Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Nejočekávanější událostí Pražských křižovatek byla bezpochyby show italského režiséra a zároveň scénografa Romeo Castellucciho Democracy in America.

Slovo show mi zde přijde případnější nežli inscenace, protože celou záležitost lze brát z mnoha důvodů především jako atrakci. Aby nedošlo k mýlce, nemyslím to ironicky, ale jako ukázku toho, co dnes ve světě letí. Zdá se, že právě Romeo Castellucci, který má jaksi od přirozenosti v krvi směs náboženského naladění (i když přímou inspiraci náboženstvím popírá a dokonce tvrdí, že pro umění není náboženské cítění důležité), smysl pro patos, esteticky výrazně vyvinutý vkus včetně eroticky laděných vizí a odvahu dělat si věci po svém, tomuto trendu dokonale vyhovuje. Každá jeho nová inscenace tedy přináší něco nového. Jak po stránce novátorského uchopení jakéhokoli tématu tak výrazným důrazem na formu výtvarnou a hudební. Jestliže si v tomto případě vzal za inspiraci knihu Alexise De Tocqueville Democracy in America, může to mylně evokovat pocit, že se bude jednat o dílo výrazně politické.

Alexis de Tocqueville’s Democracy in America is a book that is to be “chewed and digested” as Sir Francis Bacon wrote of classic works. Repro archiv

Zde si dovolím malou odbočku: Francouzský vikomt Tocqueville, diplomat, politik a historik 19. století napsal dvojdílnou knihu Demokracie v Americe v letech 1835-40. Jeho spis je pokládán za ranou sociologickou sondu do společenského života postupně se formujících Spojených států. Troufám si říci, že se jedná o dílo, které dnes – kromě odborníků – málokdo zná. A vlastně to ani není příliš důležité. Jak se domnívám, bylo skutečně jen vzdálenou tematickou inspirací, což potvrzuje režisér slovy: Není to inscenace o politice. Ani ji nereflektuje. A pokud ano – tak její konec. Nicméně, tvůrce zde konfrontuje dva demokratické systémy – antický řecký a americký, kdy oba paradoxně vytvářely demokracii na základě práce otroků.

V první části přiskotačí na scénu 18 mladých žen v bílých uniformách. FOTO MARIE CLAUZADE

Obraťme se ale ke konkrétní podobě pražského představení Democracy in America, která se doslova hemžilo výraznými a zapamatovatelnými vizuálními vjemy. V první části přiskotačilo na scénu 18 mladých žen v bílých uniformách jako mažoretky s praporky na krátkých žerdích – na každém praporku jedno písmeno – a v krátké choreografii vytvořily nápis Democracy in America. V dalších minutách hemžení tanečnic pokračovalo, aby vždy stanuly v nějaké nové formaci a vytvářely další slova. Jako by to byla symbolika „melting pot“ nejrůznějších lidských elementů, z nichž vzešla novodobá Amerika.

V této – až v přemíře upovídané části – konfrontuje tvůrce angličtinu s indiánským jazykem, které jsou v různých situacích vzájemně prolínány. FOTO archiv

Tato lehce, až jakoby lehkovážně pojatá část byla vystřídána pasáží, kde se experimentovalo s jazykem, se slovy. Naučíme se tu slovu glosolálie, tedy mluvení neznámými jazyky, kdy zdánlivě známě znějící přízvuky tvoří slova a věty, jejichž obsahu nikdo nerozumí. V této – až v přemíře upovídané části – konfrontuje tvůrce angličtinu s indiánským jazykem, které jsou v různých situacích vzájemně prolínány.  Z toho se postupně vyloupl příběh židovky Elisabeth, která v zoufalství prodala své dítě výměnou za semena a nástroje k orání. To je velké sólo pro hlavní herečku, která předvede na scéně nejrůznější nuance svých pocitů až po naprosté zoufalství. Nicméně divák zůstává víceméně nedotčen, protože příliš netuší, o co jde. Navíc čtení titulků a snaha porozumět diváka až uspává.

Kouzlo Castelluciho scénografie je ovšem v tom, že vše se děje za průhlednou či často spíše poloprůsvitnou oponou. FOTO archiv

Pak nastává vizuálně nejpozoruhodnější část, která abstraktním způsobem mapuje (za pomocí titulků) historii vzniku Spojených států a nejrůznější dílčí události. V tomto okamžiku je třeba poznamenat, že na konci předchozí části se hrdinka svlékla do naha a tak už zůstala prakticky do konce. Další ženy v různých převlecích, v různých barevných kombinacích a různých choreografiích kolem ní tančí, pochodují a různě s ní zacházejí. Nadejde i okamžik, kdy všechny ženy jsou nahé. Kouzlo Castelluciho scénografie je ovšem v tom, že toto vše se děje za průhlednou či často spíše poloprůsvitnou oponou, která je různě nasvěcována, takže kontury postav se rozostřují. Chvílemi je pohyb postav spíše tušený a konkrétní akce „uvnitř“ mají nejasný, tajemný nádech. Působí to jako impresionistické obrazy, do nichž jako by chvílemi byly přimíchány i prvky ze starších fází výtvarného umění (chvílemi jako bych v obrazech rozeznávala rysy renesančního a barokního umění, rembrandtovské črty či dokonce odkazy k samotnému Raffaelovi, který ostatně dal název Castelluciho souboru Socìetas Raffaello Sanzio).

Z dění se postupně vyloupne příběh židovky Elisabeth, která v zoufalství prodala své dítě. FOTO archiv

Právě v této části, navíc propojené se sugestivní hudební složkou Scotta Gibbonse, dostál Castelluci nejvíc své pověsti divadelního mága. Toto dílo je ovšem v tvorbě Castelluciho výjimečné jednou věcí. Podle samotného autora se inscenace od svého zrodu podstatně proměňuje, takže i to, co mohli diváci vidět u nás (ve dvou večerech), bylo jiné než předchozí uvedení a než  – pravděposobně – budou následující. Castelluci to nazval „work-in-progress“ a přiznal, že v dosavadní tvorbě sázel na fixní tvar, který se už po premiéře nemění, zatímco v tomto případě to neplatí. Proč tomu tak je, sám neví…

Jako bych byla přítomna divadelnímu rituálu. FOTO archiv

Můj dojem z představení byl tedy takový, jako bych byla přítomna divadelnímu rituálu, který nemá sdělovat, ale provokovat smysly a probouzet pocity. To samo o sobě dává smysl, takže hledání konkrétních významů není potřeba. Tak jsem to aspoň pochopila z Castelluciho povídání po představení.

Trailer z inscenace: Democracy in America

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

 

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 08. října 2017

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,