Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za divadlem do Hradce (No. 2)

    Pro ty, kteří podlehnou festivalovému reji a za nejmenovaných okolností s obtíží hledají, kde složit na pár hodin hlavu, aby mohli pokračovat v dalším diváckém tažení, mám dobrou zprávu.

    V Hradci se nelze ztratit. Historické centrum, v němž frčí divadelní život (omlouvám se Divadlu Drak a Šapitó Cirku La Putyka, kteří sídlí nedaleko, ale frčí to v nich obdobně) a které bylo dříve obehnané hradbami, obepíná komunikace – dle uličních tabulek tvořená ulicemi Československé armády a Komenského. Ať se vydáte z jakéhokoli místa dění bez jasné představy cíle, dostanete se vždycky na hradeckou Ringstrasse. Poslouží vám k orientaci i jako oddychová zóna ke špacíru v době mezi představeními. Obejít ji celou zabere sotva půlhodinku, pokud nerázujete, pozorně prohlížíte fasády domů a jiné architektonické lahůdky.

    Socha Jana Pospíšila FOTO AUTORKA

    Socha Ladislava Jana Pospíšila FOTO AUTORKA

    Mě zaujala socha Ladislava Jana Pospíšila, který jak stojí na desce pod jeho figurou, osvobodil město od hradeb, takže díky němu se můžeme dnes v Hradci procházet a orientovat. Na cestě potkáte i skvosty uměleckého řemesla – např. přepychové kování pouličího osvětlení.

    Procházka pokračuje vedle skvostného osvětlení… FOTO AUTORKA

    Ringstrasse s městským jádrem propojuje kromě běžných cest i několik schodištních systémů, z návu Bono Publico lehce usoudíme, že byly dříve určené veřejnosti. Naopak dnes je považujeme za „luxusní“… Konec procházky.

    A teď divadlo!

    Třetí festivalový den, první všední, s kalendářní přesností pondělí 23. června, začal desátou ranní na hlavní scéně Klicperova divadla. Podávalo se domácí menu Romeo a Julie z kuchyně šéfkuchaře Davida Drábka. A když píšu z kuchyně, míním opravdu vlastní výrobu. Na prověřeném Shakespearovském syžetu staví Drábek provokativní současnou verzi znesvářených rodů a zakázané lásky. V jeho interpretaci sledujeme příběh Roma a Julie aneb Bílí proti černým. Začíná se shakespearovsky divadlem na divadle. Kněz Vavřinec, snažící se o mravní výchovu mládeže, zkouší balkónovou scénu z Romea a Julie. Jeho svěřenci jsou i budoucí hrdinové, jenže v téhle verzi o pár let starší, vzdělanější a především závislí na sociálních sítích. Autor kupodivu předlohu neohýbá a nekastruje, jen ji sytí novým nábojem a významem. Zdá se, že všechno do sebe hladce zapadá. Juliina chůva, pracující u jejích rodičů je Cikánka, která se po uvěznění syna rozhodla změnit svůj život a sekat dobrotu. Juliina matka, zelená vdova znuděná životem, se upnula na nákupy a solárium. Paris, frajerský postarší zbohatlík, se neuchází o Julii, ale o jeji matku. Otec našel u(spo)kojení v koksu. Rod Monteků stěhuje železný šrot a kvílí dle nálady bujaré či tklivé písně. Do přestávky se ozývá jeden kulturní stereotyp vedle druhého. Cikáni lžou, kradou a do pekla se hrabou.

    Ale ejhle – po pauze Drábek jedním tahem vybalancuje veškerý klišé šrot. Ponoří se do větších hloubek, intenzivně sleduje vyústění. Banda skinheadů vyprovokuje potyčku na sportovišti, brutálně vraždí představitele černých. Romeova msta je pak logickou pokrevní povinností. Závěrečný výpad Juliiana otce vůči manželce, kterou zabíjí kolíkem do hrudi, a jeho zatčení svědčí o promyšlené koncepci. Odpouštím stereotypy, kývám a tleskám. Odcházím s pocitem, že jsem viděla ne-černobílou modernizaci slavného titulu. Jednoznačný zářez místních.

    Romeo a Julie

    Kamila Sedlárová, Marie Poulová, Jan Sklenář, Martina Nováková v hradeckém Romeovi a Julii FOTO PATRIK BORECKÝ

    K zasloužilým ořům, kteří projeli již několik festivalových pásek, patří jednoznačně Špinarův Hamlet ze Švandova divadla. V tuto chvíli volím systém třikrát a dost, místo čtvrtého zhlédnutí raději vyrážím do Klubu č. p. 4 v loubí Velkého náměstí, kde se chystá scénické čtení nováčka pražské divadelní sítě Divadla X 10, hry Marka Horoščáka Trakl. Čtení nebo raději scénická črta vznikla v rámci cyklu Bůh X, představující hry s tématikou hledání víry či nevíry v současném světě. Vojtěch Bárta – režisér a v hradecké repríze i jeden z herců – dlouhodobě inklinuje k textům podezřelým, inscenačně náročným, pro některé dokonce neinscenovatelným. Nejinak tomu bylo i nyní. Sledujeme obskurní hostinu, jíž se účastní lékárník a duševní proklatec Georg Trakl, císař František Josef a z mnoha dalších – například výrazná postava „kurvy“. Zaujme několik efektů, valící se kouř z akvária, až mysticky nasvícený dlouhý stůl, kolem něhož jsou aktéři natěsnáni, groteskní líčení a úbory. A tu a tam ironická glosa. Bavím se spíš fragmenty než alogickým (a místy až banálně nudným) celkem, což přičítám zejména textu, abych nebyla nespravedlivá. Na druhou stranu zatuchlý cihlový sklep, kam se s dobrou vůlí vtěsnala padesátka diváků, trefně doplnil prostředí, kam byla esteticky črta situována. Vuk Čelebić opět dojímal svým znělým baritonem a Hana Marie Maroušková byla rozkoušnou kurvičkou.

    Na poslední produkci se přesunuji do atria Radnice, příjemného vnitrobloku historické zástavby, kde byla postavena velkorysá elevace. Ani ta ovšem nestačila pojmout všechny zájemce o Jedlíky čokolády, které do Hradce přivezlo Divadlo Tramtarie Olomouc. Trochu dříví do lesa, přemýšlím v souvislosti s tím, že text napsal David Drábek přímo na tělo třem svým „dvorním“ herečkám a uvedl jej poměrně nedávno (květen 2011) v Klicperově divadle. Nepatřím mezi sympatizanty dramatiky tohoto druhu – moc nápadů, moc motivů, jeden fórek za druhým a výsledek (alespoň pro mě) nejistý, nečitelný. V případě Tramtarie horší o jevištní tvar. Dovolím si vypůjčit úryvek z textu, který, musím konstatovat, mě jako jediný nadchl, neboť přesně vystihoval pocit z bezmála dvouhodinového snažení: Blahoslavený, který nic nečekal… Já čekala.

    Noční míjení! Někdy k němu prostě dojde. Minula jsem se i s nadšením výskajícím publikem.

    ///

    Předchozí díl denního zpravodajství najdete zde:

    Za divadlem do Hradce (No. 1)


    Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,