Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3LO3

    Na právě skončené Letní Letné zaznělo, že české divadlo je v mnoha směrech omezené… Je tomu skutečně tak? Jaké jsou vlastně limity českého divadla?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Meze současného českého divadla jsou tam, kde jsou meze české kultury a společnosti jako takové. Pravděpodobně v penězích, určitě v očekáváních a do velké míry v představivosti. A v jeho společenské (ne)potřebnosti.

    Když vidím na jevišti pokoj s třemi dveřmi, kamny z papundeklu a stolem uprostřed, uvažuju, kde zůstal odkaz scénografa Svobody. V době, kdy je možné veřejně říkat všechno přímo, se podobný trend uhnízdil i v divadelním jazyce. A stejně jako v žurnalistice nevede ani v divadle přepis reality k odhalení pravdy, ale jen k zoufalé popisnosti. Metaforičnost je dneska velký problém. Populace odvyká čtení a myšlenky je třeba sdělovat stručně a jasně. Ideálně v šedesáti minutách bez přestávky.

    Stejně zvláštní mi přijde touha po novosti, po originalitě za každou cenu. Podle mě se k některým tématům, jako je láska nebo smrt, nic nového říct nedá. Jen se proměňují okolnosti – Romeo a Julie se mohou potkat na maškarním plese stejně jako na speed datingu. Možná může přijít téma terorismu, ale to jsou vlastně Schillerovi Loupežníci. Nebo válka na Blízkém východě. Ale to mohou být Eurípidovy Trójanky.

    Meze jsou v tom, že Češi ani lidstvo jako takové se ve svých základních emocích, chování, činech ani postojích nemění.

    Petr Váša

    Musím se přiznat, že o našem profesionálním divadle se dozvídám hlavně z recenzí a komentářů přátel. Pokud zrovna nejsem na cestách, na pódiu nebo v nějaké učebně, jsem vděčný za každý volný den, kdy můžu psát, kreslit, skládat, studovat. Nejlepší nápady dostávám spíš v lese než v divadle.

    Na druhé straně mám pořád spoustu zážitků z přehlídek amatérských divadel, kam jsem byl dřív zván hlavně jako vedoucí kurzů fyzického básnictví, pokud ne jako performer, a poté, co jsem o tom napsal knihu, spíš jako porotce. Hleďme.

    Jsou lidé, kteří tvrdí, že nejzajímavější věci se odehrávají na amatérské scéně, která není svázaná komerčními tlaky a obecným konformismem. Přehrávám si v hlavě zážitky z posledních pár desítek představení, co jsem viděl, a zdá se mi, že na tom možná něco bude. Prostor pro nadšené amatéry dneska jednoduše nemá žádné limity. Formální, obsahové, stylové. Výsledky můžou být strašné i okouzlující. Nikdy nevíte, co se v další půlhodině přehlídky přihodí. K dispozici je celé spektrum od tradiční činohry po multimediální experiment, od hraní pro zábavu a z touhy se prostě předvést až po vážné tvoření, od adaptací klasiky po ryze autorské projekty. Studenti, učitelé, učitelé učitelů. Někdy senioři. Někdy děti. Přátelská atmosféra těchto setkání vůbec nevylučuje přísná hodnocení a sebehodnocení.

    Jiná otázka je, jaké jsou limity umění vůbec. Někteří filozofové tvrdí, že umění s tím svým slavným nastavováním zrcadel a kladením otázek bez odpovědí lidstvu zase až tolik neprospívá, když se vzdává moci měnit naše životy. No, a já v poslední době podezřele často slýchám od různých lidí, že jim změnila život aktivní divadelní improvizace.

    Je pravda, že už jenom přemýšlení, co je, co není, co může být improvizace v různých uměleckých oborech nebo v životě, je hodně osvěžující. Natož praktická cvičení! Pohyb, gesto, hlas, zvuk, slovo, všechno dohromady. Dlouho jsem se tím zabýval. Sám, s kolegy, se studenty. O měnění života ale moc řeč nebyla. Co se změnilo? Možná žijeme v době, kdy o sobě nejrůznější limity dávají vědět způsobem, který vyžaduje nejen jejich přesvědčivé portrétování a zasvěcený komentář, ale i překračování. Fyzické. Psychické. Maso a kosti. Vlastní kůže. Takhle. Tady a hned teď.

    Hubert Krejčí

    Nestrčí drápy
    do sedmnácti slabik
    žádný tyjátr

    U herců by měla prostě být úcta k diváku: v Kjótu v kjógenových představeních rodu Šigejama před začátkem vystoupí dva herci, přivítají publikum a improvizují dialog, v němž seznámí obecenstvo s kjógeny obecně a s konkrétními hrami toho večera. Navodí se soustředivá, uvolněná atmosféra.

    Proč bylo zakázáno v dávném indickém divadle zobrazovat vraždu a krutost? Anžto věděli, co to může udělat s vědomím diváka – z tohoto hlediska lze sledovat české hry od začátku 19. století (Tylova Fidlovačka plná nesnášenlivosti a agresivity) po Jiřího Mahena.

    V devadesátých letech si pardubické secesní divadlo nechalo od úřadů na střechu umístit klec se zrním a jednosměrně otvíratelnými dvířky. Městští holubi nalákáni zrním vstoupili do klece, a ven se nedostali. Pak byli zahubeni firmou na usmrcování zvěře.

    Japonská divadla nó a kjógenu ani staroindická divadla by nedopustila, aby se u nich na střeše zabíjela zvířata, protože to nutně musí mít následky pro herce i diváky.

    Antonín Líman, vynikající překladatel ze starojaponských klasických textů i ze současné japonštiny, vydal roku 1996 výběr haiku (Pár much a já, DharmaGaia, Praha 1996). Příklad:

    Z celého světa
    zbyl mi plamínek svíce –
    jeseň v poustevně
    (Buson, 1716–1784)

    Do sedmnáctislabičného haiku žádné divadlo nevleze.

    • Autor:
    • Publikováno: 23. září 2014

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,