Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Hlava je kulatá krychle. S tím pocitem jsem opouštěla pojízdný Autobuf po nedělním představení Unhappy Happy. Na putování myšlenkovou krajinou Svatého Vincenta (Venery), bojujícího s rakovinou mozku, jsme se přesunuli z MeetFactory. Smíchovský večer totiž zahájila inscenace Hoří, která vznikla podle románu německé spisovatelky Sudabeh Mohafez. Její hrdinka, hudební producentka, se vyrovnává s těžkým traumatem. Dohromady dvě rozdílné divadelní sondy do příznaků schizofrenie, která mimochodem často postihuje umělce.

Jediným symbolickým ohniskem naděje v inscenaci Hoří je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

Sonda první – Hoří. Scéna se topí v pološeru a jemném oparu, uprostřed stojí prázdná konstrukce z kovových tyčí ve tvaru krychle. V ní tři šedé taburety, potažené zvukovou izolací. Byt po požáru a stav vyhoření současně. Jediným symbolickým ohniskem naděje je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové. Představitelka Mané stojí uprostřed krychle a popisuje průběh požáru. Mluví hekticky, do vyprávění pronikají podivné asociace a nepodstatné detaily, těká očima. Prostě člověk v šoku. Upíná se k obrazu hasiče, který při zásahu gentlemansky pomáhal sousedce na žebříku. Za její záda usedají dvě ženy a muž a kolotoč se roztáčí. Poznámky, komentáře, úsměšky, připomínky toho, co Mané dávno vytěsnila, a co se jí po prožitém šoku vrací. Připomínky viny a ztráty práva na život a na lásku. Postavy číhají na každou její myšlenku či vzpomínku, aby ji zneužily a ťaly do živého. Samozřejmě, vést vnitřní dialog není nic neobvyklého, ale vlezlá trojice znemožňuje Mané komunikaci s lidmi, ovládá ji a manipuluje k tomu, aby své vině stanula tváří v tvář. Nepustí ji do budoucnosti a nového vztahu, dokud se neuzavře minulost. Sotva hrdinka stane na prahu krychlového půdorysu, aby promluvila s novým, empatickým přítelem, už jí hlasy vtahují zpátky. Nakonec trio v její hlavě rozpoutá diskotéku, aby ji donutilo vydat se na hřbitov, kde se konečně kruh uzavře. Nastávající klid mysli je ovšem dvojznačné spočinutí.

Dramaturg a autor dramatizace Matěj Samek dokázal z románu vybrat to podstatné, vytvořit příběh a dostát autorčinu poetickému jazyku. Vystihl niterné prožitky hlavní postavy, včetně pocitu běžného u depresivních a traumatizovaných lidí, totiž, že si připadáte jako mrtvý živý. Možná sledujeme příběh o zpracovávání traumatu, možná jen halucinaci ze záhrobí. Nejistotu tohoto stavu rozvádí režisérka Natália Deáková. Akustické triky s hallem a změnami hlasů pomáhají odlišit hrdinčinu realitu od bludů, ale postava zvláštní holčičky Koralíny (Diana Toniková) připomíná přelud. Střídmá scénografie podtrhuje psychologické herectví Krausové, kombinované s precizními „přihrávkami“ a epizodními výstupy ostatních. Postavy hasiče (Jiří Konvalinka) a sestřenice (Zuzana Ščerbová) komunikují z pozic mimo krychli, z vnějšího světa, ale v tom vnitřním splývá hasič s mrtvým partnerem a ani ta holčička, unesená kamsi matkou, se tu neobjevila jen tak. Další a velmi obratně zakomponovaná linka naznačuje rozdíl v čase, který jednotlivec na zpracování náročných životních situací potřebuje. Počítejte k nim i vytváření nových vztahových vazeb.

Pokud chcete vidět svět citlivého člověka v posttraumatickém šoku, v MeetFactory máte možnost. Osobní zkušenost je nepřenosná, ale inscenace vám rozhodně pomůže leccos pochopit.

Petr Reif nás ve svém sólu Unhappy Happy provedl snad všemi možnými bludy a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický FOTO ARCHIV AUTOBUF

Sonda druhá – Unhappy Happy. Blázen, nebo génius? Toť mnohdy zapeklitá otázka. Od Jana Kačeny a Petra Reifa doslova otázka na tělo – jak by mi jistě potvrdily divačky z „první“ řady. Autobuf, pojízdná scéna v Karose, na nás čekal na parkovišti ČSAD. Ve světle kahanu se uvnitř motal muž v černých brýlích a s bílou holí a bílým markerem psal čekajícím divákům vzkazy o tom, že není slepý. Snad proto, abychom se nevyděsili, když pak uvnitř před našima očima páchal sebevraždu elektrickým proudem. Performance, inspirovaná texty pražského podivína a invalidy Vincenta Venery (Bondy si mu dovolil říct, že je postavička, ale on byl postava!) a texty neurologa Olivera Sackse ukazuje jinou stránku schizofrenie. Bludy jsou mylná a nevývratná přesvědčení a rozlišují se například na paranoidní, perzekuční, megalomanické, kverulační, expanzivní, ruinační nebo reformátorské, uvádí odborná literatura.

Petr Reif nás ve svém sólu provedl snad všemi a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický. Asociativními cestami se posunoval od Miloše Kopeckého a Saskie Burešové k vesmíru a symbolům západního i východního náboženství. Vizionář, kazatel, blázen, Buddha i Ježíš, spasitel světa i ďábel trousil neuctivé nadávky i kosti „předků“. S knedlíkovou šiškou na hlavě připomněl vize Salvátora Dalího s chlebem a křičel přitom jako Hitler, že Češi jsou knedlík a pivo, které mimochodem „vyčaroval“ z kouzelnické skříňky. Když mluvil o masturbaci, byl osamělý k pláči. Jenže chlapi nebrečí, to spíš něco rozmlátí. Občas vypadlo světlo a jen kolem se rozblikaly reflektory. Být sám zavřený v autobuse s šílencem – no nekupte si na něco takového lístek. Pivo a knedlík na zemi zadělaly na kvasék, ale z bláznovy cely nebylo úniku. Naštěstí nastal čas návštěv a šťáva z grepu, který si ten tvor před vámi nacpal do úst, neutralizovala výpary. Rakovina čelních laloků postupovala dostatečně rychle, aby po necelé intenzivní hodince téhle nechutné i fascinující show skončila pod rovem z umělého trávníku.

Performance Unhappy Happy není pro slabé povahy a žaludky, ale stejně jako výše zmiňované Hoří vás vtáhne do vnitřního světa člověka, do něhož byste – už kvůli jeho sprostému agresivnímu chování a odpornému zevnějšku – cestu nepodnikli (rozhodně ne dobrovolně).

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

///

Více na i-DN:

Festival nového divadla popatnácté

  • Autor: Veronika Boušová
  • Publikováno: 27. února 2017

Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,