Divadelní noviny > Názory – Glosy
Vypocené pravdy s hořkou příchutí
Ženy u kafíčka, muži u piva projednávají věci důležité a ještě důležitější. Ale jak jsem v poslední době shledala, jsou místa, kde je možno slyšet to úplně nejdůležitější. Tedy jak se to má s politikou světovou, ale hlavně s tou naší, a kdo za to může. To místo je SAUNA. Neboť právě zde zaznívají rozmanité formulace samozvaných pánů vesmíru, vtipné bonmoty a velmi bryskní hodnocení toho, jak to na světě chodí. Pravda, dokážu si jen stěží představit v takové situaci ženy, protože zpocenost ženské kráse vůbec neprospívá. Šminky tečou, z vlasů se stává kolonie trapných myších ocásků. A odhalená těla?! Ještě jsem neslyšela o masových návštěvách sauny ze strany mladých ztepilých dívek, spíše se tu ve snaze vypotit pár dekagramů, když už ne kilogramů, odhalují kypřejší dámy středního a staršího věku. A to není podívaná zrovna povzbudivá… S muži je to jiné. Jejich přirozené touze shodit oblečení, svléci ze sebe nánosy civilizace a při tom tak nějak po chlapsku řešit problémy světa podobná místa svědčí. Po někdejším avantgardistovi Davidu Drábkovi s jeho Akvabelami se v minulé sezoně přihlásil David Jařab s mafiánskými Dobrými chlapci, kdy se u soukromého bazénku (málem) vysvlékl i kněz! A nejnověji od koupání v bazénu postupujeme k ještě intimnější verzi. Totiž k mužské sauně, a to hned ve dvojí verzi. Spisovatel Jaroslav Rudiš právě představil svou knihu Český ráj, v níž se v sauně (symbolické verzi světa) schází partička mužů všeho věku a profesí, kteří ve vzájemných plcích trénují umění nechtít od života vůbec nic. Tato charakteristika ovšem nepatří knize, ale jejímu dramatickému předobrazu z roku 2016, který pod názvem Čekání na konec světa Rudiš věnoval brněnskému divadlu Feste (ti už mají na kontě inscenaci dramatické verze jeho románu Národní třída), kde byl uveden v režii Jiřího Honzírka. A pro úplnost dodejme, že momentálně se Rudišova hra dostala do výběru titulů pro mezinárodní evropský projekt Fabula Mundi čili ji patrně čeká mezinárodní kariéra. A nyní postupme do další sauny, kterou společně vytvořili Luboš Balák jako autor a režisér a tři herci: Miroslav Hanuš, Dalibor Gondík a Tomáš Měcháček. Pod hlavičkou Divadla Komediograf (aneb divadla jednoho autora) 28. října uvedli v pražském Divadle v Dlouhé premiéru titulu Zkurvení havlisti. Na scénografii – stejně jako na kostýmech – se ušetří, neboť se vše odehrává na úzce ohraničeném prostoru dřevěných saunových laviček vyhnaných do třech výškových stupňů… A herci jsou po celou dobu samozřejmě zahaleni pouze sporadicky ručníky. Scénická dispozice tedy zjevně neumožňuje velký rozmach, naopak určitá stísněnost prostoru napomáhá intimnímu pocitu. Každý ze tří mužů, kteří přicházejí do sauny odhodit své starosti, ale hlavně svěřit se kamarádům se svými názory a vizemi světa, reprezentuje jiný typ mužství – ten nejstarší (Hanuš) je nejchytřejší a nejzkušenější uznávaný guru této společnosti. Ve skutečnosti je to především pábitel, který s výrazem filosofa vymýšlí prapodivné teorie, jimiž zdůvodňuje podivnosti světa. Prostřední (Gondík) je nervní vztekloun, takový ten typ, kterého rozčílí i bzučení mouchy. Třetí, nejmladší (Měcháček) je naiva, který si nechá leccos nabulíkovat a bezelstně věří jakékoli pitomosti. Osmdesátiminutový ping-pong slov, vět a vyfabulovaných příběhů na téma současné společnosti ve všech aspektech, ať už jde o politiku, zdravotnictví, ekonomiku, sport, nebo i velká témata jako Evropská unie či raketové motory, zjevně vychází z inspirace demagogickými, mnohdy hodně pitomými facebookovými výkřiky. Ona upocenost, a zároveň legrační veledůležitá vševědoucnost, herce zjevně baví. Na minimalistické ploše saunového budníku ji vyhrávají až do konečků prstů – smělé poposedávání na stupních směrem vzhůru a nenápadné sesedávání dolů, když zjistí, že takový žár neusedí, tiky charakterizující temperament každého z nich, ale hlavně nepřetržitý proud kritiky na vše, co je kolem, a hlavně na ty, kdo za to mohou, se stoupající teplotou eskalují až ad absurdum. Nicméně, ze závěru, kdo za tu zatracenou svobodu a nutnost vlastního uvažování vlastně může, běží mráz po zádech. Nevíte? No přece ty zkurvení havlisti…
Komentáře k článku: Vypocené pravdy s hořkou příchutí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
