Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Hlava je kulatá krychle. S tím pocitem jsem opouštěla pojízdný Autobuf po nedělním představení Unhappy Happy. Na putování myšlenkovou krajinou Svatého Vincenta (Venery), bojujícího s rakovinou mozku, jsme se přesunuli z MeetFactory. Smíchovský večer totiž zahájila inscenace Hoří, která vznikla podle románu německé spisovatelky Sudabeh Mohafez. Její hrdinka, hudební producentka, se vyrovnává s těžkým traumatem. Dohromady dvě rozdílné divadelní sondy do příznaků schizofrenie, která mimochodem často postihuje umělce.

Jediným symbolickým ohniskem naděje v inscenaci Hoří je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

Sonda první – Hoří. Scéna se topí v pološeru a jemném oparu, uprostřed stojí prázdná konstrukce z kovových tyčí ve tvaru krychle. V ní tři šedé taburety, potažené zvukovou izolací. Byt po požáru a stav vyhoření současně. Jediným symbolickým ohniskem naděje je vlna zářivě měděných vlasů nad čelem Anity Krausové. Představitelka Mané stojí uprostřed krychle a popisuje průběh požáru. Mluví hekticky, do vyprávění pronikají podivné asociace a nepodstatné detaily, těká očima. Prostě člověk v šoku. Upíná se k obrazu hasiče, který při zásahu gentlemansky pomáhal sousedce na žebříku. Za její záda usedají dvě ženy a muž a kolotoč se roztáčí. Poznámky, komentáře, úsměšky, připomínky toho, co Mané dávno vytěsnila, a co se jí po prožitém šoku vrací. Připomínky viny a ztráty práva na život a na lásku. Postavy číhají na každou její myšlenku či vzpomínku, aby ji zneužily a ťaly do živého. Samozřejmě, vést vnitřní dialog není nic neobvyklého, ale vlezlá trojice znemožňuje Mané komunikaci s lidmi, ovládá ji a manipuluje k tomu, aby své vině stanula tváří v tvář. Nepustí ji do budoucnosti a nového vztahu, dokud se neuzavře minulost. Sotva hrdinka stane na prahu krychlového půdorysu, aby promluvila s novým, empatickým přítelem, už jí hlasy vtahují zpátky. Nakonec trio v její hlavě rozpoutá diskotéku, aby ji donutilo vydat se na hřbitov, kde se konečně kruh uzavře. Nastávající klid mysli je ovšem dvojznačné spočinutí.

Dramaturg a autor dramatizace Matěj Samek dokázal z románu vybrat to podstatné, vytvořit příběh a dostát autorčinu poetickému jazyku. Vystihl niterné prožitky hlavní postavy, včetně pocitu běžného u depresivních a traumatizovaných lidí, totiž, že si připadáte jako mrtvý živý. Možná sledujeme příběh o zpracovávání traumatu, možná jen halucinaci ze záhrobí. Nejistotu tohoto stavu rozvádí režisérka Natália Deáková. Akustické triky s hallem a změnami hlasů pomáhají odlišit hrdinčinu realitu od bludů, ale postava zvláštní holčičky Koralíny (Diana Toniková) připomíná přelud. Střídmá scénografie podtrhuje psychologické herectví Krausové, kombinované s precizními „přihrávkami“ a epizodními výstupy ostatních. Postavy hasiče (Jiří Konvalinka) a sestřenice (Zuzana Ščerbová) komunikují z pozic mimo krychli, z vnějšího světa, ale v tom vnitřním splývá hasič s mrtvým partnerem a ani ta holčička, unesená kamsi matkou, se tu neobjevila jen tak. Další a velmi obratně zakomponovaná linka naznačuje rozdíl v čase, který jednotlivec na zpracování náročných životních situací potřebuje. Počítejte k nim i vytváření nových vztahových vazeb.

Pokud chcete vidět svět citlivého člověka v posttraumatickém šoku, v MeetFactory máte možnost. Osobní zkušenost je nepřenosná, ale inscenace vám rozhodně pomůže leccos pochopit.

Petr Reif nás ve svém sólu Unhappy Happy provedl snad všemi možnými bludy a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický FOTO ARCHIV AUTOBUF

Sonda druhá – Unhappy Happy. Blázen, nebo génius? Toť mnohdy zapeklitá otázka. Od Jana Kačeny a Petra Reifa doslova otázka na tělo – jak by mi jistě potvrdily divačky z „první“ řady. Autobuf, pojízdná scéna v Karose, na nás čekal na parkovišti ČSAD. Ve světle kahanu se uvnitř motal muž v černých brýlích a s bílou holí a bílým markerem psal čekajícím divákům vzkazy o tom, že není slepý. Snad proto, abychom se nevyděsili, když pak uvnitř před našima očima páchal sebevraždu elektrickým proudem. Performance, inspirovaná texty pražského podivína a invalidy Vincenta Venery (Bondy si mu dovolil říct, že je postavička, ale on byl postava!) a texty neurologa Olivera Sackse ukazuje jinou stránku schizofrenie. Bludy jsou mylná a nevývratná přesvědčení a rozlišují se například na paranoidní, perzekuční, megalomanické, kverulační, expanzivní, ruinační nebo reformátorské, uvádí odborná literatura.

Petr Reif nás ve svém sólu provedl snad všemi a navzdory tomu, že šlo vlastně o sled perfektně vybroušených gagů, byl až děsivě autentický. Asociativními cestami se posunoval od Miloše Kopeckého a Saskie Burešové k vesmíru a symbolům západního i východního náboženství. Vizionář, kazatel, blázen, Buddha i Ježíš, spasitel světa i ďábel trousil neuctivé nadávky i kosti „předků“. S knedlíkovou šiškou na hlavě připomněl vize Salvátora Dalího s chlebem a křičel přitom jako Hitler, že Češi jsou knedlík a pivo, které mimochodem „vyčaroval“ z kouzelnické skříňky. Když mluvil o masturbaci, byl osamělý k pláči. Jenže chlapi nebrečí, to spíš něco rozmlátí. Občas vypadlo světlo a jen kolem se rozblikaly reflektory. Být sám zavřený v autobuse s šílencem – no nekupte si na něco takového lístek. Pivo a knedlík na zemi zadělaly na kvasék, ale z bláznovy cely nebylo úniku. Naštěstí nastal čas návštěv a šťáva z grepu, který si ten tvor před vámi nacpal do úst, neutralizovala výpary. Rakovina čelních laloků postupovala dostatečně rychle, aby po necelé intenzivní hodince téhle nechutné i fascinující show skončila pod rovem z umělého trávníku.

Performance Unhappy Happy není pro slabé povahy a žaludky, ale stejně jako výše zmiňované Hoří vás vtáhne do vnitřního světa člověka, do něhož byste – už kvůli jeho sprostému agresivnímu chování a odpornému zevnějšku – cestu nepodnikli (rozhodně ne dobrovolně).

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

///

Více na i-DN:

Festival nového divadla popatnácté

  • Autor: Veronika Boušová
  • Publikováno: 27. února 2017

Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 1/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


9. 1.–22. 1. 2018

Číslo 1/2018 (9. 1.–22. 1. 2018)

Obsah čísla 1/2018

Slovo ...

Víte, co je...

Začínáme nový, už 27. ročník...

Dotazník

Iamme Candlewick

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Inscenace roku

Do jubilejního 25. ročníku ankety...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo není tvůrcem kultury –...

Kritika

Unavil se tak, že nevidí už...

Témata stárnutí, zapomínání a s...

Stepní vlk Jan Kačena

V záplavě premiér s koncem roku 2017...

Chození v přírodě je na...

V Experimentálním prostoru NoD si...

Zlaté prozření bohatých

Inscenace Eyolf v HaDivadle je...

Něco, co nás přesahuje

Budova Janáčkova divadla v Brně je od...

Shakespearovský filmový trip

David Drábek se ve své další (už...

Vražda agenta Litviněnka

Do Dejvického divadla se po tříleté...

Inscenace roku

Do 25. ročníku každoroční ankety...

Rozhovor

Jakub Krofta: Posláním...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladimír Morávek: Jsem...

Rozhovor s odcházejícím uměleckým...

Kontext

Tak ošklivej pán… aneb...

Knihou roku 2017 v tradiční anketě...

Burza

Milí kolegové,

Herecká asociace informuje

Podoby – Ráno

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

Muž pro každé počasí

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karel Hejcman (1. 4. 1935 Praha – 10....

Výročí

Výročí 1.−15. ledna

Mandel Petr, dirigent (1. 1. 1938) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Rozhovor s dramatikem a scenáristou...

Knihovnička

„Janžurka“ ke stažení

Herecké monografie – a mám na mysli...

Knihy roku

aneb Pohled do českých Lidových novin...

Obrazem

Divadlo 1918–2018

V každém čísle letošních...

Pan Papírek… (X)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 1/2018



Obsah,