Divadelní noviny > Kritika

Národní přináležitost není anachronismus

Jako poslední premiéru sezony uvedlo Horácké divadlo původní hru domácího jihlavského autora Martina Koláře Zahrádky v nastudování uměleckého šéfa Michala Skočovského. Zároveň tím uzavřelo volný cyklus inscenací nazvaný Československá sezona věnovaný stému výročí vzniku Československé republiky. Dramaturgie divadla měla větší ambici než jednorázové připomenutí a uvedla hned šest titulů.

Od slovenského románu k českým filmovým hitům

Cyklus zahájil loni na podzim divadelní přepis románu (a filmu) Tisícročná včela a aktualizující reflexe počátků české státnosti v inscenaci původní hry Lenky Lagronové Svatý Václav v režii Rastislava Balleka (o inscenacích viz DN 17/2018 a 20/2018). Divácký úspěch zaznamenaly zejména jevištní verze děl, která se proslavila svou filmovou podobou. Ale ani u představení Škola základ života (v adaptaci Hany Burešové) nebo u Šakalích let nešlo jen o pasivně zkopírované retro počítající automaticky s diváckým vděkem. Trochu paradoxně mohl právě u nich soubor potvrdit nejen ryzí herecké kvality, ale při náročné choreografii též pohybovou tvárnost a kultivovanost. Škola základ života v režii Martina Tichého ostatně nepředstavuje jen hýřivou nostalgickou středoškoláckou legraci – v jejím závěru na nás dýchne ve výmluvném tichu a prázdnu realita doby přímo mrazivě: válka na spadnutí a protektorát za krkem.

Muzikál Šakalí léta lze v jubilejním kontextu jihlavské scény přijmout jako pendant k inscenaci hry Alžběty Michalové Jediný život o vězni padesátých let básníku Janu Zahradníčkovi, i když netvořila součást „narozeninového balíčku“, neboť vznikla ještě v minulé sezoně. Rokenrolová vzpoura mládeže proti bolševikovi a jeho kulturním „paradigmatům“ pro mne představuje jakousi denní (byť šlo o dny hodně pošmourné) protiváhu vražedné temnoty oné doby zobrazené v Jediném životě. Jako pamětníkovi a v dětství pravidelnému posluchači „Laxíku“ mi při „skvělejch vodvazech“ živé hudby na scéně naskakovala nostalgická husí kůže. Šakalí léta, v nichž zářil v roli Bejbyho Jan Burda a nebojácným výkonem příjemně překvapil v dětské roli Kšandy Samuel Barták, odměnili premiéroví diváci potleskem vestoje.

Normalizace a dialektika utržená ze řetězu

Normalizační dobu připomnělo dílo někdejšího disidenta Václava Havla Žebrácká opera v režii hostujícího Michala Langa. Viděl jsem Langovo nepodařené nastudování téže hry před skoro patnácti lety ve Švandově divadle v Praze – tehdy snad vůbec nevzal v úvahu autorovo jemné upozornění, že jeho Žebráckou operu nelze hrát jako běžné psychologické drama, neboť v ní zloději a prostitutky hovoří sofistikovaným jazykem psychologů a sociologů, a i když ji pojednává jako frašku, musí zůstat zjevné, že zdaleka nejde jen o legraci. Langův současný výklad představuje výrazný posun k lepšímu nejen proto, že jihlavské otočné jeviště umožňuje spádnější střídání scén. Smíchovská rezidua? Stylizace do parodie brakové literatury vyznívá moc polopaticky. Andrej Krob právě v souvislosti s Havlovým upozorněním tvrdí, že paradoxně je v této hře důležité naučit herce svým způsobem „nehrát“ pro umocnění účinku toho, co říkají. V jihlavském představení se někteří herci tomuto požadavku blíží spíš podvědomě. Anna Bazgerová v roli Mary Lockitové, zčásti Petr Soumar (Bill Lockit) nebo Lenka Schreiberová jako Betty Peachumová či Alexandra Palatínusová v roli zhrzené a zrazující Jenny se svou jemně slovensky „zakřiknutou“ češtinou. František Mitáš v hlavní roli esa podsvětí Macheatha zvládá slušně jak děvkařský diskurs, tak i slavnou balamutící „kakaovou“ scénu. Závěrečnou fúzi policie s podsvětím není třeba vnímat jako aktualizující poukaz na současné upadlé poměry zrovna u nás, ale i v jejím obecnějším smyslu: z dialektiky se stává skutečně mocná čarodějka, jakmile se utrhne z řetězu – všechno lze odůvodnit –, v soukromí i v politice.

Oplocené zahrádky: metafora rozhádaného Česka

Kolářovy Zahrádky chtějí být třicet let po listopadu 1989 podobenstvím současné rozhádané české společnosti. Jde o konfrontaci dnešních šedesátníků (plus), čtyřicátníků a dvacetiletých čerstvě včerejších teenagerů. Třem generačním dvojicím na scéně odpovídají tři domky s malými zahrádkami oddělenými třemi ploty, které tam prý kdysi nebyly. Jejich dočasné odstranění ovšem jen umocní spory a rozpory, takže jsou nakonec vráceny zpět. Dominantní figurou je „Vláďa“ Kubát, v podání Petra Soumara z něj sálá brutální bodrost staré struktury, která v nouzi volá „bezpečnost“ nebo si hodlá stěžovat na „národním výboru“ a soudě podle aktualizovaných politických výpadů volí nejspíš komunisty nebo Okamuru. Jeho „spravedlivé“ hněvy mírní nebo hasí jeho žena Božena (Lenka Schreiberová). Zbývající dvojice jsou již méně výrazné – ať to jsou noví sousedi, „havlisté“ Podhorští (Ondřej Šípek a Tereza Otavová), nebo v domku napravo „in & trendy“ dvojka Dejv a Mišel (Viktor Harangi j. h. a Svetlana Hruškociová). Oživením má být průvodcovská skupina provozující adrenalinový sport – noční přechod přes hranice jako v padesátých letech. Některé nápady jsou šťastné, leč nedotažené, jiné váznou v mělčinách komunální satiry. Nedomyšlený mi přijde enigmatický závěr, v němž se vše vrací jakoby na počátek. Kubátovi čekají na nové sousedy. Už jedou, hlásí Božena, ale kdo jede, se už nedozvíme. Snad ne Godotovi?

Přes trochu rozpačitý závěr jihlavského československého cyklu lze jen znova ocenit, že se Horácké divadlo u klíčového výročí našich moderních dějin nespokojilo s nějakým oficiózním portrétem některého z hybatelů října 1918 v plakátovém oživení pro jedno použití. Nešlo jen o akce k výročí, ale o celkový příspěvek k posílení národní přináležitosti. Nemusí vždy nutně jít o anachronismus.

Horácké divadlo Jihlava – Václav Havel: Žebrácká opera. Režie Michal Lang j. h., scéna Jan Dušek j. h., výtvarné návrhy kostýmů Ivana Brádková j. h., hudba Sebastian Lang. Premiéra 23. března 2019.

Horácké divadlo Jihlava – Martin Kolář: Zahrádky. Režie Michal Skočovský, scéna Tom Ciller j. h., kostýmy Lucie Šperlová j. h. Premiéra 11. května 2019.

• Autor: Josef Mlejnek
• Publikováno: 27. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Národní přináležitost není anachronismus

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ