Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

    Hlava je kulatá krychle. S tím pocitem jsem opouštěla pojízdný Autobuf po nedělním představení Unhappy Happy. Na putování myšlenkovou krajinou Svatého Vincenta (Venery), bojujícího s rakovinou mozku, jsme se přesunuli z MeetFactory. Smíchovský večer totiž zahájila inscenace Hoří, která vznikla podle románu německé spisovatelky Sudabeh Mohafez. Její hrdinka, hudební producentka, se vyrovnává s těžkým traumatem. Dohromady dvě rozdílné divadelní sondy do příznaků schizofrenie, která mimochodem často postihuje umělce.

    Jediným symbolickým ohniskem naděje v inscenaci Hoří je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    Sonda první – Hoří. Scéna se topí v pološeru a jemném oparu, uprostřed stojí prázdná konstrukce z kovových tyčí ve tvaru krychle. V ní tři šedé taburety, potažené zvukovou izolací. Byt po požáru a stav vyhoření současně. Jediným symbolickým ohniskem naděje je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové. Představitelka Mané stojí uprostřed krychle a popisuje průběh požáru. Mluví hekticky, do vyprávění pronikají podivné asociace a nepodstatné detaily, těká očima. Prostě člověk v šoku. Upíná se k obrazu hasiče, který při zásahu gentlemansky pomáhal sousedce na žebříku. Za její záda usedají dvě ženy a muž a kolotoč se roztáčí. Poznámky, komentáře, úsměšky, připomínky toho, co Mané dávno vytěsnila, a co se jí po prožitém šoku vrací. Připomínky viny a ztráty práva na život a na lásku. Postavy číhají na každou její myšlenku či vzpomínku, aby ji zneužily a ťaly do živého. Samozřejmě, vést vnitřní dialog není nic neobvyklého, ale vlezlá trojice znemožňuje Mané komunikaci s lidmi, ovládá ji a manipuluje k tomu, aby své vině stanula tváří v tvář. Nepustí ji do budoucnosti a nového vztahu, dokud se neuzavře minulost. Sotva hrdinka stane na prahu krychlového půdorysu, aby promluvila s novým, empatickým přítelem, už jí hlasy vtahují zpátky. Nakonec trio v její hlavě rozpoutá diskotéku, aby ji donutilo vydat se na hřbitov, kde se konečně kruh uzavře. Nastávající klid mysli je ovšem dvojznačné spočinutí.

    Dramaturg a autor dramatizace Matěj Samek dokázal z románu vybrat to podstatné, vytvořit příběh a dostát autorčinu poetickému jazyku. Vystihl niterné prožitky hlavní postavy, včetně pocitu běžného u depresivních a traumatizovaných lidí, totiž, že si připadáte jako mrtvý živý. Možná sledujeme příběh o zpracovávání traumatu, možná jen halucinaci ze záhrobí. Nejistotu tohoto stavu rozvádí režisérka Natália Deáková. Akustické triky s hallem a změnami hlasů pomáhají odlišit hrdinčinu realitu od bludů, ale postava zvláštní holčičky Koralíny (Diana Toniková) připomíná přelud. Střídmá scénografie podtrhuje psychologické herectví Krausové, kombinované s precizními „přihrávkami“ a epizodními výstupy ostatních. Postavy hasiče (Jiří Konvalinka) a sestřenice (Zuzana Ščerbová) komunikují z pozic mimo krychli, z vnějšího světa, ale v tom vnitřním splývá hasič s mrtvým partnerem a ani ta holčička, unesená kamsi matkou, se tu neobjevila jen tak. Další a velmi obratně zakomponovaná linka naznačuje rozdíl v čase, který jednotlivec na zpracování náročných životních situací potřebuje. Počítejte k nim i vytváření nových vztahových vazeb.

    Pokud chcete vidět svět citlivého člověka v posttraumatickém šoku, v MeetFactory máte možnost. Osobní zkušenost je nepřenosná, ale inscenace vám rozhodně pomůže leccos pochopit.

    Petr Reif nás ve svém sólu Unhappy Happy provedl snad všemi možnými bludy a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický FOTO ARCHIV AUTOBUF

    Sonda druhá – Unhappy Happy. Blázen, nebo génius? Toť mnohdy zapeklitá otázka. Od Jana Kačeny a Petra Reifa doslova otázka na tělo – jak by mi jistě potvrdily divačky z „první“ řady. Autobuf, pojízdná scéna v Karose, na nás čekal na parkovišti ČSAD. Ve světle kahanu se uvnitř motal muž v černých brýlích a s bílou holí a bílým markerem psal čekajícím divákům vzkazy o tom, že není slepý. Snad proto, abychom se nevyděsili, když pak uvnitř před našima očima páchal sebevraždu elektrickým proudem. Performance, inspirovaná texty pražského podivína a invalidy Vincenta Venery (Bondy si mu dovolil říct, že je postavička, ale on byl postava!) a texty neurologa Olivera Sackse ukazuje jinou stránku schizofrenie. Bludy jsou mylná a nevývratná přesvědčení a rozlišují se například na paranoidní, perzekuční, megalomanické, kverulační, expanzivní, ruinační nebo reformátorské, uvádí odborná literatura.

    Petr Reif nás ve svém sólu provedl snad všemi a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický. Asociativními cestami se posunoval od Miloše Kopeckého a Saskie Burešové k vesmíru a symbolům západního i východního náboženství. Vizionář, kazatel, blázen, Buddha i Ježíš, spasitel světa i ďábel trousil neuctivé nadávky i kosti „předků“. S knedlíkovou šiškou na hlavě připomněl vize Salvátora Dalího s chlebem a křičel přitom jako Hitler, že Češi jsou knedlík a pivo, které mimochodem „vyčaroval“ z kouzelnické skříňky. Když mluvil o masturbaci, byl osamělý k pláči. Jenže chlapi nebrečí, to spíš něco rozmlátí. Občas vypadlo světlo a jen kolem se rozblikaly reflektory. Být sám zavřený v autobuse s šílencem – no nekupte si na něco takového lístek. Pivo a knedlík na zemi zadělaly na kvasék, ale z bláznovy cely nebylo úniku. Naštěstí nastal čas návštěv a šťáva z grepu, který si ten tvor před vámi nacpal do úst, neutralizovala výpary. Rakovina čelních laloků postupovala dostatečně rychle, aby po necelé intenzivní hodince téhle nechutné i fascinující show skončila pod rovem z umělého trávníku.

    Performance Unhappy Happy není pro slabé povahy a žaludky, ale stejně jako výše zmiňované Hoří vás vtáhne do vnitřního světa člověka, do něhož byste – už kvůli jeho sprostému agresivnímu chování a odpornému zevnějšku – cestu nepodnikli (rozhodně ne dobrovolně).

    ///

    Ostatní díly festivalového zpravodajství:

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

    ///

    Více na i-DN:

    Festival nového divadla popatnácté


    Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,