Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za divadlem do Hradce (No. 6)

    Čas letí a hradecký festival se přehoupnul do své druhé poloviny. Já jsem se ve čtvrtek dopoledne obětovala Sestup Orfeův v Klicperově divadle a rozlétla do DRAKu za Naivním divadlem Liberec.

    FOTO ARCHIV

    Pod názvem Proletět duhou se skrývá dramatizace pohádky běloruského disidenta Andreje Sannikaua. FOTO ARCHIV

    Pro děti od tří let tady uvedlo pohádku o myšce, která chtěla létat. Pod názvem Proletět duhou se skrývá dramatizace pohádky běloruského disidenta Andreje Sannikaua. Dětem vypráví příběh o přátelství myšek Tipo a Piki a snu malé Piki vzlétnout do oblak a proletět duhou. Sen jí pomůže splnit kamarád Chiki a létající myš – netopýr Čučo. Dospělí mohou v pohádce najít poselství o tom, jak slabší, kteří drží při sobě, vítězí nad zlovůlí větších a silnějších. Právě část, kdy se myškám společnými silami povede získat zpět noru obsazenou velkou krysou Rydlakou, ale zbytečně odvádí pozornost od hlavní příběhové linie. Inscenaci by prospělo držet se vyprávění o splněném snu Piki, v němž se děti mimo jiné poučí o barvách duhy (díky jednoduché neustále opakované mnemotechnické pomůcce Čistotná Opice Žužlá Zralou Mandarinku Šišatou Flekatou, jejíž počáteční písmena souhlasí s názvy barev), pro dospělé by stačilo zachovat vtípky zakomponované do této roviny a neodvádět od ní pozornost vytvářením jiných (například postava myšího vynálezce Ziba musela je víc zábavná pro rodiče než jejich ratolesti).

    Všechny mužské role jsou obsazeny výborně – famózní je především Marek Sýkora jako netopýr Čučo. Diana Čičmanová a Barbora Kubátová stylizaci do upištěných myší trochu přehánějí, a to i tehdy, zkouším-li na jejich výkon pohlédnout dětskýma očima.

    Co musí potěšit diváka velkého i malého, je mimořádně vyvedená výtvarná stránka inscenace. Vše okolo myších děvčat je mnohonásobně zvětšeno – myšky si ustelou v krabičce od čaje, zasednou k plechovce od sardinek nebo malují obrovským štětcem duhu do obrovského sešitu. Velmi půvabné jsou všechny netopýří scény stejně jako projekce naznačující průlet myšky hadicí vysavače. Výprava Barbory Jakůbkové je skutečně okouzlující v každé scéně a hlavně díky ní se vyplatí inscenaci Naivního divadla vidět i bez doprovodu malého diváka.

    Artistické výkony byly v Dolls sice bravurní, ale koncept, který Novák zvolil k jejich propojení, nedostatečně nosný. FOTO ARCHIV

    Artistické výkony byly v Dolls sice bravurní, ale koncept, který Novák zvolil k jejich propojení, nedostatečně nosný. FOTO ARCHIV SOUBORU

    Z podvečerní a večerní nabídky jsem obešla dvě pražské divadelní hitovky – nejnovější inscenaci Rosti Nováka Dolls a Dechovku Divadla Vosto5. Volbu první z nich si zpětně vyčítám. Kvůli nelogickému časovému harmonogramu nebylo možné skloubit návštěvu novocirkusového stanu s jakoukoli jinou odpolední či podvečerní produkcí hlavního programu. Propásla jsem tak pařížské Badoc Theatre, Strýčka Váňu Divadla Petra Bezruče i inscenace Divadla DNO v DRAKu. Vykompenzovat by to snad mohl strhující zážitek. Jakkoli patřím mezi poměrně nezkušené diváky nového cirkusu a nadchnout se jím nechávám ráda, na enthusiasmus tentokrát nedošlo. Artistické výkony byly sice bravurní, ale koncept, který Novák zvolil k jejich propojení, nedostatečně nosný. Inscenace se rozpadla do sledu sice dech beroucích, ale opakujících se a časem i předvídatelných akrobatických čísel. Přitom zanikalo, že ony dolls (panenka, panna, figurína) fungují jako fetiš, skrze nějž si postavy řeší frustrace z rozpadajících se vztahů a citové deprivace. V závěru se tvůrci navíc neubránili banálnímu kýči – rostliny rašící z hlíny symbolizují obrodu, protagonisté se za zvuků allegreta Beethovenovy sedmé symfonie obnažují a nazí odcházejí do zákulisí. Dojemné chvilky tím ovšem neskončily.

    Rosťa Novák se inscenací Dolls přihlásil ke svým loutkářským kořenům. Po čtvrteční hradecké repríze poděkoval přítomnému Josefu Kroftovi jako svému učiteli, Krofta Novákovi zase předal obraz jeho dědečka Matěje Kopeckého, svého vlastního loutkářského vzoru. Škoda, že tyto momenty byly symboličtější, jímavější a zároveň i úsměvnější než představení před nimi.

    Dechovka

    Dechovka, přenesená z malostranské Baráčnické rychty do společenského sálu hradeckého Adalbertina. FOTO DUŠAN ROUŠ

    Pominu-li večerní Open Air Program, poslední zbývající možností hlavního bloku byla Dechovka, přenesená z malostranské Baráčnické rychty do společenského sálu hradeckého Adalbertina. Ze tří částí (schůze zastupitelstva, projednávajícího postavení pomníku obětem poválečného masakru; otevření sokolovny – výsledku společného snažení Čechů a Němců; tancovačka předcházející povraždění německých obyvatel) tady nejlépe fungovala druhá – slavnostní večer s výstupem dobrodínských sokolů, ženského pěveckého kroužku a živými obrazy ochotnického spolku. V ní byla úloha publika jasná – víceméně pasivně sledovat dění a proslovy podobně jako to mohli v roce 1923 dělat obyvatelé vesnice. Naopak první a poslední třetině Adalbertinum spíš neprospělo – v obou se publikum mělo cítit více zapojeno (i když ne interaktivně), což velký prostor a mnohonásobně více diváků, než se vměstná do Baráčnické rychty, neumožňovaly. Je ještě třeba zmínit, že živé dechové hudbě, pro inscenaci samozřejmě stěžejní, akustika sálu naopak vyniknout pomohla.

    Navzdory pochybnostem, které mohl přesun site-specific projektu vzbuzovat, Jiří Havelka, režisér a spoluautor hry (druhým je K. F. Tománek), v Hradci Králové zase ukázal, jak dělat divadlo. A že v tom v současnosti patří mezi nejlepší. Inscenace končí slovy pamětníka a svědka masakru: A od té doby nesnáším dechovku. Čistá radost, s níž jsem z Adalbertina odcházela, mě nutí k parafrázi: Odteď (D)dechovku miluju.

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:

    Za divadlem do Hradce (No. 1)

    Za divadlem do Hradce (No. 2)

    Za divadlem do Hradce (No. 3)

    Za divadlem do Hradce (No. 4)

    Za divadlem do Hradce (No. 5)


    Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 6)

    1. Hanuš Karlach

      Profilový obrázek

      Pro Terezu Hýskovou
      (ale profylakticky i pro další): „přehoupnul“? Pořád ještě korektně „přehoupl“. – Anebo se Vám, milá paní Hýsková, jinak rozbřesknulo?
      Zdraví Hanuš Karlach

      02.07.2014 (17.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,