Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Paloma Pedrero: Naše řemeslo spočívá v tom, že bolest proměňujeme v krásu

    S jednou z nejvýznamnějších současných španělských dramatiček jsem se setkala v Madridu, kdy jsme ji společně s režisérkou Janou Janěkovou a překladatelkou Šárkou Valverde navštívily v souvislosti s připravovanou českou premiérou její hry Anna 11. března. Strávily jsme u Palomy v kuchyni (doslovně i metaforicky) několik hodin, navštívily s ní divadelní představení a prošly si nočním Madridem. Málokdy se setkáte s tak charismatickou umělkyní.

    Blanka Fišerová

    Jaké jsou vaše rodinné kořeny?

    Pocházím z chudé rodiny, v níž nebylo možné se věnovat umění. Kdyby však moje máma byla mohla, byla by spisovatelkou. A myslím velmi dobrou. Přestože neuměla nijak zvlášť psát a číst, zanechala po sobě nádherný deník plný povídek a básní. Kuriozitou je příběh dědečka z otcovy strany, který žil na vesnici, kde měl jedinou hospodu a psal pro místní mladíky komedie. Když si na něj vzpomenu, vždycky mě zamrzí, že jeho texty nemám.

    Vaše cesta k umění musela být poměrně složitá.

    Už jako malá holka jsem vystupovala ve školních besídkách, hrála, recitovala, psala povídky… Ve čtrnácti jsem se dostala do divadelní skupiny významné madridské chlapecké školy Colegio Nuestra Seňora del Pilar, která měla skvostné divadlo v suterénu. V osmnácti jsem ve čtvrti, kde jsem žila, založila divadelní skupinu Cachivache (Harampádí). Zároveň jsem začala studovat dramatické umění u argentinských učitelů Zulena Katz a Alberta Wainera a navštěvovala dramatické kurzy Dominica de Fazio a Strasberga mladšího. Souběžně jsem studovala sociologii na Madridské univerzitě a pracovala jako sestra v krajské nemocnici.

    Jak jste to zvládala?

    Ve dvaceti se zvládne všechno.

    Kdy jste začala psát vlastní hry?

    V mé divadelní skupině vedle hraní dělal každý to, co uměl nejlíp. A vždycky nás stálo hodně úsilí najít taková dramatická díla, která by vypovídala o našich tehdejších problémech a obsazení by odpovídalo počtu herců, kteří skupinu tvořili. Můj učitel herectví Alberto Wainer mě vždycky povzbuzoval, abych zkusila psát, protože si myslel, že na to mám. A tak jsem začala připravovat cvičení na různá témata, během nich jsme hodně improvizovali a já improvizované texty a situace zpětně zapisovala. Zhruba ve stejnou dobu jsem si vzala dramatika Fermína Cabala a naplno tak vstoupila do světa dramatiků. Jednou jsem se v doma v kuchyni posadila ke stolu a na jeden zátah napsala první krátký text – Dvojí obraz, který se později stal základem pro hru Polibky vlka. Poté vzniklo Volání Lauren, což bylo moje první drama, ve kterém jsem i sama hrála. Bylo to v roce 1985. Premiéra vzbudila značný rozruch, některé kritiky byly velmi ostré, ale hra ze mě udělala hned napoprvé uznávanou autorku. Měla jsem štěstí.

    Jak se člověk z herce přerodí v autora a režiséra?

    Skoro všichni významní autoři byli herci. Aspoň v minulosti. Aby člověk mohl psát pro divadelní scénu, je nezbytné, aby ji znal zevnitř. Když pak začnete psát, tak jediný rozdíl je v tom, že nestačí proniknout do jedné postavy, ale musíte to dokázat se všemi. To asi vyžaduje určitý specifický dar, schopnost jakési tvůrčí schizofrenie. A já se v ní našla. Psaní je moje parketa. Když začnu dávat dohromady další text, cítím se opravdu šťastná, navzdory neklidu, který se mě při tom zmocňuje. Svým studentům vždycky říkám, že naše řemeslo spočívá v tom, že bolest proměňujeme v krásu. To je nádherné, ne?

    A co vy – režisér?

    Režie byl až třetí krok, který jsem v divadle učinila. Zpočátku jsem režírovala pouze vlastní díla, a to jen když jsem nenašla režiséra, jakého jsem si představovala. Teprv pak jsem se pustila i do režií jiných textů. Problém s režií vlastních děl spočívá v tom, že vždycky jste o kousek před ostatními. Máte už totiž za sebou dlouhý proces, který ostatní nezažili. Takže musíte být neskonale trpělivá a vyčkat, až to ostatní s vaší pomocí objeví. V současné době nechávám herce a další členy uměleckého týmu, aby rozbíjeli má schémata a rozkrývali pro mě nové možnosti.

    Věnujete se také divadlu s bezdomovci…

    Asi tak před deseti lety se mi ozvali z jedné nevládní organizace, která pracuje s bezdomovci a přistěhovalci, zda bych s nimi nechtěla vést divadelní dílnu. Byla to tvrdá práce, ale nesmírně obohacující. Poznala jsem do hloubky skutečnost, která je ukrytá. Pracovala jsem s lidmi zlomenými, kteří se rvou se životem, aby přežili. Jsou to v naprosté většině osoby s mimořádnou lidskou kvalitou. Divadelní dílnou jich prošlo velmi mnoho. Asi před třemi lety jsme po improvizacích, inscenovaném čtení a kratších inscenacích pro publikum chtěli udělat něco velkého. A tak se začala rodit hra Spadli z nebe. Smíchala jsem je s profesionálními herci. Na inscenaci se podíleli nejlepší madridští scénografové, osvětlovači, kostýmní výtvarníci, hudebníci… Premiéra se konala v roce 2008 v rámci uznávaného Madridského podzimního festivalu a byl to úspěch. S inscenací jezdíme po Španělsku dodnes.

    Bylo těžké propojit svět profesionálních herců se světem bezdomovců?

    Celé to bylo náročné a zároveň to byl zázrak. Na základě konkurzu jsme vybrali z profesionálních herců ty, o nichž jsme si mysleli, že se nejlépe sžijí s bezdomovci a se svými rolemi. Potom jsme spolupracovali dohromady celé tři měsíce, až zůstal definitivní herecký ansámbl. Během prvního období sdílel každý herec bez domova svou roli s profesionálním hercem. Došlo tak k dokonalému prolnutí obou světů. Diváci na představení nedokázali rozeznat, kdo je profesionál a kdo bezdomovec. Sázeli se, ale málokdy se trefili.

    Máte v plánu i další inscenaci?

    S bezdomovci pracuji dál. Založili jsme nevládní organizaci, abychom měli určitou platformu a mohli pokračovat v práci. Nazvali jsme ji podle naší inscenace Spadli z nebe. Nastudovali jsme její verzi B, která nese podtitul Únos a hrají v ní už pouze bezdomovci a sem tam nějaký dobrovolník. Nyní chci dramatický kurz otevřít i dalším – týraným ženám, přistěhovalcům… Ostatně, všichni jsou to lidé bez domova.

    Současná španělská dramatika není u nás příliš známá. Dá se vysledovat nějaký jednotný směr, myšlenkový nebo tematický proud, jímž se současní španělští dramatici ubírají?

    V posledních letech se vyskytlo několik proudů, lépe řečeno módních směrů. Všechny se soustředily na formu, ale byly málo novátorské, pokud jde o obsah. V mnoha případech zapomínali autoři na diváky a psali hermetické texty, které na jevišti vyzněly velmi nudně. Podle mého názoru jsou dobří jen ti autoři, kteří mají originální styl a opravdové téma. Ve Španělsku jich je velmi málo.

    Je důraz kladen stále na dramatický text, nebo se divadelní tvorba posouvá směrem k postdramatickému divadlu?

    Asi tak od osmdesátých let minulého století jsme se setkávali s divadlem, které stavělo víc na obraze nebo gestech a text v něm nebyl stěžejní. Zhruba před deseti lety se divadelní tvorba znovu začala vracet ke svému základu – tedy textu. Existuje velká inscenační volnost, ale je snaha hledat pevně strukturovaný text a na něm dále stavět.

    Hra Anna 11. března vznikla na základě teroristického činu, který doslova z minuty na minutu postihl Madrid. Jak jste tyto události prožívala?

    Byla jsem doma a slyšela tu zprávu v rádiu. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje, a všichni jsme zažívali strašlivou nejistotu. Přilepila jsem se na rádio a čekala na nové zprávy a přitom jsem z okna slyšela houkat sanitky a policejní vozy. Brzy mi zavolali z novin, pro které píšu – La Razón (Pravda) – a chtěli, abych napsala článek pro vydání následujícího dne. Měla jsem na to dvě hodiny. Nevěděla jsem, co se stalo, ani kdo to udělal; nevěděla jsem, kolik Madriďanů je zraněných nebo zemřelo… A tak jsem začala psát o vlacích. Pro mě je vlak úžasným prostorem, kde si můžu užívat pomalu plynoucí čas a ubíhající krajinu. A je to také dokonalé místo pro lásku. S touhle myšlenkou jsem text začala psát. O atentátu jsem se zmiňovala jen velmi abstraktně. Díky tomu mohl být následujícího dne můj příspěvek publikován.

    Vzpomenete si na okamžik, kdy jste byla oslovena, abyste tuto událost zachytila v dramatu?

    Připadalo mi to nemožné… Jak psát o tak strašlivé tragédii? Navíc jsme od ní neměli odstup, vždyť k ní právě došlo. Potom jsem začala přemýšlet a napadlo mě, jak by třeba milenka prožívala zoufalství v situaci, kdy hledá svého ženatého partnera. A co jeho manželka? Nakonec mi chyběla další žena – jeho matka. Anna 11. března není příběhem vztahů mezi muži a ženami, jak kdosi řekl, ale dílo, které mluví o násilí, jež se nedá nikdy ospravedlnit. O všech formách násilí z pohledu obětí, kterými bývají zvláště ženy.

    Neuvažovala jste o tom, že byste do hry vkomponovala i téma žen – teroristek, jako je tomu v případě hry Torstena Buchsteinera Nord-Ost?

    Ne, v žádném případě. Píšu divadlo, v němž prohlubuji psychologické rysy postav, snažím se je pochopit, vcítit se do nich. V žádném případě bych nechtěla obhajovat teroristy. Víceméně vím, jak mohou být ženy vtaženy do takzvaného „teroristického boje“. Porovnáme-li je s muži, je jich velmi málo. Často se k té či oné doktríně dostanou prostřednictvím svého partnera, o němž si myslí, že ho milují. Pokud jde o atentáty z 11. března, nebyla souzena žádná žena.

    Máte nějaké téma, které vás provází životem?

    Zajímají mne pouze aktuální, současná témata. Dokonce si myslím, že některá moje díla předběhla konflikty, k nimž došlo nebo se o nich veřejně nemluvilo.

    Co je tím tématem nyní?

    Napsala jsem krátké dílo o sexu. Ráda bych se tomu tématu věnovala do hloubky a napsala trilogii. Ač je sexu všude plno, myslím, že se o něm ve skutečnosti mluví velmi málo. Stále se pohybujeme v zaběhaných klišé, ale existuje obrovský strach postavit se kruté realitě lidské sexuality tváří v tvář. Možná, že to bude námět, s nímž budu pracovat s bezdomovci. Jsou totiž neobyčejně stateční a nebojí se zabývat tabuizovanými tématy.

    Dokázala byste samu sebe zařadit do kontextu španělské dramatiky… nebo do kontextu světové dramatiky… Lze to vůbec?

    Jsou autoři, k nimž mám blízko zřejmě proto, že jejich díla mají námět, postavy, strukturu… Ale nemohla bych se zařadit do žádné konkrétní skupiny nebo stylu. Má díla jsou velmi osobní, což ostatně říkají i mí kolegové. Píšu duší a krví a úžasně mě baví ztvárňovat genderové rozdíly. Být ženou a intenzivně a hrdě si to užívat, mi umožňuje naprosto svobodně vyjadřovat svou vizi světa. Některé spisovatelky se snaží následovat mužské příklady, možná ze strachu, že by nebyly přijímané literárním světem, který je rovněž mužský. Podle mého názoru je ale třeba umocňovat kulturu ženství, která je stále ještě neznámá a v mnoha stránkách na vysoké úrovni. Mým prvořadým cílem je změnit svět, přijít se svou troškou do mlýna prostřednictvím divadla tak, aby se věci zlepšily.

    Má vůbec v současné době divadlo tak velkou sílu a moc?

    Pokud se divadlu nepodaří diváka zasáhnout a přimět ho ke změně jeho života nebo aspoň pohledu na něj, ztrácí smysl. Je třeba podstupovat riziko, že se naše dílo nebude líbit, že nebude pochopeno, ale pokud je výsledkem lhostejnost, neobstáli jsme.

    (rozhovor překládala
    Šárka Valverde)

    zahraničí

    Pedrero 4.psd

    Kdybych Annu 11. března režírovala, upravila bych svůj text stejně jako režisérka Janěková. Jana tu hru pochopila… Foto Tomáš Ruta

    Paloma Pedrero

    (3. července 1957 v Madridu)

    Patří nejen mezi nejvýznamnější španělské dramatičky z období znovunabyté demokracie, ale je řazena k nejprestižnějším španělským dramatikům vůbec. Je autorkou více než třiceti her. Za všechny uveďme aspoň: El color de agosto (1987), Besos de lobo (1991), Una estrella (1998), El pasamanos (2000), Ana el once de marzo (2004) nebo Beso a beso (2005). Získala řadu ocenění, mezi jinými cenu Tirso de Molina (1987), cenu za nejlepší autorskou hru na IV. alternativním divadelním festivalu Madridský podzim (1994) nebo hlavní cenu na XIII. Festivalu současného španělského divadla v Alicante (2005). V edici Divadelního ústavu Současná hra vyšel v roce 2001 soubor jejích čtyř jednoaktovek Noci letmé lásky – Noches de amor efímero. Titulní text nastudovalo již několik českých divadelních souborů. V rámci scénického čtení bylo uvedeno také pár textů ze souboru Polibky. Hru Anna 11. března uvedlo v české premiéře Slezské divadlo Opava.


    Komentáře k článku: Paloma Pedrero: Naše řemeslo spočívá v tom, že bolest proměňujeme v krásu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,