Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zaráz 2020 (No. 5)

    Jedním z důvodů, proč se do obou divadel, pořádajících bilanční přehlídku Zaráz, pravidelně a rád vracím, je jejich zdravá a nanejvýš vítaná ochota riskovat s dramatickými texty, jež jsou výzvou nejen pro schopnosti divadelního souboru, ale rovněž i pro publikum. Typickým příkladem této dramaturgické odvahy byla i inscenace, jíž svojí programovou kolekci pro čtvrtý ročník otevřelo Slovácké divadlo.

    Kosmické jaro. Foto: Marek Malůššek © 2019

    Smočkovo Kosmické jaro totiž v kontextu české dramatiky představuje solitér, jenž dosud zůstával ladem tvůrčího zájmu praktických divadelníků – samozřejmě s výjimkou vlastního stvořitele, jenž jeden ze svých nejosobnějších textů režijně interpretoval dokonce dvakrát, pokaždé na domovské půdě Činoherního klubu. Nikoli náhodou je titul díla citací proslulého obrazu Františka Kupky. Tam kde se Kupkova abstrakce setkává s orfickými tendencemi přiblížit se pomocí výtvarného umění principům hudby či poezie, Smoček coby dramatik v jen zdánlivém paradoxu vzývá malířské múzy, i ohlasy hudebních kompozic. Výsledkem autorových snah je záměrně stylově rozvolněná, vizuálně opulentní (ne)dramatická polyfonie motivů, hlasů, asociací a často se vzájemně překrývajících scén, jejíž kořeny jsou pevně zapuštěny v půdě, živené absurdním divadlem. V Kosmickém jaru samozřejmě lze zaslechnout i uzřít tóny nejen vzdáleně příbuzné hrám Čechovovým, Samuelu Beckettovi, Uhdeho Zázraku v černém domě a logicky i Havlova Odcházení, cizí mu ovšem není ani temně dekadentní usherovská estetika strašidelných (vzdušných?) zámků.

    Režisér a umělecký šéf Slováckého divadla Michal Zetel si byl naštěstí dobře vědom ošemetnosti vod, do nichž vstupuje, a tak mozaika, jíž na základě stavebních kamenů, Smočkem kdysi odvážně hozených nabubřelých gest je režijní zvůle prosta, ale pokorně míří ke kolektivní podstatě divadla, i adaptovaného dramatu.

    Kosmické jaro. Foto: Marek Malůšek © 2019

    Kosmické jaro je v Uherském hradišti makabrózním rejem vykloubených postav, v němž dobře vynikne komplexní připravenost souboru k podobným úkolům.  Inscenace netrpí nepřehledností, vizuální fádností, ani prázdným šaržírováním dávno obnošených typů. Jejím jediným problémem je, že Smočkův proud vědomí nekrotí, ale v rámci vzdávání holdu autorovi naopak rozvolňuje. Když podstatnou část tříhodinové stopáže ovládá mnohomluvná meditace, počáteční vzrušení punkového divadelního detektiva povážlivě polevuje. Ke zločinu nedošlo, prohra se nekoná, remíza je zasloužená z obou stran. I nezpochybnitelné nasazení všech hradišťských sil však jasně prokázalo, že Kosmické jaro je Smočkovou Doroteou. Jeho kvality však raději napříště hodlám zkoumat prostřednictvím seriálové četby. Jaro je ještě tak daleko…. i cestám, jenž nezřídka bývají cílem, patří můj dík!

    Pokračování příště!

    ///

    Více o inscenaci Kosmické jaro na i-DN:

    Svěcení Kosmického jara v Uherském Hradišti

    Více o festivalu Zaráz na i-DN:

    Zaráz


    Komentáře k článku: Zaráz 2020 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,