Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Úterní inscenace festivalu Malá inventura mě oslovily, podobně jako sobotní část programu, svým minimalismem a střídmým, avšak silně významotvorným nakládáním s rekvizitami a jinými jevištními znaky. V inscenaci Study si tři mladé tanečnice vystačí pouze se svými těly a elastickou bílou šálou k závěsné akrobacii. Taneční sólo Florenta Golfiera UN, z nějž přítomnost choreografky Marie Gourdain činí křehký duet o měnící se rovnováze sil, pracuje s čistými geometrickými úhly vytvořenými pružnými páskami na jinak prázdném jevišti. A večerní Skugga Baldur Studia Hrdinů je fascinující storytellingovou exhibicí jediné herečky Terezy Hofové.

Holektiv – Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Eva Stará. FOTO archiv La Fabrika

Inscenace Study Andrey Vykysalé, Karolíny Křížkové a Evy Staré původně vznikla jako bakalářská práce na Katedře pantomimy HAMU, nyní s ní však vystupují v La Fabrice. Mladé performerky vytvářejí taneční esej na téma pocitu studu a jeho překonávání. Z široké škály podnětů, jež stud vyvolávají, volí za počáteční stimul své choreografie trému.

Zadní stěnu sálu osvětlí prudké světlo a v něm stojí tři dívky. Nejistě mžourají na publikum. Snaží se přimět jednu z nich, aby něco předvedla. Nakonec však pohled stohlavého davu neunesou a otáčejí se zády. Posléze předvádějí odvráceny od diváků sérii komicky škubavých pohybů – snad se ze sebe snaží pocit studu setřást. To se té největší, a tedy i nejsilnější po divokém „tanci svatého Víta“ také povede. A ona náhle tančí ladně a svůdně, hrdě vystavuje své umění publiku. Pak se ovšem zamotá do šály zavěšené od stropu – a sebevědomí je to tam. Pokouší se vykoktat ze sebe omluvu a chce uprchnout někam do temného kouta. Ale spoluhráčky jí to nedovolí. Trapnost by se dala krájet.

Mladé performerky vytvářejí taneční esej na téma pocitu studu a jeho překonávání. FOTO archiv festivalu

Postupně se však spolu se svými o dvě hlavy menšími kolegyněmi opět osmělí a druhá část produkce se nese spíše v soupeřivém duchu. Především dvě menší performerky se navzájem trumfují. Kdo vyskočí nejvýše? Kdo vymyslí poutavější pohyb? Jejich snahy nakonec vygradují do působivé figury, kdy nejmenší tanečnice pyšně stojí na hlavě nejvyšší dívky. Třetí se cítí poražena a svou rivalku shodí. Snad aby učinila přítrž studu z porážky.

Ani povedená akrobatická čísla však nemohou zastřít, že v druhé polovině se aktérky poněkud odchýlily od tématu. První část, ve které předvádějí tanečně stylizované vnější projevy studu a v níž se tuto emoci snaží překonat, je mnohem poutavější. Napětí mezi studem a snahou vzepřít se mu vytváří dramatičnost, již druhá část postrádá. Přesto se jedná o vynalézavou a pohybově velice zdařilou inscenaci.

///

Odvážný projekt francouzské, v České republice působící choreografky Marie Gourdain UN předchozí inscenaci svou vynalézavostí a pohybovým mistrovstvím ještě předčil. Tanečník Florent Golfier je uvězněn ve čtverci, jejž na podlaze vymezuje bílá lepicí páska. Mužův prostor navíc ještě vertikálně i horizontálně přetíná několik elastických pruhů zavěšených v různé vzdálenosti nad zemí. Vytvářejí pravé úhly. Performerův pomalu se zrychlující tanec svou ostrostí tyto úhly kopíruje. Je svlečený do půl těla a každý sval na jeho hrudi pracuje – mužova námaha přizpůsobit se vyhraněnému prostoru je jasně patrná.

Performerův pomalu se zrychlující tanec svou ostrostí pravé úhly kopíruje. FOTO archiv Alta

Ale pak je na jevišti ještě žena. Představuje ji sama choreografka Marie Gourdain. Uměřenými kroky obchází čtverec, občas se s tanečníkem střetne očima. Nikdy se nedotknou. Jemu je vyhrazena vnitřní část čtverce, jí ta vnější.  Žena má ovšem navíc moc přemisťovat elastické pásky, a ovlivňovat tak tanečníkův pohyb. Modeluje jeho prostor. Nutí jej přizpůsobit se změnám. Úsečkám zprvu kolmým s podlahou dá jiný sklon. Mužova pracně nabytá rovnováha se hroutí a on se naklání, balancuje, padá. Dotkne se jedné s pásek a z reproduktorů se ozve zlověstný klokot.

Ale pak je na jevišti ještě žena. FOTO archiv

Ženina nadvláda je však po čase narušena. Muž nalezne možnou cestu ven – jeden roh jeviště tvoří místo lepicí pásky bílá konstrukce. Muž ji pracně odsraní, čtverec, který ohraničoval jeho prostor, je narušen. Cesta ven? Tanečník si nejprve pohrává s konstrukcí – balancuje na ní, ohledává, jaké pohyby mu umožňuje. Zvažuje snad svou svobodu? Žena přechází do defenzivy a přemisťuje pásky s větší vervou. A pak přichází možná nejsilnější moment představení: muž stojí naproti ženě, nejsou ani metr od sebe, odděluje je jen bílá páska na podlaze. Muž natáhne ruku. Snad chce ženu pohladit po tváři… To však bylo jen zdání, natahoval se totiž po jedné s pásek. Zvrat: Nyní je může přemisťovat i on. Jejich svět se nenávratně mění. Kam tato změna vede, prozrazovat nebudu; připravila bych závěr produkce o jeho sílu.

UN je výjimečné představení, jež vypráví o těžko pojmenovatelných, všeobecně lidských pocitech a hodnotách. Za půvabně jednoduchou, avšak mnohovýznamnou a neobyčejně symbolickou choreografii si lze dosadit všelicos. Například hledání rovnováhy v mezilidských vztazích, či touhu po svobodě. Avšak konkretizace by dílu možná ublížila. Samo o sobě promlouvá k divákovi svou obrazivou řečí, řečí pocitů.

///

O komunikaci pomocí obrazů a pocitů modelovaných vyprávěním, o probouzení lidské iracionality se pokouší inscenace Skugga Baldur režisérky Kamily Polívkové. FOTO archiv festivalu

O komunikaci pomocí obrazů a pocitů modelovaných vyprávěním, o probouzení lidské iracionality se pokouší také inscenace Skugga Baldur režisérky Kamily Polívkové ve Studiu Hrdinů. U mě osobně se však tato snaha minula účinkem. Jistě, scénář vytvořený na základě stejnojmenného románu (česky Syn stínu) islandského spisovatele Sjóna mytické severské dědictví nezapře. Tereza Hofová je jakožto vypravěčka, jež se na jevišti přeměňuje v hravě svůdnou postavu lišky v kožíšku a třpytivých šortečkách či v dívku s Downovým syndromem, velice sugestivní. Hraje s obrovským nasazením. Povětšinou je expresivně dravá, v některých momentech však komorně zněžní, ale pracuje také s ironií a komikou. Rovněž videoprojekce, které vytvořili Antonín Šilar a Jón Sæmundur Auðarson, jsou velice působivé, často až nesnesitelně psychedelické. Například klip zobrazující práci umělců s Downovým syndromem je takřka svébytným filmařským dílem.

Po celou dobu mi unikal hlubší smysl té vizuálně neobyčejně prokomponované a herecky vyčerpávající podívané. FOTO archiv SH

Po celou dobu mi však unikal nějaký hlubší smysl té vizuálně neobyčejně prokomponované a herecky vyčerpávající podívané. Ani dopis, který každý divák dostal s poznámkou, že ho může otevřít až po konci představení, mi nikterak nepomohl. Hrají snad o lidské surovosti? O tom, že člověku je vlastní týrat toho druhého? Inscenaci se každopádně povedlo přenést na diváky pocit drsného islandského bytí sepjatého s nelítostnou přírodou, ale možná proto už pro mě bylo obtížné nějak ji vztáhnout ke svému životu. Na tomto místě je však spravedlivé podotknout, že úterní reprízu poněkud poznamenaly technické problémy; asi čtvrt hodiny před koncem, tedy v momentě, kdy představení začne gradovat, se kvůli kouřostroji rozezněl požární hlásič a představení muselo být na deset minut přerušeno. A ještě předtím herečku rozladil divák cvakající fotoaparátem svého mobilu…

Závěrečná, takřka šamanská metamorfóza Terezy Hofové (nebo spíše postavy pastora Baldura) v mytickou bytost stínů byla magická. FOTO archiv SH

Závěrečná, takřka šamanská metamorfóza Terezy Hofové (nebo spíše postavy pastora Baldura) v mytickou bytost stínů však byla magická. Už jen kvůli těmto posledním, performativně neobyčejně silným patnácti minutám stálo za to produkci vidět.

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

///

Více na i-DN:

Festival nového divadla popatnácté

 

  • Autor: Petra Zachatá
  • Publikováno: 01. března 2017

Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,