Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Festival Pražské křižovatky, který se letos koná podruhé, přiváží v tomto a přístím týdnu (2. – 8. října) na Novou scénu Národního divadla v Praze několik pozoruhodných zahraničních inscenací tvůrců, kteří se většinou proslavili v rámci tu více tu méně alternativních festivalů a jejichž inscenace přinášejí tzv. angažované umění, snaží se „udržet prst na tepu doby“.

To může být někdy zajímavé, obsahově (č)i formálně, a jindy či pro někoho tak trochu zavánět klišé a plakátovostí, ideovou (č)i formální. Angažované divadlo prostě takové je. To, co Václav Havel (v jehož jméně je festival pořádán) popisoval se skeptickým nadhledem, berou mnohdy západní umělci smrtelně vážně a občas tzv.  „objevují Ameriku“. Vzhledem k tomu, že různé projekty tohoto druhu (jak české tak zahraniční) navštěvuji poměrně často, určitou naivitu těmto umělcům nezazlívám.

V případě zahajovacího představení prvního ročníku Pražských křižovatek (loni se konal nultý ročník) platí mnohé z toho, co jsem naznačila v úvodu. Irský soubor Dead Centre přivezl původní hru Bushe Moukarzela a Marka O´Hallorana (oba též hrají) nazvanou LIPPY, což lze přeložit jako „Odezírač“. Nicméně, přesný překlad to není, název si totiž pohrává se slovem „lips“ – tedy pusa, rty, a tento symbol lidské komunikace se v představení prezentuje v různých podobách. Témat lze v ní najít bezpočet, stejně jako žánrů a stylů, jimiž se herci proplétají.

Na počátku jsme svědky „diskuse po představení“ – začíná se tedy od konce. Otázky moderátora, který sice představení neviděl, ale dokáže o něm hovořit velmi zasvěceně, stejně jako odpovědi zpovídaného jsou natolik obecné, že je lze aplikovat téměř na cokoli. To dobře funguje jako odkaz k dnešní době, kdy bezpočet slov, které se řinou nejen z úst různých mluvčích a moderátorů, ale útočí na nás ze všech stran a z nejrůznějších médií, je vesměs zavádějící, často i manipulativní. Postupně se dozvídáme, že zpovídaný – Mark O’Halloran –  je profesionální odezírač hovorů, kdy podle pohybu úst usuzuje, co osoby říkají, a překládá to do konkrétních slov. V jedné sekvenci pak můžeme slyšet, co pozorovaný člověk skutečně říká, a jak to odezírač překládá. Vznikají samozřejmě naprosté blbiny, podobně jako když si třeba dáte nečeský text do českého Google překladače.

Herci začnou vyprávět příběh o třech sestrách a jejich tetě, které se rozhodly zemřít hlady. FOTO archiv

Tato lehce až lehkovážně nahozená kritika přemíry slov a způsobu prázdné komunikace vzápětí přechází do (smrtelně) vážného tématu. Herci začnou vyprávět příběh o třech sestrách a jejich tetě, které se rozhodly zemřít hlady. Není smyšlený, stal se v Irsku v městě Leixlip v roce 2000. Motivace oněch žen ovšem zůstaly neznámé. Tvůrci se s jistou mystifikační nadsázkou pokoušejí pomocí člověka-odezírače rekonstruovat nejen některé jejich rozhovory (dvě z oněch žen byly těsně před činem zachyceny průmyslovými kamerami) a přijít na možné motivace k jejich činu. Tato část je ztvárněna z velké části prostřednictvím fyzického divadla (dvě z aktérek jsou původně tanečnice). V závěrečné fázi scénu překryje velké projekční plátno, na které jsou promítána mluvící ústa nejstarší z hereček, jež poeticky laděnými slovy vyprávějí příběh a důvody sebevraždy jedné z žen. Mnozí si přitom jistě vzpomněli na Beckettovu drobničku Ne já, založenou na stejném principu, již nedávno uvádělo pražské Studio Hrdinů. To, co slyšíme zde, je ovšem text napsaný scenáristou a hercem Markem O’Halloranem, který v představení účinkuje.

Tvar této inscenace je zvláštním hravým mnohostěnem. FOTO archiv festivalu

Tvar této inscenace je zvláštním hravým mnohostěnem, z něhož vyčnívají nejrůznější motivy, témata, styly, žánry a divadelní odkazy a který se v průběhu představení převaluje ze strany na stranu. Podobné pohrávání tvarem a působením na diváka se odehrává i ve světelné a zvukové rovině. Zvláštním bonusem je „přestávka“ zakomponovaná do průběhu představení, během níž slyšíme typický přestávkový ruch a rozeznáme některé hlasy (Havelka, Ljubková) hodnotící jeho dosavadní průběh.

Motivace oněch žen zůstaly neznámé. FOTO archiv

Po představení následovala diskuse, která se –  asi spíše nechtěně – stala organickou součástí absurdity večera. Mnohé z dotazů diváků totiž nasvědčovaly snaze podsunout tvůrcům cíle a myšlenky, které nezamýšleli představením sdělovat (např. politické či genderové konotace spojené s hladovkou či nabádání k tomu, že téma mělo být optimističtější apod.). Z mého pohledu bylo zjevné, že hlavním cílem irské skupiny bylo pohrát si nejen s tématem, ale s divadelností jako takovou. Prozkoumat, co vše se dá ze scénických možností vytěžit, zaexperimentovat si.

A zeptáte-li se, zda to mělo něco společného s Václavem Havlem, pak se domnívám, že ano. Myslím, že z takového večera by se mu bezpochyby podařilo vytěžit novou hru.

Dead Centre, Dublin (Irsko) – Bush Moukarzel a Mark O´Halloran: LIPPY. Režie: Ben Kidd a Bush Moukarzel, hudba a zvuk: Adam Welsh, light design:Stephen Dodd, scéna: Andrew Clancy, kostýmy a scénické efekty: Grace O’ Hara. Hrají: Joanna Banks, Clara Simpson, Bush Moukarzel, Gina Moxley, LivO’Donoghue, Mark O’Halloran, Adam Welsh. Premiéra v září 2013 na Dublin Fringe Festivalu. Psáno z 2. října 2017, Nová scéna Praha v rámci festivalu Pražské křižovatky.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 03. října 2017

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 1)

  1. Vladimír Hulec

    Jano,
    obdivuju Tvou schopnost empatie a odezírání ze rtů irských divadelníků. O to, o čem píšeš, jim zřejmě opravdu šlo a inscenace díky tomu tak slaví úspěchy nejen v Irsku, ale po celé Británii a dokonce v New Yorku (Obie Award). Přesto si neodpustím pochyby jak stran formy tak především obsahu.
    Podle mého vůbec nešlo o složitou formální hru, ale pouze o propojení několika přístupů či forem, jež spolu v zásadě nekomunikovaly. Úvodní „diskuse po představení“ byla zcela zbytná a vlastně pitomá. Hloupý humor nijak neotevírající následné téma smrti a příběhu oněch čtyř žen. Odezírání v dalším průběhu bylo jen dost umělou zástěrkou nejasnosti důvodů jejich činu, k nimž se autoři ani náznakem nejenže nepřiblížili ale obávám se ani se o to (aspoň v představení) nepokusili. Vznikající otázky po příčinách odbyli konstatováním o jejich vyhoštění z bytu, což však ale těžko implikuje tak složitou formu jejich konání. Nic víc jsme se o těchto ženách a důvodech jejich činu nedozvěděli. Žily v bytě všechny čtyři? Proč žily samy bez mužů? Vedle tří sester tam byla jejich teta – a co rodiče? Proč jedna ze sester byla nalezena na odpadcích v kuchyni, zatímco ostatní ležely v dekách v pokoji? Podobných otázek je mnoho a odbýt je konstatováním (jak učinili tvůrci po představení), že jde o neproniknutelné mystérium smrti, je podle mne málo. Přesněji není to dostačující důvod k divadelní produkci. Závěrečný monolog rtů byl pln prázdných květnatých slov a zdaleka nedosahoval kvalit Tebou zmiňovaného Becketta. Na mysl pochopitelně přicházela i další jeho díla, k nimž se autoři zřejmě vědomě odkazovali (vždyť Beckett je Ir), nicméně mi připadalo, že to bylo spíše na závadu.
    Proč tedy tato inscenace vznikla a proč slaví tak velké úspěchy, mi je nejasné. Téma smrti a konstatování, že smrt je neproniknutelné mystérium, mi přijde hodně málo. Stejně jako vágně formulované téma o vyprázděnosti (já bych řekl spíš zástupnosti či libovolné interpretovatelnosti) slov. A forma nijak nevybočuje z rámce off-divadla od šedesátých let po dnešek.

    03.10.2017 (12.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,