároky. Svou přístupností se PQ otevřelo, s prominutím, lidovým masám. A může se pochlubit velkým počtem návštěvníků. Je to dobře, nebo špatně? A co „zlatá střední cesta“, asi jediné startovní východisko pro další ročník…

Sladké čekání na divadelní zázrak

MARIE RESLOVÁ

Při pohledu na piazzettu Nové scény ND, kde se na letošním PQ nacházela česká expozice, se mi opakovaně vybavila slova režiséra Jana Nebeského, který byl ústřední postavou konceptu kostýmní výtvarnice Jany Prekové nazvaného SWEET / SWEET / SWEET aneb Nebeský festival. Dělat divadlo je jako chodit na ryby – někdy je úlovek velký a jindy se čeká hodiny a hodiny a nic, řekl mi kdysi. V barevných kalhotách a s nepostradatelnou dvojkou bílého působil režisér při performančních akcích na chudičce vypravené a vesměs vylidněné piazzettě trochu jako exponát sama sebe. Jako osamělý rybář, který – vylehávaje na modrém igelitu s nápisem „PRO KAVÁRENSKÝ POVALEČE“ – tentokrát vyhlížel divadelní zázrak marně.

Preková pojala českou expozici jako velkou performanci, v tomto ohledu její koncept skvěle zapadal do letošního PQ. Pozvala výtvarníky, hudebníky a herce, s nimiž se Nebeský potkal při práci na svých inscenacích, a možná až příliš uvěřila magii náhodného setkání, z jehož energie vyroste divadelní událost (jak uvedla v rozhovoru v DN 2015/12). Na piazzettě mělo vystavovat devět tvůrců. Těžko říct, zda se nakonec zúčastnili všichni – titěrná zrcátka zapíchaná v záhonu keřů či klekátko s „lepicí“ stěnou asi lze za exponáty považovat. U zahradnické hadice s několika kývačkami na zalévání si člověk už nebyl úplně jistý, zda jde o rekvizitu, nebo o nářadí uklízecí čety. Možná to byl záměr. Dílo Jana Štěpánka Náměstí Nebeského míru se jediné s rozměrem piazzetty skutečně popralo. Stříbrná fólie – tapeta s obrázky čertů v plamenech pekelných, mezi kterými byl jediný svatý Mikuláš, zabírala odhadem prostor padesáti metrů čtverečních a byla přilepená k dlažbě. Nebeského známí a znalci jeho práce tuhle ironickou hru s peklem a svatostí jistě ocenili, jak ostatní, těžko odhadnout.

Čtyři představení Nebeského „speciálu“ na jevišti Nové scény byla nejzajímavější částí SWEET / SWEET / SWEET. Kdosi je nazval módní přehlídkou. Ano, šlo o inscenované defilé bizarních kostýmů Jany Prekové, které „vynesli“ Nebeského oblíbení herci (Prachař, Lustigová, Trmíková, König, Dobrý…) a členové taneční skupiny 420People. Vycházeli po schodech na jeviště Nové scény jako z podpalubí. Kdo chtěl, ten v téhle show objevil (jistěže ironizovanou) symboliku cesty. Projekční plátno na středu scény jako oltář, na něm chvějící se světlo v dáli nebo projekce „průsvitných“ účinkujících. Dvě disko koule vrhající hvězdy na divadelní nebe. Kostelní klekátko, na které se neobratně jako na suchý zip lepí tanečníci v bílých overalech, z nichž se posléze vysvlečou jako z kůže… Je tu i hra s tělesností a pohlavím. Čtyři herci si před publikem oholí přirození. Dámy jdou na módní přehlídku s vousy a bradkami, pánové mají trikoty (někteří prsa), růžové pelerínky a podobně. Působí to jako upřímný exhibicionismus. Něco mezi vystoupením Conchity Wurst a mší svatou. Lze to chápat jako divadelní Credo Jana Nebeského?

Česká expozice se svým spoléháním na kouzlo okamžiku zapadala do letošního chaotického, zážitkového PQ, ale šanci představit velkým gestem Nebeského jako režiséra evropského formátu poztrácela v drobných.

Zážitková vycházka Prahou

MARIE ZDEŇKOVÁ

Situovanost do různých pražských domů a míst s autentickou historickou patinou činila z letošního PQ neopakovatelné site-specific. Oscilace mezi dokumentární výpovědí o scénografii zúčastněných zemí a inscenováním svébytného diváckého zážitku přímo na místě výstavy, jaké jsme byli svědky v minulých ročnících (zhruba od roku 1987), letos jednoznačně převážila na stranu druhého případu. Dokumentace jednotlivých inscenací, performancí a projektů se sice objevily, ale spíše jako komponenty nového využití určitého výstavního prostoru než jako hlavní posel výpovědi. Pražské domy a ulice se staly tou nejprůkaznější scénografií. Více než kdy jindy si PQ vysloužilo přívlastek pražské – jím prostoupené historické centrum Prahy pak označení kafkovské (nejen ve smyslu nesnadné cesty agresivním prostředím, ale též a hlavně ve smyslu posedlosti tvorbou). I to bloudění, matení, znovunalézání a objevování patřilo k zážitkovému sportu. PQ 2015 bylo hodně současné a hodně využívalo hodnot minulých. I když se pochopitelně nedalo vstřebat vše, bylo možné si najít nějakou tu svou tematickou nit (např. „zrcadlení“ – od efektního využití zrcadel starých paláců k metaforické zrcadlové instalaci Slovenska, jíž vzdal scénograf Boris Kudlička poctu kostýmnímu výtvarníku Milanu Čorbovi). I když bylo letošní PQ pro mě velmi působivé, tudíž i sdělné, nedovedu si představit pokračování. Vybírat nové domy či jiná města by bylo jistě možné, ale třeba by se vytratil punc jedinečnosti. Ale možná se mýlím, nechám se překvapit.

Otázky

JAROSLAV MALINA

Po celou dobu existence PQ zaznívá otázka, jak vystavovat scénografii. Původní forma klasické galerijní přehlídky toho nejlepšího ze světa divadla a jeho scénických podob časem zkameněla… Již v devadesátých letech postuloval Vilém Flusser pozici současného umění na Documentě v Kasselu definicí: Umění je to nejnemožnější… Po naší změně v roce 1989 se potřeba změnit podobu PQ z předchozích totalitních let začala prosazovat stále výrazněji. Volání po větší otevřenosti, svobodě, prostoru pro nové aktuální trendy, sílilo. Podporoval jsem, již jako generální komisař v letech devadesátých i na počátku tohoto milénia, tyto trendy. Zároveň jsme tehdy usilovali o větší publicitu výstavy, o její výraznější propojení se světem (nejen Evropou), s prestižními a ověřenými periodiky (Biennale) atp. Podařilo se získat podporu UNESCO, zprvu jen formální, posléze i finanční. A další granty. Čas, běžící stále rychleji, dosazoval nová a nová témata, nové formy, nové názory. Scénografie i divadlo samo se proměňovaly pod vlivem nových směrů a forem umění: street art, body art, graffiti, site-specific, umění veřejného prostoru, cirkus, konceptuální umění, queers, genderové problémy, minority, nové sociopolitické změny atd. – globalizující se svět nejen propojil kultury, ale zamíchal jimi velmi zásadně.

Jak tedy kriticky nahlížet vývoj podoby PQ? Zcela jistě se výrazně zlepšila podoba PR, úroveň propagačních materiálů, celková organizace (v tom se odvolávám na PQ 2011). Jsou zde ale praktické otázky: Jaká byla návštěvnost PQ v roce 2015? Jaké byly náklady? Kolik dotovalo MK ČR a kolik zahraničí a granty? Je výsledek úměrný nákladům? Zvýšila se prestiž největší mezinárodní přehlídky scénografie a divadelního prostoru? Viděli jsme opravdu nové a zásadní formy toho, co se za čtyři roky ve světě formulace divadelního prostoru událo? Je to už hodně dávno, co významný teoretik umění Theodor W. Adorno řekl: Umění je to, co činí život zajímavějším než umění. – …v tomto smyslu poslední PQ naplnilo tuto definici tím, jak doslova vyteklo do ulic a paláců Prahy – bylo to zajímavější než život sám? PQ, jakož i naše vysoké umělecké školy a jiné instituce procházejí generační proměnou – říká se, že současné umění je především o mezilidské komunikaci (nesdílím s nadšením tuto formulaci). V současném světě i v současném umění hrají čím dál větší roli peníze a média – je to tak dobře?

Zajímají ještě někoho tradičnější, klasičtější podoby galerijních výstav a přehlídek? Nebo je současnému světu a umění bližší interaktivní a komunikativní pospolitost umění veřejného prostoru, s tancem, hodováním atp. – není to třeba návrat k dávno zapomenutým rituálním formám? (Zbavili bychom se totality bez rock’n’rollu, jenom díky ekonomické krizi socia­lismu?)

Jak moc nás ještě zajímají „scénografičtí velikáni“ z minulého století? Zajímá nás vůbec minulost jinak než jako archiv, z něhož můžeme nekriticky brát? Dal nám k tomu povolení J.-F. Lyotard svým zpochybňováním hodnot minulosti? Netroufám si odpovědět. I letos byli na PQ velikáni, Robert Wilson, Julie Taymor, Adrianne Lobel – byli to ti praví? Nejsou už také z archivu? A byli tam, úměrni jejich významu, kvalitní zástupci nejmladší progresivní generace? Objevit je bývá velmi náročné…

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 1. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: PQ na rozcestí, nebo na konci cesty?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ