Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varšavská setkávání 2016 (No. 6)

    Národní divadlo v Oslu přivezlo „zpět“ do Polska jednu z nejznámějších her polského dramatika Tadeusze Słobodzianka Nasza klasa. Představení i následné diskusi byl přítomný i sám autor textu. Potvrzuje tak prý aspoň z části pravidlo, které prosazuje, že dramatici by se měli vrátit do souborů a divadel a být přítomni procesu vzniku a existence inscenací svých textů.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    Hra Nasza klasa (na repertoáru ji až do posledních dnů mělo i pražské Divadlo Komedie – pozn. red.) tematizuje události před, během a po roku 1941 ve městě Jedbawne na severozápadě Polska. Vykresluje je očima polských židů a křesťanů, spolužáků jedné třídy, kteří vyrostli vedle sebe a neměli potřebu se zajímat o svůj původ. Abram, Jakub Kac, Menachem, Rachelka, Rysiek, Dora a Zocha, Heniek, Władek, Zigmunt prožívali první lásky, tančili a chodili do kina, uzavírali nerozlučná přátelství a kromě drobných klukovin by si navzájem neublížili.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    Během sovětské okupace tohoto polského území (1939 – 1941) bylo z Jedbawneho vyhnáno mnoho Poláků na Sibiř a polští komunisté v Rudé armádě se – pravděpodobně – účastnili jejich deportací. Křesťanští Poláci za tyto deportace vinili polské židy. Ovšem sovětská tajná policie postupně zatýkala a popravovala kohokoli, křesťanské i židovské Poláky. A v tomto chaosu se znovu potkáváme s už dospělými spolužáky, kteří se najednou striktně rozdělují podle původu. Dochází mezi nimi k vážným potyčkám, které vyvrcholí usmrcením židovského chlapce Jakuba Kace (Emil Johnsen) třemi křesťanskými spolužáky. Samozřejmě se to nikdo nedozví a všichni tvrdí podobnou historku o tom, že Žida zastřelili Němci, kteří obsadili toto území v roce 1941. Němci totiž šířili zvěsti o kolaboraci židů se Sověty, čímž ještě více podnítili už tak dost velkou nenávist ze strany křesťanských Poláků. Zabít žida se v té chvíli stalo mstou, za niž nikdo nebyl trestán.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    V tragický den 10. 7. 1941 shromáždila skupina místních křesťanů všechny židy z okolí Jedbawneho a postupně všechny – včetně žen a dětí – upálila v místní stodole. Je to jedna z největších tragédií polské historie XX. století, kterou iniciovali a dokonali sami Poláci. V té stodole se ocitá i jedna z postav hry – Dora (Kjersti Tveterås). Ještě před tím je znásilněna a ve stodole uhoří se svým dítětem. Ve skupině nahánějících Poláků pomáhá její spolužák… Tak postupně židovská část třídy ubývá, až z nich na živu zůstává jen Menachem (Øystein Røger), z lásky v jedné křesťanské rodině schovaný, a Rachelka (Ingjerd Egeberg), nešťastně provdaná a skrývající svůj původ.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    Po válce byli účastníci pogromu v Jedbawnem pozatýkáni a souzeni. Výslechy provázelo bití a psychický nátlak, kterého se účastnil přeživší Menachem. Před diváky vypovídají také jeho spolužáci Heniek, Zykmunt a Władek (Kai Remlov, Jan Gunnar Røise, Per Egil Aske). Neustále tvrdí, že Jakuba Kace zabili a celý pogrom způsobili Němci. Vypovídala i ovdovělá Rachelka, která zcela ztratila smysl života a zájem o něj. Jediná její radost jsou televizní pořady o zvířátkách, a tak ani její výpověď nikoho neusvědčí… Z dálky za oceánem vše sleduje Abram (Erik Hivju), kterému se podařilo emigrovat na začátku války do Ameriky. Pouze z dopisů zjišťuje, co se u něj doma všechno stalo.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    Vztahy mezi Poláky a Židy za druhé světové války (a nejen v ní) jsou dodnes v Polsku velmi citlivým tématem. V roce 2013 bylo nedaleko od centra Varšavy otevřeno Muzeum Historii Żydów Polskich. Avšak ani tam není jednoznačně vysvětleno, co se přesně v Jedbawnem tehdy stalo. Tadeusz Słobodzinek se ve svém textu vyjádřil jednoznačně – na událostech z července 1941 mají velký podíl místní občané.

    Proč si však Naši třídu vybrali zrovna Norové? Na festivalu se samozřejmě trefili do témat rezonujících v Polsku, ovšem jak se na tuto hru dívají sami Norové? Podle toho, co se lze dočíst z norských kritik, ji vnímají jako hru o nelidskosti člověka a nemožnost vrátit některá rozhodnutí. Nevinné dětství se mění ve složitou dospělost a lidé se k sobě chovají krutě a nemilosrdně.

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    [Režisér] Koršunovas se zaměřuje na zobrazování dítěte spočívajícího v dospělých. Všechny dospělé postavy nesou postavu dítěte, kterým kdysi byly. […] Současně stále vzpomínám na opakující se vzpomínky z dětství, přemýšlím o všem, co by mohlo skončit jinak, možnosti, které existovaly před tím, než jsem udělal konečný výběr. Děsivě realistická cesta. Naše třída odhaluje nelidskost člověka. Nejdůležitější inscenace roku. (Lillian Bikset, Dagbladet)

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    FOTO Nationaltheatret Oslo

    Koneckonců teď, v klidném Norsku, jsme svědky toho, jak se desítky tisíc lidí snaží dostat do Evropy a také přímo k nám. A zkušenosti některých z těch lidí připomíná události zobrazené v Naší třídě. (Jon Selås, VG)

    Festival Warszawskie spotkania teatralne se blíží ke svému závěru. A já odjíždím dnes.

    ///

    Předchozí díly festivalových zpravodajství na i-DN:

    Varšavská setkávání 2016 (No. 1)

    Varšavská setkávání 2016 (No. 2)

    Varšavská setkávání 2016 (No. 3)

    Varšavská setkávání 2016 (No. 4)

    Varšavská setkávání 2016 (No. 5)


    Komentáře k článku: Varšavská setkávání 2016 (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,