Divadelní noviny > Blogy Rozhovor

Divadlo Kámen: Postřehy (No. 12)

Bojíme se prožít trapnou situaci
Rozhovor s Lenkou Chadimovou, herečkou pražského nezávislého Divadla Kámen

Role. Pojem, který nás charakterizuje, ohraničuje, limituje. Pojem, kterému se chceme zavděčit, který obdivujeme, nenávidíme, chceme skrze něj přesvědčit sebe i své okolí, chceme se vůči němu vymezit, chceme se z něho vymanit. V životě i na jevišti…

Lenko, co je to role?
Podle mne je to takový umělý vynález člověka, který se neustále snaží někoho někam vsunovat. A to nám dost ubližuje. Možná jsou dobré na jevišti, ale kdo ví jestli. Pomocí rolí s námi společnost manipuluje a říká nám, jací bychom měli být. Vytváří nám frustrace, což je pro ni potřebné.

Lenko, jaká je tvoje role v životě?
Já myslím, že žádné role nehraju. Pro někoho, kdo si potrpí na společenské role, můžu být třeba v roli matky. Stejně jako jsem matka, jsem ale také něčí dcera. Je to jednoduché: Všichni jsou něčí dcery nebo synové.

Lenko, co je role na jevišti?
Na jevišti je role prostředníkem, ale sama o sobě není nic. Dobré divadlo by nemělo být o tom, že mi někdo řekne: Tvoje role je hodná, milá, zlá, chytrá a teď ji takhle zahraj! Myslím, že by tam mělo být něco víc než jen skrze ni ukazovat jednoduché vlastnosti.

Lenko, co je role v Divadle Kámen?
Myslím, že my máme tu obrovskou výhodu, že si ,,roli” naplníme podle sebe. Máme sice menší svobodu, možná někdy až nesvobodu v pohybech, v rytmu, ve formě. Zároveň v tom ale máme čím dál tím větší vnitřní svobodu právě díky postupnému naplňování dané ,,role”. Ale je vůbec to, co my v Divadle Kámen ztvárňujeme, role? Jako herec totiž s divákem komunikuju z pozice toho, kdo jsem.

Lenko, dokázal by herec hrát bez role?
Pro většinu herců jsou role nezbytné. Stejně jako když v životě nemáme zařazení, cítíme se špatně. Když někdo neplní určité předpoklady pro danou roli, má frustrace a cítí se méněcenný. Má pocit, že v životě něco nezvládl. Přitom je to hloupost, protože každý člověk má svoji originální hodnotu. A stejně tak je to na jevišti. Myslím, že problém je zkrátka v tom, že se bojíme prožít trapnou situaci!

Lenko, proč se člověk bojí trapných situací?
Protože najednou jde mimo společenská očekávání. Divadlo Kámen se snaží jít právě proti společenskému očekávání a kvůli nebo díky tomu se také nedočkáme masového úspěchu. Máme ale větší dlouhodobý zážitek. A většina diváků také. V divácích to zanechá spoustu podvědomých pocitů, které vyplavou na povrch až časem.

Lenko, myslíš, že Divadlo Kámen vědomě plní nějakou roli? Třeba roli „alternativního divadla“?
Vůbec ne, naopak. Petr Odo Macháček to nevnímá tak, že by dělal něco jinak proto, že se chce lišit. Zkrátka ho neuspokojovalo divadlo, které vídal. A tak je to v DK nastavené. Když k nám přijde někdo, kdo chce být vědomě alternativní, velmi rychle od nás odejde. Zjistí totiž, že pravá alternativa neznamená, že vědomě a naschvál budu dělat něco jinak.

Lenko, jak – když někoho zveš do DK – mu odpovídáš na otázku: O čem je tvoje role?
To je šílená otázka. Odpovídá se mi na ni špatně, protože každá role ve mně evokuje nějaké pocity, se kterými tu ,,roli” hraju, bez ohledu na to, jak si ji Petr Odo představoval, nebo jak by postava měla vypadat dle daných obecně známých atributů. Většinou mluvím o pocitech, které ve mně daná postava vyvolává. A nejen ve mně, ale i v divácích, se kterými po představení mluvím. Svoboda interpretace je hodně důležitá, ačkoli si toho málokterý divák váží a málokterý si s tím vůbec ví rady.

Lenko, popiš mi nějaký pocit ze své ,,role”? Třeba z role Ženy ve hře Mamut mamut?
Jednou jsem se třeba cítila jako gigant, který někam implantuje svoji kulturu – takový ten americký pocit. Dalším postavám nosím na jeviště úplně zbytečné věci, ze kterých se ale nakonec dá přeci jen něco vytvořit, postavit. Záleží ovšem na tom, s jakým pocitem, s jakou náladou hrají další čtyři herci a hudebníci a zda této možnosti v daném představení využijí a něco zajímavého vytvoří.

Lenko, čím by mohlo divadlo roli nahradit?
Něčím jako je obraz, který má rám a ty do něj můžeš něco namalovat. Můžeš tam přenést pocit, náladu, emoci, vizi. Cokoli, co se v tobě odehrává. V DK jsou ty rámečky třeba obdélníkové, čtvercové, dřevěné, plastové… – pevně dané a jasné – ale vnitřek obrazu neexistuje.

Lenko, jaký by měl být herec, který takovýto rám vyplňuje?
Asi by měl být hlavně upřímný sám k sobě. Opravdový. Bývají to záchvěvy, ale málokdo to stoprocentně umí. Myslím, že je to opět problém v tom, že mnozí herci nejsou zvyklí dělat něco, co nemají naučené a co jim tím pádem není příjemné. Ona je totiž i pak menší pravděpodobnost, že divák ocení, pochopí, o co se herec snaží. Přitom herec by si měl zkoušet tu trapnost situace, pěkně se v ní porochnit, vyhnít a užít si to. Takováto „trapnost herectví“ je obrovské téma.

Lenko, jakou roli hraje v současnosti divadlo pro společnost?
Občas přemýšlím nad tím, proč lidé do divadla vůbec ještě chodí, když jsou tak uondaný životem. Proč ještě mají tu sílu jít do divadla a plnit roli diváka. Z důvodu své uondanosti si pak i vybírají divadla, kde chtějí vypnout. Ael ono by mělo v divadle jít hlavně o interakci mezi divákem a hercem…
Bohužel jsme v naší společnosti postavili roli herce na piedestal a ten herec je pak tak oslavovaný, že se uměle vytvořila role celebrity a díky tomu se na divadlo a na herce kouká společnost o 150% obdivněji než na kohokoli jiného. Divadlo by ale měla být spíš vzájemná psychoterapie mezi hercem a diváky. Ale tak divadlo obecně vnímáno není. A dopomáhají k tomu nejen PR divadel a herci, ale i sami diváci, kteří jdou na představení právě s tím, že já jsem ten chudáček diváček a ty velký herče mi zahraj. To divadlu ani ničemu jinému neprospívá.

• Autor: Zdeňka Brychtová
• Publikováno: 28. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 12)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ