Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražské křižovatky přivezli Slovinci plný náklaďák smetí – tak o tom aspoň žertovali, když při besedě po představení vyprávěli o zděšení českých techniků, když uviděli „kulisy“ souboru.

Žertuju i já. Svým způsobem byl projekt slovinského souboru Beton Ltd. (s důrazem na slovo Limited) s německým názvem Ich kann nicht anders (Nemůžu jinak?) pozoruhodným svědectvím o generaci čtyřicátníků, kteří sice mohou všechno, ale nedělají nic. Nebo dělají? Ano, podepisují petice, lajkují různé statusy na facebooku, toulají se po světě, který je jim otevřený, čtou a filozofují. Ale jako by byli vyprázdnění, přesycení, ochromení a znudění.

Společně s trojicí tři lidí se ocitáme v jakémsi bunkru naplněném balíky se zbožím, či pouze prázdnými krabicemi se zbytky bublinkových výplní a polystyrenových kousků. FOTO archiv PK

Společně s trojicí tři lidí – dva muži a jedna žena, o níž hovoří v mužském rodě, ale přitom je jasné, že jim zcela automaticky poskytuje sexuální služby, pokud chtějí – se ocitáme v jakémsi bunkru naplněném balíky se zbožím, či pouze prázdnými krabicemi se zbytky bublinkových výplní a polystyrenových kousků, které jsou polepeny symboly „křehké zboží“. Zatímco v Lublani hrají tuto inscenaci v starobylém, architektonicky zajímavém prostoru s velkými okny, v Praze pro ně našli dosud divadelně nevyzkoušený, přízemní prostor provozní budovy v přízemí přiléhající Nové scéně.  Všichni tři protagonisté se tu povalují, přenášejí „nábytek“, převlékají se, svlékají, myjí, popíjejí, jedí. A na počátku jeden z nich uvádí diváky do silně postmoderního děje.

Přídavné jméno „postmoderní“ používám záměrně. FOTO TONI SOPRANO

Přídavné jméno „postmoderní“ používám záměrně, protože informace, které nám naservíruje jeden z nich (mluví „jako by“ do improvizované kamery), je taková, že si z ní můžeme vybrat, cokoli chceme. Můžeme si myslet, že jsme se společně s trojicí uchýlili do bunkru v době, kdy Slovinci nevěděli, zda se podaří dosáhnout samostatnosti od bývalé Jugoslávie (něco takového prý vychází ze skutečné události), současně nám mluvčí nadhazuje ideu – propletenou českými jmény lidí i míst –,  kdy se ocitáme v jakési sci-fi. A také se nám může zdát, že je to pouhá hra poněkud znuděných intelektuálů, které nebaví účastnit se života v establishmentu. V podstatě jim nic neschází, netrpí nedostatkem, ale vlastně prožívají nějaký zvláštní mezičas, kdy tak úplně netuší, co se životem. Ve svými, chvílemi banálními, chvílemi silně filozofujícími debatami se často – a nikoli náhodou – odkazují k Michelu Houellebecqovi. Ten je pro ně jistým symbolem doby, jak svým osudem (matka intelektuálka odešla od rodiny, konvertovala k islámu a žije s muslimem; malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, členky Francouzské komunistické strany, v průběhu let prošel depresemi, alkoholovou závislostí, provokujícím životem, krátkým manželstvím…), tak svými romány, které vzbudily mnoho kontroverze a se staly kultovními.

Způsob života, který nám hrdinové inscenace Ich kann nicht anders ukazují, zvláštním způsobem kombinuje až dokumentární způsob práce s textem s dramatickými situacemi. FOTO TONI SOPRANO

Způsob života, který nám hrdinové inscenace Ich kann nicht anders ukazují, zvláštním způsobem kombinuje až dokumentární způsob práce s textem s dramatickými situacemi. Většina toho, co slyšíme, údajně vzešlo ze společných diskusí trojice performerů, kteří se znají od mládí, společně studovali divadelní školu a společně působili deset let v souboru  Betontanc. Mají za sebou už pět projektů, z nichž je každý jiný. Na rozdíl od předchozího, který byl beze slov, se rozhodli v této inscenaci využívat a zneužívat záplav slov, které na diváka doslova hrnou (mottem inscenace zní: Slova, slova slova…). Při přípravě projektu vytvořili i knihu, jakýsi foto-deník, který obsahuje především obrazovou část, ale také texty, které se dotýkají životního stylu v dnešní post-moderní společnosti, kdesi na pomezí reálného a virtuálního světa, naplněného jistou „odosobněnou“ duchovností a tělesností.

Představení můžeme brát jako výpověď jedné generace, nebo také jako podobenství o světě, který stojí na pokraji entropie. FOTO NADA ZGANK

V řečích během představení využívají kombinace odkazů k různým politickým, filozofickým a kulturním ikonám a událostem, k internetové a facebookové terminologii s líčením sexuálně laděných poznámek a skatologie. Chvílemi máme až nepříjemný pocit voyeurů, kteří nahlížejí do soukromí, kde se ti tři před sebou naprosto nestydí. Pohybují se nazí nebo polonazí, v detailu můžeme sledovat i pečlivé mytí genitálií. Chybí jakákoli erotika, či koketérie. Působí to spíše jako vztahy jakýchsi lidských (a chvílemi odlidštěných) automatů. Toto představení tedy můžeme brát buď jako výpověď jedné generace, jen tak bez souvislostí, nebo také jako podobenství o světě (mikrokosmos se podobá makrokosmu), který stojí na pokraji entropie.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

 

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 07. října 2017

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 2)

  1. Vladimír Hulec

    Vyzvala jsi mne, Jano,
    abych s Tebou opět polemizoval, že tento typ divadla diskusi a různé pohledy potřebuje. Jenže já s Tebou tentokrát v zásadě souhlasím. Až na to, že sdělení i divadlo jako takové (herectví, text, práce s prostorem, zvukem, světelem…) to bylo řídké a vlastně prázdné. Uzavřené do světa oněch tří aktérů a jen fandovsky přenosné k podobně naladěným divákům. Jako když chtějí malé děti provokovat a netuší, že to, čím provokují (nahota, pseudointelektuální tlachání, otevřené řeči o sexu), vůbec provokativní není. Jen trochu hloupé (možná až prostoduché) a naivní.

    07.10.2017 (2.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,