Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražské křižovatky přivezli Slovinci plný náklaďák smetí – tak o tom aspoň žertovali, když při besedě po představení vyprávěli o zděšení českých techniků, když uviděli „kulisy“ souboru.

Žertuju i já. Svým způsobem byl projekt slovinského souboru Beton Ltd. (s důrazem na slovo Limited) s německým názvem Ich kann nicht anders (Nemůžu jinak?) pozoruhodným svědectvím o generaci čtyřicátníků, kteří sice mohou všechno, ale nedělají nic. Nebo dělají? Ano, podepisují petice, lajkují různé statusy na facebooku, toulají se po světě, který je jim otevřený, čtou a filozofují. Ale jako by byli vyprázdnění, přesycení, ochromení a znudění.

Společně s trojicí tři lidí se ocitáme v jakémsi bunkru naplněném balíky se zbožím, či pouze prázdnými krabicemi se zbytky bublinkových výplní a polystyrenových kousků. FOTO archiv PK

Společně s trojicí tři lidí – dva muži a jedna žena, o níž hovoří v mužském rodě, ale přitom je jasné, že jim zcela automaticky poskytuje sexuální služby, pokud chtějí – se ocitáme v jakémsi bunkru naplněném balíky se zbožím, či pouze prázdnými krabicemi se zbytky bublinkových výplní a polystyrenových kousků, které jsou polepeny symboly „křehké zboží“. Zatímco v Lublani hrají tuto inscenaci v starobylém, architektonicky zajímavém prostoru s velkými okny, v Praze pro ně našli dosud divadelně nevyzkoušený, přízemní prostor provozní budovy v přízemí přiléhající Nové scéně.  Všichni tři protagonisté se tu povalují, přenášejí „nábytek“, převlékají se, svlékají, myjí, popíjejí, jedí. A na počátku jeden z nich uvádí diváky do silně postmoderního děje.

Přídavné jméno „postmoderní“ používám záměrně. FOTO TONI SOPRANO

Přídavné jméno „postmoderní“ používám záměrně, protože informace, které nám naservíruje jeden z nich (mluví „jako by“ do improvizované kamery), je taková, že si z ní můžeme vybrat, cokoli chceme. Můžeme si myslet, že jsme se společně s trojicí uchýlili do bunkru v době, kdy Slovinci nevěděli, zda se podaří dosáhnout samostatnosti od bývalé Jugoslávie (něco takového prý vychází ze skutečné události), současně nám mluvčí nadhazuje ideu – propletenou českými jmény lidí i míst –,  kdy se ocitáme v jakési sci-fi. A také se nám může zdát, že je to pouhá hra poněkud znuděných intelektuálů, které nebaví účastnit se života v establishmentu. V podstatě jim nic neschází, netrpí nedostatkem, ale vlastně prožívají nějaký zvláštní mezičas, kdy tak úplně netuší, co se životem. Ve svými, chvílemi banálními, chvílemi silně filozofujícími debatami se často – a nikoli náhodou – odkazují k Michelu Houellebecqovi. Ten je pro ně jistým symbolem doby, jak svým osudem (matka intelektuálka odešla od rodiny, konvertovala k islámu a žije s muslimem; malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, členky Francouzské komunistické strany, v průběhu let prošel depresemi, alkoholovou závislostí, provokujícím životem, krátkým manželstvím…), tak svými romány, které vzbudily mnoho kontroverze a se staly kultovními.

Způsob života, který nám hrdinové inscenace Ich kann nicht anders ukazují, zvláštním způsobem kombinuje až dokumentární způsob práce s textem s dramatickými situacemi. FOTO TONI SOPRANO

Způsob života, který nám hrdinové inscenace Ich kann nicht anders ukazují, zvláštním způsobem kombinuje až dokumentární způsob práce s textem s dramatickými situacemi. Většina toho, co slyšíme, údajně vzešlo ze společných diskusí trojice performerů, kteří se znají od mládí, společně studovali divadelní školu a společně působili deset let v souboru  Betontanc. Mají za sebou už pět projektů, z nichž je každý jiný. Na rozdíl od předchozího, který byl beze slov, se rozhodli v této inscenaci využívat a zneužívat záplav slov, které na diváka doslova hrnou (mottem inscenace zní: Slova, slova slova…). Při přípravě projektu vytvořili i knihu, jakýsi foto-deník, který obsahuje především obrazovou část, ale také texty, které se dotýkají životního stylu v dnešní post-moderní společnosti, kdesi na pomezí reálného a virtuálního světa, naplněného jistou „odosobněnou“ duchovností a tělesností.

Představení můžeme brát jako výpověď jedné generace, nebo také jako podobenství o světě, který stojí na pokraji entropie. FOTO NADA ZGANK

V řečích během představení využívají kombinace odkazů k různým politickým, filozofickým a kulturním ikonám a událostem, k internetové a facebookové terminologii s líčením sexuálně laděných poznámek a skatologie. Chvílemi máme až nepříjemný pocit voyeurů, kteří nahlížejí do soukromí, kde se ti tři před sebou naprosto nestydí. Pohybují se nazí nebo polonazí, v detailu můžeme sledovat i pečlivé mytí genitálií. Chybí jakákoli erotika, či koketérie. Působí to spíše jako vztahy jakýchsi lidských (a chvílemi odlidštěných) automatů. Toto představení tedy můžeme brát buď jako výpověď jedné generace, jen tak bez souvislostí, nebo také jako podobenství o světě (mikrokosmos se podobá makrokosmu), který stojí na pokraji entropie.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

 

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 07. října 2017

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 2)

  1. Vladimír Hulec

    Vyzvala jsi mne, Jano,
    abych s Tebou opět polemizoval, že tento typ divadla diskusi a různé pohledy potřebuje. Jenže já s Tebou tentokrát v zásadě souhlasím. Až na to, že sdělení i divadlo jako takové (herectví, text, práce s prostorem, zvukem, světelem…) to bylo řídké a vlastně prázdné. Uzavřené do světa oněch tří aktérů a jen fandovsky přenosné k podobně naladěným divákům. Jako když chtějí malé děti provokovat a netuší, že to, čím provokují (nahota, pseudointelektuální tlachání, otevřené řeči o sexu), vůbec provokativní není. Jen trochu hloupé (možná až prostoduché) a naivní.

    07.10.2017 (2.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,