Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    3MIS3

    Jsou čeští diváci připraveni na drama o politických procesech 50. let?
    (Viz připravované inscenace – Karel Steigerwald: Má vzdálená vlast v Národním divadle a Tomáš Vůjtek: S nadějí i bázní v ostravské Areně.)

    David Drábek Nevím, zda jsou připraveni. Každopádně tohle téma je Čechům u zadku. Myslím na divadle. V televizi nějaký ten dokument skousneme, pokud se dokáže vmáčknout mezi soutěž o nového tatínka a oblíbené herce v rolích chirurgů. Ale jít si na to sednout do divadla? Vy blázínku, do divadla se má chodit za zábavou, vždyť starostí máme v životě dost, ne? Proč nás touhle veteší obtěžujete, když máme vymiškovanou historickou paměť? A propagandy my máme plný zuby! Tenkrát to do nás hustili tamty a teďkonc tydlety. Dyť kdovíjak to bylo, dyť ty Mašíni nebyli žádný neviňátka, dyť maj za nehtama krev. Ale tak zase jo, ta Milada Horáková měla brýle a působila hrdě, to jo, ale po chvíli to přepínám, já už jí zpětně nepomůžu přeci. Kdopak se zajímá o moje problémy? Hercové? Dyť ty maj dva měsíce prázdnin a my na ně makáme. Učitelé jakbysmet. Že Němci choděj na divadlo o Iráku nebo o obřízce v Kongu? Tyvado, to je jejich problém, však odpykávaj viny, co na nás maj. Takovýhle krávoviny mám sledovat v divadle? Já se chci za ty prachy pobavit, já chci vidět ty lidi z televize živý, jak tam pracujou hezky pro mě, jak dělá Paulová se Zedníčkem špumprnágle. Cože? Že mám hlavu vymytou majorem Zemanem? Že jsme debili tady všichni? A vy jste něco extra? Disidentská šlechta? Dyť jste se taky napakovali. Všechno je to pakáž. Kurvy. A já chci v divadle srandu, protože mě zejtra může porazit tirák nebo rakovina.

    P.S. Nedávno jsem uvedl v Klicperáku hru Náměstí bratří Mašínů. Byl jsem varován, že ten název lidi i v tak divácky vyspělém městě, jako je Hradec, odpudí. Argumentoval jsem a vysvětloval, že to není hra o bratrech Mašínech, nýbrž o současných padesátnících se slabým srdcem. A obsadil jsem do toho hvězdy Danielu Kolářovou a Pavlu Tomicovou, a Dušan Hřebíček v tom byl dobrý jak Chaplin… Ale ne ne, tam nás nedostanete, kdo ví, co je to za politickou nalejvárnu, tomu se radši vyhneme. Nechte nás bejt. Jeden Mašín a Paumer už skapali, tak eště jeden a nechme to historikům a učebnicím pro děcka. My do divadla chodíme na Michala Davida, tam nějaký voběšený černoprdelníci nepatřej.

    P.P.S. Navzdory našim tupým českým soudruhům musíme tyhle ostudné komnaty otevírat. Už kvůli mladým lidem. Pro ty je sice exotikou i rok 1989, ale podívejte se, kolik jich uctilo Havlovu památku, kolik se jich zhlédlo v jeho pojímání světa a občanské společnosti. Proto má nová hra např. o Heliodoru Píkovi smysl, proto si vážím prací Steigerwaldových či Bambuškových.

    Pavel Kohout Nechceme v téhle hře na mistry chodit kolem horké kaše, že ne? Jinak bychom ji nemuseli hrát. Publikum naší vlasti je nepřipraveno stejně jako divadla sama! Většina principálů a dramaturgů vzdala péči o původní drama vůbec. Když proslulá moravská scéna – budu osobní, ať to má smysl! – nechá své diváky v anketě hlasovat, chtějí-li vidět Kohoutovu hru Nuly nebo Arthura Millera Čarodějky ze Salemu, musí přece vědět předem, koho vyberou, třeba už jen podle titulu. Pak je to pouze alibi, které má dokázat, že jejich divákům nelze nedemokraticky cpát, po čem netouží a na co tedy asi nepřijdou – konfliktní hry s tématy smrdícími politikou.

    Už patnáct podzimů nás Pražský divadelní festival německého jazyka bombarduje přesně takovými texty, které se hrají v mnoha německy mluvících městech při vyprodaných domech. Proč tam ano, a u nás ne? Jsou to snad národy úrovně Fausta a my národ Pelíšků? Věřím, že poměr příznivců náročného a líbivého umění je v obou kulturně vyspělých zemích podobný. Tak proč ten rozdíl?? No jelikož tam se své „Zeitstücky“ naučili inscenovat tak atraktivně, že i z omílaných traktátů paní Nobelové-Jelinek vznikají úchvatná představení, která se přetahují o nejvyšší ceny kritiků i přízeň diváků. Kdo to u nás na velkých scénách tak dobře umí, ale hlavně: které osvícené vedení dává nejlepším režisérům možnost, aby se to učili??

    Buďte pozdraveni oba letošní soumis3, (zrovna čtu hry kolegy Drábka, jež jsem si z redakce vyprosil) buď pozdraven Uhde i Bambušek a všichni, kdo chtějí vrátit českému dramatu zoban vyklovávající hnis společnosti jako v letech šedesátých! Začne to fungovat, až první velké jeviště unese Steigerwaldovu vizi tragédie Jiřiny Štěpničkové Hraj komedii! a jiné mou verzi příběhu Vlasty Chramostové Marie zápasí s anděly, které české scény nechtějí hrát, aby prý neotevřely staré hroby, čímž oběti zrady nestatečných kolegů jenom jinak zmizíkují dál jako za totality.

    Karel Steigerwald To je otázka asi pro diváky. Ovšem pro které? Všech se zeptat nemůžete. Ostatně inscenace Má vzdálená vlast není hlavně o procesech v padesátých letech, nýbrž hlavně o tom, že dnešní doba na vnímání těch padesátých let připravena není. Já to všude říkám, ale přesto se mi neustále vrací, že je to hra o padesátých letech. Nu ano, padesátá léta jsou pěkně uložená ve vakuu v historickém regálu, neškodí, spí tam. Pálivá je dnešní doba, která je svého druhu vnukem tamté doby.

    Zkuste sami napsat hru o padesátých letech, o komunismu. Odpoví vám každý: neotravuj s tím už. A přitom se s tím až na jednotlivosti otravovat ještě ani nezačalo. My u nás nemáme větší téma, než je komunismus a dvacáté století. Vždyť z reliktů toho všeho tehdy je stvořen dnešek. To se má zkoumat umělecky! Zajímá mě to stokrát víc než úzkost homosexuální slečny, která strádá nepochopením okolí.

    Hru S nadějí i bázní neznám. Je to prý o Slánské. Její osud byl krutý. Ale ona byla z party, která kruté osudy páchala jiným. Je to určitě strhující drama, v dějinách skoro nevídané: popravčí se popravují, ale o lásku k popravčí teorii nepřicházejí. Sám jeden z katů, prezident Novotný, říkal, že ti Slánští roztočili kolo, které je semlelo. Neřekl ale, že to kolo byl on. Nevím, jestli i francouzští revolucionáři, když si usekávali navzájem hlavy z absurdních důvodů, volali i pod sekyrou, že revoluci milují. Tragédie komunistů, kteří se popravovali, byla perverzní. Mně víc zajímá tragédie té druhé strany – té demokratické. Komunisti své vzájemné vraždění divně pateticky obdivují dodnes. Že vraždili i nekomunistické lidi, rádi přehlížejí. Říkají: vždyť to byli zločinci. Tak jsem zvědavý, co z té Slánské bude.

    • Autor:
    • Publikováno: 25. ledna 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,