Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Azbuka vyrvaná ze zdi

    Čechovova Racka nastudoval v kladenském divadle režisér Daniel Špinar. Přiznává, že ho zaujala dnes už legendární inscenace téhož titulu na Zábradlí v režii Petra Lébla, oceňuje její antipsychologičnost a akcentaci komediálních prvků v textu. Léblově Rackovi se podobá tento i strukturou. První až třetí dějství probíhají ve značně groteskním stylu, čtvrtý akt po přestávce je hraný už vážně, přesněji řečeno smutně. Na Zábradlí byli aktéři ve finále všichni celí v bílém, u Špinara naopak v černém. Nechci však režiséra kladenské inscenace nařknout z plagiátorství, jde spíš o poctu, navíc groteskní budování situací je méně estétské, ale spíš jedovatější, a občas až překvapivě – a účinně – bujaré.

    Výtvarnice Linda Boráros si vystačila s prostými prostředky, na centrální stěně je umístěn nápis Čajka v azbuce (z masivních, snímatelných písmen), první dějství, v němž Nina herecky ztvárňuje Treplevovy „nové formy“, charakterizuje jen hromada hlíny, na performanci si ostatní přinesou sedátka, aby mohli přihlížet. Druhý akt u jezera výtvarně tvoří tři dlouhé lenošky, skládající vlastně jednu souvislou linii, dějství třetí (před odjezdem Arkadiny a Trigorina) pak velké množství kufrů. Po přestávce jsou písmena z „Čajky“ vyrvána ze stěny a umístěna na zem, jedno úplně zvlášť, po podlaze se povaluje množství papíru, patrně svědectví neúspěšné Treplevovy spisovatelské aktivity.

    Groteskní entrée inscenace tepe ve velmi svěžím rytmu, krátké charakteristiky už vizuálně značně zkarikovaných postav jsou působivé, kupříkladu Treplev Štěpána Benoniho (mladíček s do očí se hrnoucí patkou, ty oči jsou podmalované, kalhoty zato letně dlouhé jen do půli kolen), Nina Zarečná Dany Markové vypadá jako baletní diblík v příliš nařasené sukénce. Pobaví a zaujmou také Arkadina Aleny Štréblové v monstrózním a nepraktickém růžovém šatu, Trigorin Tomáše Petříka v černých brýlích a s výčesem à la Leningradští cowboyové říznutí Elvisem Presleym, či Sorin hostujícího Jana Potměšila s divokým vlasem a vousem a rusky okázalými metály na prsou. Vydařeně komediální je především výstup Niny Zarečné, kdy za zvuku leitmotivu z Labutího jezera poněkud neuměle tančí v hlíně a pak začne na mikrofon hystericky recitovat Treplevovo arcidílko. Ten k tomu – kvůli atmosféře – aplikuje divadelní „dýmovnici“. Tempu prvního dějství ovšem druhé a třetí nestačí, i když ve všech si lze povšimnout pozoruhodných hereckých kreací: kromě standardně blazeovaných Arkadiny a Trigorina v podání Štréblové a Petříka zaujme chlapecky umanutý Štěpán Benoni jako Kosťa Treplev. Eva Nádaždyová, která citově neuspokojenou Mášu vykresluje ve vichřičné kreaci (nešťastně zamilovaná průběžně šňupe nespecifikovaný „povzbudivý“ prostředek), patří k osvěžením inscenace stejně jako Jan Potměšil, kterému v partu Sorina komediální prvky vysloveně sedí a herec tak překvapí nezvyklými polohami svého umu. Během přestávky si divák uvědomí velmi solidní úroveň kladenského souboru, Špinarovu schopnost klasický text zajímavě číst a vymýšlet vysloveně vydařené mizanscény, zároveň je mu ale trochu líto, že v dosavadním rychlostním sešupu včetně řady škrtů si nedokázal k některým postavám vytvořit vztah (nebyl na to jaksi čas). Čtvrté, „černé“ dějství je zahráno solidně, neztrácí tenzi, představitelé nešťastného mládí Marková i Benoni jsou dostatečně přesvědčiví. Nedá se ani říci, že by výrazně pokleslo tempo inscenace, ale finále s Treplovovou sebevraždou a jejím oznámením všem (oproti Čechovově komornímu řešení) působí málo subtilně, spíš trochu humpolácky.

    Kladenský Racek je nadprůměrná, moderní inscenace s názorem, probouzí zájem o návštěvu dalších opusů tohoto souboru, hrajícího za Prahou, ba téměř v Praze. Zároveň však toto jevištní dílo vyvolává pochybnost, zda bude dostatečně sdělné pro ty, kteří se s Čechovovou hrou setkají třeba poprvé, jde přece jen spíš o duchaplný komentář pro zkušenější, kteří Racka znají i „na přeskáčku“.

    Středočeské divadlo Kladno – Anton Pavlovič Čechov: Racek. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, výprava Linda Boráros, hudba Jiří Hájek. Premiéra 5. června 2010.

    • Autor:
    • Publikováno: 21. září 2010

    Komentáře k článku: Azbuka vyrvaná ze zdi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,