Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Kořeny se zapřít nedají

    Nakladatelství Větrné mlýny vydalo ve spolupráci s JAMU knihu Břetislava Rychlíka Sestup ke kořenům (s podtitulem Divadlo jako hledání jedinečnosti lidské identity). Jde vlastně o jeho rozšířenou habilitační práci z roku 2014, k níž přiřadil ještě dvě položky.

    Autor (narozený v roce 1958 v Uherském Hradišti) má s lokalitou, v níž vyrůstal, společného mnohem víc než mnozí jeho krajané. Kraj dobrého vína, mimořádných folklorních tradic, k nimž patří například jízda králů, i hudebnosti, do níž je vtisknut už „jihovýchodní“ spár, je v Rychlíkově osobnosti nepřehlédnutelně přítomen. V knize popisuje své inscenace s rustikální tematikou (zjednodušeně řečeno) vycházející – až na jednu výjimku (Topolův Konec masopustu) – z tradic kritického realismu. Břetislav Rychlík, výrazná autorská osobnost vyrůstající a umělecky zrající v divadlech studiového typu (především HaDivadlo), svého času překvapil volbou námětů pro své inscenace, které by v souhrnu mohly působit jako oživování čítankové klasiky. Jako režisér a úpravce textu v nich osvědčuje značnou orientaci v domácím písemnictví i dobrý vkus, což napomáhá jeho projektům, jejichž vznik rozebírá. Vždy vybírá v zásadě nezpochybnitelné tituly: Rok na vsi bratří Mrštíkových, Gazdinu robu Gabriely Preissové, Raisův Kalibův zločin, Statky-zmätky výrazného představitele slovenského realismu Jozefa Gregora Tajovského a již zmíněnou moderní Topolovu hru. Jde jak o předlohy určené primárně pro divadlo, tak i o útvary prozaické, které byly pro dramatizátory výzvou. Ze sedmi v knize rozebíraných inscenací jsem zhlédl tři, a i když ostatní znám jen z ohlasů, je zřejmé, že kniha přibližuje vznik důležitých a autorsky ojedinělých projektů našeho divadla po „sametu“.

    Asi nejsugestivněji popisuje autor trojí setkání (a také „utkání“) s Rokem na vsi, k němuž došlo v Mostě, ve slovenské Trnavě a v Českých Budějovicích, tedy místech, která mají s lokalitou námětu zdánlivě málo společného (především Most). Zde musím připojit osobní vzpomínku právě z realizace v severočeském městě s násilně „zrušenou“ historií, kdy v nehostinném divadelním paláci dokázal Rychlík kromě kvalitní inscenace nezapomenutelně rozžít popremiérovou atmosféru pomocí horňácké muziky Martina Hrbáče (premiéra se konala v roce 1996). Statky-zmätky inscenoval autor opět v Trnavě, Gazdinu robu v brněnském Národním divadle, Konec masopustu a o rok později Kalibův zločin ve Východočeském divadle v Pardubicích.

    Rychlík v knize poutavě popisuje, jak se vždy s uměleckým souborem propracovává k výslednému tvaru včetně společných výjezdů do lokalit, v nichž se příběhy, které pak divadelníci zživotňují na jevišti, odehrávají. K dokládání svých postupů a uvažování často využívá i programové brožurky divadel, kde konkrétní inscenace vznikaly, včetně rozhovorů, které tehdy poskytoval. Poutavě popisuje, jak k jevištnímu tvaru směřuje nejen s herci, ale také s hudebníky (například s Jiřím Pavlicou či Petrem Hromádkou) a výtvarníky (Eva Jiřikovská, Markéta Sládečková Oslzlá, Jan Štěpánek, Ján Zavarský). Leckoho může překvapit jeho vztah k postavám her, který se ne vždy kryje s jejich inscenační praxí. Tak například k Evě krajčírce z Gazdiny roby chová pramálo sympatií a zdaleka ji nepovažuje za oběť. Eva pro něj není tragickou hrdinkou, která je k sebevraždě „donucena“ okolím a slabošským milencem, ale naopak sama se stává téměř negativním činitelem celého příběhu ve smyslu svého osobního sobectví, které ji až bezohledně žene k vytyčenému cíli.

    Rychlík nechává nahlédnout i do přípravy konkrétního jevištního díla, často hodně bezprostředně. Například směle do knihy zakomponuje poměrně dlouhý škrt z finále Topolova Konce masopustu a zeširoka zdůvodňuje jeho použití. V Epilogu se pak zamýšlí nad obecnějšími otázkami inspirativních tradic (i těch folklorních) a jejich divadelního oživování optikou dneška. Připomíná v něm i svou inscenaci Steigerwaldovy hry Cena facky, kterou realizoval ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (2014). Ta se ovšem týkala naší nedávné historie, konkrétně dopadu komunistické zvůle přímo v Hradišti a okolí.

    Publikaci s množstvím barevných i černobílých fotografií, scénografických či kostýmních návrhů na exkluzivně elegantní úrovni „opečoval“ výtvarník Michal Stránský. Nechybí soupis všech Rychlíkových režijních počinů (je jich – od roku 1988 do roku 2019 – čtyřicet tři), obsáhlé ukázky z recenzí či – na sedm pojednávaných inscenací – recenze celé. Jsou mezi nimi i přátelské postřehy Ludvíka Vaculíka, s nímž si Rychlík před časem „dopisoval“ na stránkách Divadelních novin. Vítaným bonusem je DVD s televizním záznamem brněnské Gazdiny roby z roku 2009.

    Knihu, k níž se lze i po letech vracet a jež se stává jistou kronikou či pamětí našeho nedávného divadelního dění, připisuje autor památce svého kamaráda a uměleckého souputníka z prostějovského a brněnského HaDivadla Josefa Kovalčuka.

    Břetislav Rychlík: Sestup ke kořenům. Janáčkova akademie múzických umění v Brně a Větrné mlýny 2019, 262 stran.

    • Autor:
    • Publikováno: 28. dubna 2020

    Komentáře k článku: Kořeny se zapřít nedají

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,