Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž Zahraničí

    Poslední Dialog?!

    V polovině října letošního roku (11. – 16. října) se konal ve Wrocⱡawi desátý ročník Mezinárodního divadelního festivalu Dialog. Poslední předpandemický festival se uskutečnil v roce 2017, další měl být v roce 2019 (jedná se o bienále), ale nakonec se nekonal z důvodu skandálního odvolání ředitele Tomasze Kireńczuka, jenž se nelíbil pravicovým vládám pro odvážný protirežimový repertoár právě ročníku 2017.

    Situaci tehdy ještě zkomplikovala bývalá ředitelka festivalu Krystyna Meissner, která i přes vysoký věk /nar. 1933/ se znovu ujala jeho vedení. Festival byl odložený na rok 2020, ale z pandemických důvodů se nakonec nekonal a uskutečnil se až letos v říjnu, ovšem v dost okleštěné podobě. Údajně jde o poslední emisi, neboť se prý idea festivalu vyčerpala… Buď jak buď, festival měl letos charakter dost provizorní a improvizovaný a oproti minulým ročníkům vyzněl poměrně chudě.

    Who Killed My Father

    Hove román zpracoval jako monodrama a jeho interpretaci svěřil nizozemskému herci Hansi Kestingovi. Foto Jan-Versweyveld

    První festivalovou akvizicí bylo online uvedení inscenace proslulé skupiny Toneelgroep z Amsterdamu režiséra Iva van Hove Kdo zabil mého otce. Jedná se o dramatizaci románu v poslední době se výrazně prosazujícího francouzského spisovatele Edouarda Louise, představitele homosexuální sexuální orientace. V češtině vyšel román letos v září v nakladatelství Paseka a v překladu Sáry Vybíralové (zde). Hove jej zpracoval jako monodrama a jeho interpretaci svěřil nizozemskému herci Hansi Kestingovi. Ten – byť se převtěloval do všech postav příběhu – v podstatě text jen vyprávěl, což působilo monotónním až uspávajícím dojmem. Navíc titulky vzhledem k množství textu byly neusledovatelné, takže divák neznalý předlohy se jen velmi špatně orientoval. Řešil se neujasněný vztah otce a jeho homosexuálního syna, což otec odmítá akceptovat. Důležité je i pozadí celé situace, které se postupně rozkrývá, a ukazuje se, že politické zřízení – tedy konkrétně kapitalismus – otce ekonomicky i lidsky zničilo. Jako ukázka Hoveho stylu to bylo zajímavé, byť formou nevýrazné až – pro tak známého režiséra – nenápadité.

    Sons of A Bitch

    Jeviště je zařízené skromně, je na něm jen nezbytný mobiliář. Na posteli celou dobu leží mrtvý muž /pastor/, který však občas ožije. Foto Dmitrij Matvejev

    Divadlo z litevské z Klajpedy Klaipėdos dramos teatras přivezlo poslední inscenaci Eimuntase Nekrošiuse před jeho smrtí v listopadu 2018, dramatizaci současného románu Sons of A Bitch (poprvé vyšel v roce 1990 – více zde, v angličtině poprvé vyšel v roce 2018 pod názvem Bees on the Snowzde, do češtiny zatím přeložen nebyl) čerpajícího z litevské mytologie. Jeho autorem je Saulius Šaltenis (nar. 1945), který se mj. zasloužil o nezávislost Litvy. Svůj román zdramatizoval přímo pro režiséra, s nímž jako autor a dramaturg spolupracoval více než dvacet let. Je to jakýsi mystický, mytologický, pohanský příběh z dávné minulosti odehrávající se v dobách litevských válek s Rusy a německé kolonizace tohoto území. Sledujeme poměrně krátké časové období po smrti pastora, po němž zůstala vdova a milenka, která má dítě. Ovšem dění se prolamuje do různých časových rovin a období. Vystupují v něm postavy poradce, učitele, doktora, žebráka, hudebníka… A symbolická bytost „bílé mrchy“ (bitch) v podání herečky Sigutė Gaudušytė. Symbolizuje ducha zemřelé „mrchy“, ale také anděla strážného či postavu ​převádějící zemřelé ​do zásvětí. Jeviště je zařízené skromně, je na něm jen nezbytný mobiliář. Na posteli celou dobu leží mrtvý muž /pastor/, který však občas ožije. Pohyb všech postav je výrazně stylizovaný. Bílá „bitch“, která je jakýmsi spíše negativním bohem, v závěru odvádí hudebníka, který byl v průběhu dění jeho komentátorem. I když bylo představení po dějové a symbolické stránce pro cizince málo srozumitelné, mělo evidentně silnou divadelní kvalitu založenou na výtvarné metafoře a herecké stylizaci.

    Odyssea. Příběh pro Hollywood

    Zpočátku – za matného osvětlení – jsme na zadní stěně sledovali video-projekci s anglickými a francouzskými titulky. Foto Magda Hueckel

    Varšavské divadlo Nowy teatr přivezlo inscenaci Odyssea. Příběh pro Hollywood v režii  Krzysztofa Warlikowského, který v Polsku režíroval po dlouhém zahraničním pobytu. Scénu tvořila velká „ratejna“ celého otevřeného jeviště. V pozadí byla okna, za nimiž bylo vidět okolí divadla. U stěny stála jakási pohyblivá klec, uprostřed byly lavice se sedadly jako ve starém kině. Zpočátku – za matného osvětlení – jsme na zadní stěně sledovali video-projekci s anglickými a francouzskými titulky.

    Hra je koláží Homérových textů z Odyssey a dvou povídek Hanny Krall. Foto Magda Hueckel

    Hra je koláží Homérových textů z Odyssey a dvou povídek polské spisovatelky a novinářky Hanny Krall, což – aspoň na mě – působilo jako nesourodý slepenec, neboť z povídek byly převzaty jen fragmenty, z nichž nebylo jasné, o co šlo a proč je autor vybral. Odyssea hrál jedenadevadesátiletý herec Staszek Brudny (za v dubnu na covid zemřelého Zygmunta Malonawicze, kterému bylo představení věnované). Scény odehrávající se v Hollywoodu byly hrány převážně v angličtině, což do dění vnášelo další těžko srozumitelné prvky. Elisabeth Taylor (Magdalena Cielecka) v nich – jakoby ve filmu – ztvárňovala osud židovky Izoldy (Ewa Dałkowska). Objevil se i jistý Roman, což byl zřejmě Roman Polański. Herectví však bylo afektované, v gestech i slovním projevu přeháněné, jakoby – asi – „americké“. Izolda je vyslýchaná německým úředníkem (Bartosz Gelner), scénu sledujeme „filmově“ zachycenou na videu, ale herci ji současně hrají i v reálu.

    Izolda je vyslýchaná německým úředníkem (Bartosz Gelner), scénu sledujeme „filmově“ zachycenou na videu, ale herci ji současně hrají i v reálu. Foto Magda Hueckel

    Reálné situace se střídají s filmem jako v Laterně magice. V reálu sledujeme například velkou scénu, kdy Hannah Arendt (Małgorzata Krzysztofik Hajewska) a Martin Heideger (Andrzej Chyra) se v padesátých létech setkávají v Německu. V lese… Objevuje se tam také Konfucius /sic!/, který se je snaží kontaktovat. Po dlouhé přestávce sledujeme monolog Jacka Poniedziałka, při němž se na scéně objevil – zcela beze smyslu a nefunčkně – nahý mužský akt. Následovalo jakési nesrozumitelné domlouvání o sestře, což byla citace z textů Hanny Kral, a po něm opět předlouhá scéna oblékání džínsů (zřejmě narážka na Thomase Bernarda). Střih, a nasloucháme rozhovoru dvou dam, z nichž jedna je (snad) závislá na alkoholu…

    Představení bylo slepencem navenek nesouvisejících scén. Foto Magda Hueckel

    To vše líčím proto, abych vysvětlil, že představení bylo slepencem navenek nesouvisejících scén, často anglicky mluvených. Z mého pohledu se jednalo o exemplární snobismus, který v mnoha ohledech diskreditoval i předchozí režisérovu tvorbu.

    3STRS

    V koprodukci varšavského TR a Starého divadla v Krakově byla pod titulem 3STRS na festivalu uvedena Percevalova dekompozice Čechovových Tří sester. Foto Monika Stolarska

    V koprodukci varšavského TR a Starého divadla v Krakově byla pod titulem 3STRS na festivalu uvedena Percevalova dekompozice Čechovových Tří sester, která nedávno hostovala na festivalu DIVADLO v Plzni pod názvem 3 sestry. Jelikož se o ní i na těchto stránkách a v DN psalo hodně, uvedu jen, že se jedná o totální destrukci původního textu. Repliky se posouvají z různých jednání do jiných, chybí postava Soleného a Anfisy, schází vojenský motiv. Postavy sester jsou však zastoupeny všechny, byť vystupují v mnohem starším věku, než jsou Čechovem napsané. Pro zajímavost nabízím roky narození všech herců, aby bylo jasné, jaký zhruba věk postavy evokují. Olgu hraje Maria Maj (ročník 1948), Mášu Natalia Kalita (1983) a Irinu Maⱡgorzata Zawadzka (1975). Kuligyna ztvárnil Maciej Maćkowiak(1975), Veršinina na vozíčku /sic!/ Jacek Beler (1983), Andreje Mirosⱡaw Zbrojewicz (1957), Tuzenbacha Zygmunt Józefczak (1947), Čebutkina hrál Jacek Romanowski (1951) a Natašu Marta Ojrzyńska (1981). Z toho je patrné, že režisér ve věkovém posunu nebyl jednotný. Postavy žijí – uzavřeny v prostoru efektní scény – svou minulostí, která – jak jsou přesvědčené – byla krásná, ale jejich přítomnost je beznadějná. Představení se tak stává studií pocitů zoufalství a beznadějnosti mnoha lidí současné stárnoucí Evropy.

    Austerlitz

    Jeviště je výrazně výtvarně zpracované s typickými Lupovými inscenačními prvky a symboly (okna, dveře, prázdná, opuštěná prostředí, filmové projekce…). Foto archiv festivalu

    I další inscenace uvedená na festivalu hostovala letos v Plzni. Jednalo se o Austerlitze Krystiana Lupy, dramatizaci stejnojmenného románu W. G. Sebalda, kterou režijně připravil v litevském divadle ve Vilniusu. V podstatě šlo opět o jeho typický inscenační styl, kdy se postavy velmi pomalu pohybují jevištěm, které je výrazně výtvarně zpracované s typickými Lupovými inscenačními prvky a symboly (okna, dveře, prázdná, opuštěná prostředí, filmové projekce…). Kostra předlohy je zachována se všemi podstatnými scénami a mnoha filosofujícími monology či dialogy. Jsou zde scény z Prahy, Mariánských lázní, Terezína, často doprovázené filmovými projekcemi. Inscenace končí scénami dvou nahých postav, ženské a mužské, které jsou německým vojákem (hraje jej představitel Austerlitze) rasově zkoumány, přeměřovány. Tím vlastně mučeny. Lupa se opět projevil jako mistr divadelních převodů náročné (nedramatické) literatury na jeviště, což je jeho dlouholetou specializací.

    Další dvě představení – inscenaci Christophera Marthalera Das Weinen (Das Wähnen) a portugalskou taneční produkci Bacchae – Prelude to a Purge – jsem už bohužel z časových důvodů nestihl.


    Komentáře k článku: Poslední Dialog?!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,