Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

Poslední den festivalu Pražské křižovatky nabídl nejosobnější příběh a nejintimněji laděné dílo, jaké si lze v politickém divadle představit. Sedmačtyřicetiletý Yasser Mroué z Libanonu v něm skrze obrazy a různé své životní situace a úvahy vyprávěl o sobě v dobách libanonské občanské války a později, dodnes. V roce 1987 jej ostřelovač těžce zranil do hlavy, Yasser téměř zemřel (ležel již mezi mrtvolami a lékař si víceméně nahodile všiml, že ještě dýchá) a s následky se potýká dodnes.

Mrouéův život je v mnohém výjimečný a současně takových či podobných z různých válečných konfliktů jsme slyšeli či každý známe hodně. Přesto mělo představení sílu velkého uměleckého díla, překonalo (pouhou) dokumentárnost otisku jednoho osudu. Vlastně ani nešlo v pravém slova smyslu o dokument. Dokumentární část byla jen výchozím bodem a metodou k formálně a obsahově barvité, emotivně působivé inscenaci plné básnivých obrazů a úvah  s úzkými vazbami na literaturu, písňovou tvorbu a film.

Most of the time, I don´t understand the connection between the picture and the one next to it. FOTO MARCUS LIEBERENZ

Autorem této produkce (scénář, režie, koncepce…) je Mrouéův o tři roky starší bratr Rabih, významný libanonský filmový a divadelní režisér a výtvarník. Inscenace je mimo jiné jejich intimním dialogem plným lásky, korektnosti a respektu. Rabih po konci libanonské války pracoval jako kameraman v televizi a současně vedl v Bejrútu nezávislé divadlo, vytvářel videa a vlastní filmy a pořádal výstavy. Postupně se prosadil nejen v Libanonu, ale stal se respektovaným tvůrcem v celosvětovém měřítku. Takže dnes se může – jak řekl na diskusi po představení – svou uměleckou tvorbou velmi slušně živit. Přesto jsou mu blízké finančně nenáročné produkce nezávislé na dotacích a větším počtu spolupracovníků. A právě takové je i monodrama z roku 2013 Riding on a Cloud (Plutí na obláčku).

…and I would be extremely sad and even start shaking, and lose control. FOTO BERNHARD MÜLLER

Forma představení je jednoduchá. Yasser Mroué sedí na jevišti u stolku s multifunkčním DVD/CD/kazetovým přehrávačem. Na jeho desce má hromádky CD a kazet, které postupně pouští (čímž vytváří druhou hromádku – Jako když se přesýpají hodiny, komentoval to režisér po představení). Za ním je velké plátno, na které z jevištní kabiny pouští jeho bratr, režisér a autor projektu Rabih Mroué krátké filmy a videa, jež komentují či různě výtvarně či hudebně zpracovávají úvahy, dokumentární či snové úryvky ze života Yassera. Dozvíme se, že byl při přecházení ulice v Bejrútu (místo v jednom „videoklipu“ navštívíme) v roce 1987 – ve stejný den jako byl jeho dědeček Karim Mroué, předseda Komunistické strany Libabonu, zavražděn – ostřelovačem těžce raněn do mozku, ve kterém mu dodnes zůstaly střepiny a je na pravou část těla ochrnutý. Právě o chvílích po atentátu, o léčení, o svých pocitech a činnostech po zranění Yasser vypráví. Ovšem zdaleka nejde o pouhý popis událostí a komentáře k nim. Ani časová rovina není zachován. Obrazy, sebereflexe a úvahy se střídají jako v nahodilé mozaice. Sledujeme v podstatě vnitřní život Yassera skrze jeho zkušenosti, jeho myšlení a úvahy o sobě i o životě jako takovém, vnímáme pocity člověka uvězněného v nehybném těle (Pohybuji se, tedy jsem), dozvíme se o léčebném pobytu v Sovětském svazu i o současném Yasserově životě včetně rodinných vztahů. Yasser je dnes – zdá se – s osudem smířený, životem vyrovnaný, „obyčejný“ člověk. Je v něm klid a pokora, dokáže dokonce na sebe nahlížet i s jemným humorem (Komunisty byla naše rodina srdcem, nikoli mozkem; v den, kdy zastřelili našeho dědečka, přestala celá rodina jimi být…), ale nebojí se ani patosu, nostalgie, lásky a smutku. Zdá se, jako by nám skrze sebe zprostředkovával pohled na celý Libanon, či dokonce na země tamního regionu v současných vojenských konfliktech a (obyčejných) lidech v nich. Humanismus této inscenace byl její velkou devizou, emotivní silou a motorem.

Je pravděpodobné, že konečným autorem (minimálně editorem) textů je Yasserův bratr Rabih. FOTO archiv

Je pravděpodobné, že konečným autorem (minimálně editorem) textů je Yasserův bratr Rabih. Je z nich patrná velká poučenost literaturou (v úvodu je dokonce citace Milana Kundery) a hudbou. A také filmem a videem. Byť právě video-snímky, jež jsou podstatnou součástí představení, jsou zřejmě plně autorským dílem Yassera. V představení říká, že v letech 1990-2010 jich jako svou autoterapii vytvořil sto a pouze jejich výběr a řazení nechal na bratrovi. Ovšem i tyto jeho promluvy jsou nahrané. Yasser v představení řekne jen velmi málo slov. V důsledku zranění se z něj stal tak trochu autista, neumí rozlišovat fikci a realitu, špatně rozeznává předměty od jejich fotografických zobrazení a podobně. Právě v těchto detailech a posunech reality, jež jsou podtrhovány Yasserovým osudem a vědomím tehdejšího válečného stavu, s jehož důsledky se Libanon vypořádává dodnes, a jež jsou zpracovány civilně věcným nebo lyricky poetickým způsobem, tkví síla a působivost této velmi prosté, přímočaré produkce. Jako když čtete intimní sbírku poezie, anebo jste na autorském písničkářském koncertu…

Bratři Rabih a Yasser Mrouéovi v závěrečném duetu. FOTO archiv

Na závěr sejde od mixpultu na jeviště bratr Rabih a spolu s Yasserem zahrají písničku. Hrají na jednu kytaru. Yasser ja na pravou ruku ochrnutý, takže rytmickou stránku obstarává Rabih, zatímco akordy drží a zpívá Yasser. Dojemný (ale nikoli emoce vydírající, neb jakoby nahodilý, civilně podaný) okamžik. Silný obraz s existenciálním dosahem. Co je člověk, jak důležitá je komunita, empatie a cit. Důstojný závěr.

Celý projekt trochu připomíná inscenaci německého Rimini Protokoll Qualitätskontrolle / Kontrola kvality, již jsme měli možnost před dvěma lety vidět i v Praze (hostovala v Divadle Archa v rámci festivalu Akcent). Tam o svém osudu vyprávěla a se svým viděním světa se svěřovala handicapovaná dívka, upoutaná k invalidnímu vozíku po těžkém zranění hlavy. Když se v průběhu představení Yasser ptal, co je horší – být střelen ostřelovačem, nebo trefen nahodilou kulkou, uvědomil si člověk, že ve výsledku rozdíl není. Důležité je, aby zraněný neztratil kontakt se světem, aby mu zůstali blízcí lidé a aby našel sílu a (nový) důvod žít dál.

Apelovat na citlivost, ukazovat na realitu, otevírat mysl a – snad – i dávat naději. FOTO archiv

A takový je myslím hlavní smysl a poslání těchto produkcí a možná i divadla vůbec. Apelovat na citlivost, ukazovat na realitu, otevírat mysl a – snad – i dávat naději. Nebo aspoň smysl a poslání tohoto typu divadla. Festival Pražské křižovatky právě na takové produkce již podruhé (po loňském nultém ročníku) upozorňuje a dává jim na Nové scéně prostor. Stává se podstatným festivalem, centrem setkávání angažovaných tvůrců a diváků nejen z Prahy, na kterém je nejen možné navštívit obdobné inscenace, ale účastnit se i přednášek a setkání včetně diskusí po konci produkcí. Rozšiřuje tím dopad a prostor divadla – nejde jen o „produkt“, ale i o myšlení, dobírání se smyslu, o humanitu a emoce, jež samotným uvedením nekončí.

Tak snad jen jediná výtka k letošnímu ročníku. Termínově (a vlastně i programově) se vboural do podobně laděného, v tento termín již léta zavedeného festivalu 4+4 dny v pohybu, což je myslím velká škoda a dokonce chyba. Vždyť Socìetas Raffaello Sanzio byla poprvé v Česku v roce 2000 právě na festivalu 4+4 dny (s adaptací románu Luise Fernanda Celina Cesta do hlubin noci) a naopak,  ukrajinské Dakh Daughters, které jsou dnes v Divadle Archa v rámci 4+4 dnů, byly loni s projektem Sny o zapomenutých cestách na Pražských křižovatkách (více o jejich tehdejším účinkování zde). Pořadatelé obou festivalů by se měli setkat a termíny sladit. Pro obě akce i diváky by to bylo prospěšné. A doložili by, že je třeba a možné apelovat na porozumění, respekt a empatii nejen skrze pozvané soubory, diskuse a představení, ale i aktivitou pořadatelů samotných festivalů. Kdo byl letos na Pražských křižovatkách, utekly mu úvodní produkce 4+4 dnů, kdo byl na 4+4 dnech, neviděl závěr Pražkých křižovatek…

///

Předchozí díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

  • Autor: Vladimír Hulec
  • Publikováno: 09. října 2017

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,