Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kontext Reportáž

    Vše o mé Filmovce (No. 4)

    V pondělí se bohužel definitivně potvrdilo, že zkrácení LFŠ o tři kompletní dny, k němuž poprvé došlo během trudných covidových let, festivalu ubližuje. Důkazem budiž olbřímí fronty, často totálně přecpané sály a logicky i kvantum vytočených osob, které se na své vysněné projekce nezvládly narvat.

    Exodus diváctva nenastal ani s koncem víkendu, a tak i pondělní akreditace byly zcela vyprodané. Program v tu dobu vyhlížel poněkud disproporčně, protože vetřít se na některé události bez více než hodinového čekání (LFŠ uvádí!Almódovar) se pro běžné uživatele rovnalo utopii, zatímco v jiných prostorech se pokojně zubila řada volných míst.

    Mé kroky v tu dobu nemohly vést jinam, než k další ochutnávce univerzálního režijního umu Howarda Hawkse i radostnému setkání s dvojicí báječných žen, a sice Alžbětou Šáchovou, jež snímek Páni mají radši blondýnky (Gentlemen prefer Blondes, USA, 1953) uvedla svým sametovým zpěvem, a Ivou Hejlíčkovou, jejíž vědomosti, svůdný šarm i značný nadhled se staly strůjci tradičně skvostného lektorátu. Film sám byl muzikálově svěžím vystřelením mimo realitu všedních dní, z něhož by dnes jistě nejedna pravověrná strážkyně ženských práv chytila nervózní tik. Příjemně nekorektní plavba dvojice kamarádek – zlatokopky a její nevybíravé parťačky – se honosí řadou efektních revuálních čísel, vtipných výstupů a nepopiratelnými půvaby i hereckými schopnostmi Marilyn Monroe, Jane Russell, Charlese Coburna a dalších. Suma sumárum ideální pondělní start.

    Podobnými pozitivy bohužel nemohu ověnčit celovečerní filmový debut režiséra, scenáristy a jednoho z čestných hostů letošní LFŠ, chilského tvůrce Fernanda Guzzoniho Psí maso. Životní odysea psychicky rozkymáceného muže, jehož minulost je zřejmě osudově spjata s represivními složkami někdejší chilské politické garnitury, se neúčinně opájí formálními dokumentárními postupy, aniž by přitom alespoň vzdáleně dosáhla údernosti například Špačkových Pout, s nimiž je v některých motivech spřízněna. Trýznivé scény s poraněným psem pak připomenou Iňárrituův slavný film Amorres Perros – Láska je kurva. V zásadě se však odvíjí přímočará, značně předvídatelná story o jednom nenápadném osudu. IFF aneb instantní festivalová flákota. Škoda času.

    Protože za a) si aktuálně užívám zasloužený kritický odpočinek od divadelních prken, a b) se zdejší  dramaturgie vytasila s otřesnou bulvární zhůvěřilostí Divadla Ungelt a manželů Dykových s asistencí Radovana Klučky Slepice na zádech, jíž nehodlám svojí návštěvou podporovat, věnoval jsem část pondělního večera nerušenému nasávání opojné festivalové atmosféry a úspěšnému lapání hradištského genia loci. Notnou chvíli jsem pak strávil na tradičním Maratonu studentských filmů, který vítaně rozčeřil jinak převážně distribučními tituly „vytuněné“ menu Letního kina na Masarykově náměstí. Z plátna na mě pomrkl například herec a raper Adam Langer, stejně jako řada dalších tváří z tušené budoucnosti České kinematografie. A dobře tak.

    A pak již byl čas na totální vrchol pondělní programové ražby, předpůlnoční divočinu v Kině Hvězda, jež dostala podobu live dabingové projekce italského trashe Superborci, superženy, supernakládačky (Superomini, Superdonne, Superbotte, režie Alfonso Brescia, Itálie, Hong Kong, Španělsko, 1974). V jistých kruzích dodnes zbožňovaná obskurní žánrová záležitost byla na další level podivnosti povýšena obětavým speakerským výkonem sehrané dvojice Samantha Bifidus a Jíra Fostrá. Hvězda po strop narvaná orgasticky vřeštěla a závěrečný potlesk omámených davů nebral konce. Markéta Lazarova pobrekávala, dočista zapomenuta v koutě. Rozkošná noc.

    Hořkým zklamáním naopak vyvrcholila další z pravidelných položek programu, oblíbená Respekt (retro) party, jež pod vedením DJ Kubíka za několik let dosáhla značné obliby. Z původně osvěžující akce se ale tentokrát proměnila v únavný a naprosto naprosto neinvenční sled dávno omšelých hitů. Když zazněly Jahody mražený znechuceně jsem odplul.

    Pokračování příště!

    ///

    Více na i-DN:

    Vše o mé Filmovce (No. 1)

    Vše o mé Filmovce (No. 2)

    Vše o mé Filmovce (No. 3)


    Komentáře k článku: Vše o mé Filmovce (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,