Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Budu upřímná. Na hostování bulharského souboru VOX POPULI s inscenací Mir Vam (Mír s vámi) do Venuše ve Švehlovce se mi moc nechtělo. Politickému divadlu neholduji a zprávami o uprchlické krizi mě již více než dostatečně informují, nebo spíše zahlcují média.

Tento pocit ve mně přetrvával ještě podstatnou část představení Mir Vam, jež zpočátku probíhalo staticky, se dvěma herci u mikrofonů po stranách jeviště, projekcemi autentických příspěvků uprchlíků na třech plátnech uprostřed a titulky nad nimi. A já jej konzumovala jako víno v kelímku. Proč je to divadlo? Proč prostě nenatočili dokument?

Pak se ale začaly dít věci. FOTO archiv

Pak se ale začaly dít věci. Herečku nejdříve zasypala dávka písku, potom druhá, potom třetí… Nenechala se tím však vykolejit a na povel svého hereckého kolegy znovu a znovu podrobeně a zároveň houževnatě opakovala až bolestivě strojové pohyby. Jak zahrát utrpení, aby působilo skutečně, a ne banálně? Jak s evropskými diváky komunikovat o věcech, které si vůbec nedovedeme představit? Z balkonu divadelního sálu pak začaly padat také kameny a nakonec i granátová jablka. Jedno takové leželo ve středu scény od samého začátku a v jednom okamžiku je herečka opatrně překračovala jako by šlo o nášlapnou minu. Neumím bulharsky, ale český název ovoce pro tyto účely fungoval perfektně. A posloužilo i jako potrava hladovému uprchlíkovi, když se na něj herec až zvířecky vrhl a šťáva mu z úst vytékala proudem. Když už na scéně leželo několik roztříštěných jablek, dostala najednou význam kusů mrtvých těl. V divákovi však jejich házení nevyvolávalo soucit, nýbrž strach o to, aby mu nezašpinila oblečení. Tímto způsobem tvůrci nastolili optiku západoevropské civilizace, válečnému konfliktu dostatečně vzdálené a hledící na něj s odstupem a pohledem často zkresleným médii. A v tomto duchu vyzněl i závěr představení. Nebylo zakončené klasickou děkovačkou. Herci se pouze zvedli ze země, kde leželi jako mrtví, a za zvuků písně rockové skupiny Red Hot Chili Peppers uklidili scénu a odešli. Hotovo, sbaleno a připraveno na další štaci, kde představení bude moci zkonzumovat zase další publikum…

Počáteční chvění herců jsem přikládala jejich nervozitě. FOTO archiv

Počáteční chvění herců jsem přikládala jejich nervozitě. Tento jejich malý třas se však postupně proměnil ve výrazně fyzické herectví. Herci se plazili v písku a šťávě z granátových jablek, dýchali prach, supěli při běhání a sbírání kamenů a dokonce také plakali. Z nasbíraných kamenů, představujících rozbořené domy, pak vytvořili několik malých mohyl a jedna herečka je ozdobila klíči jednotlivých padlých. Největší zoufalství, podané tak autenticky, že se performarce spustila z nosu i nudle, přišlo ve chvíli, kdy se žena musela zbavit svého dítěte. V inscenaci jej představovala arabská loutna neboli úd, který herečka se zoufale prosebným výrazem nabídla divákovi v první řadě, shodou okolností vedle mě sedícímu kamarádovi. Ten na hru přistoupil a dítě odebral. Zajímalo mě, jestli je náhodně vyzvaný divák při každé repríze vždy dostatečně vstřícní a aktivní a tvůrci nepočítají naopak spíše s lhostejností světa, kterého se válečný konflikt netýká. Herečka mě ovšem po představení ubezpečila, že situace funguje. Ještě stále jsme lidé.

Fyzickým jednáním vytvářené emoce, ztrhaná vizáž herců a jejich špinavé oblečení… FOTO archiv festivalu

Fyzickým jednáním vytvářené emoce, ztrhaná vizáž herců a jejich špinavé oblečení společně s atakem na smysly diváků prostřednictvím těžce dýchatelného prachu a strachu z padajících tříštících se jablek, to vše má za úkol přimět diváky vystoupit z bubliny netečného bezpečí, a představení tak naplno prožít. Stejně tak, jako by měli prožívat válečný konflikt a pohnuté osudy uprchlíků bez ohledu na to, jak jsou od nás daleko.

Smysl divadla byl pro mě najednou zřetelný. Zprávy v této produkci divák nekonzumuje v záplavách často banálních informací a po jeho zhlédnutí nepokrčí rameny nad dalším teroristickým útokem, jež jsou dnes již téměř denním chlebem. Do divadla přicházím za účelem vidět něco nového, prožít si kontakt s uměleckým dílem. Vystupuji nejen ze svého domova, ale i ze zajetých názorů a představ. Zpráva tak ke mně přijde v rámci jasně ohraničené divadelní události, navíc umělecky zpracovaná, takže mě přímo nutí k zamyšlení. A hlavně k (sou)cítění. Právě to se přihodilo tímto představením.

Všichni z dotazovaných uprchlíků se shodovali v tom, že útěk pro ně byla poslední možnost. Často se za něj stydí a chybí jim jejich přátelé; pokud však chtěli zachránit sebe a svou rodinu, neměli na výběr. A citací Koránu a výkladem arabských pozdravů dokazují, že islám je ve svém jádru náboženstvím stejně mírumilovným jako křesťanství.

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

///

Více na i-DN:

Festival nového divadla popatnácté

 

  • Autor: Kateřina Kykalová
  • Publikováno: 01. března 2017

Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,