Vahadla, pozor! (No. 1)
V pátek odzvonilo školnímu roku. Tudíž si neodpustím klišé na úvod: každý konec je počátkem něčeho nového. Zatímco klasická sezóna je za námi, loutkářům na osmašedesátém ročníku Loutkářské Chrudimi zvoní první, druhé, třetí zvonění a otevírá se opona. Festival všech podob loutkářského umění každoročně vnáší neopakovatelného ducha do sluncem vyprahlých ulic Chrudimi, současně oživuje sály a jiná prostranství a aspoň týden tady platí, že co Čech, to loutkář.
Už první den vtrhla Loutkářská Chrudim do ulic FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
První den, přesněji podvečer, se mi všudypřítomnou ozvěnu desítek pozdravů a frází jak se máš podařilo alespoň na chvíli přehlušit návštěvou dvou představení. „Otvírákem“ festivalu se stal místní Národopisný soubor Kohoutek s „funusní humorkou“ Milej pane, umřel soused. Překypovala uvěřitelnou radostí, lidovým humorem zaplnila prostor Divadla Karla Pippicha vrchovatě. Neubránila jsem se pocitu, jako by nás přespolní v Chrudimi vítali chlebem a solí. Lovila jsem ze vzpomínek úvodníky předchozích ročníků, zda byly také předzvěstí či prologem festivalové dramaturgie. Ano, a tak předpokládám a tuším, že rakev na scéně jsme na festivalu neviděli naposledy.
Národopisný soubor Kohoutek a jeho „funusní humorka“ Milej pane, umřel soused v režii Martina Packa FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
Noční Autobuf Divadla Bufet s představením Unhappy Happy proměnil prázdninový večer v dekadentní jízdu skrz naskrz poškozenými mozkovými laloky. Zašlá karosa s nejlepšími léty dávno za sebou do svých útrob přijala zhruba čtyřicet na pohled nic netušících diváků. Divadlo uprostřed pojízdného, byť vysloužilého autobusu stylově připomnělo Vincenta Venera, frontmana kapely Svatý Vincent, básníka a autora stejnojmenného alba i následujícího s názvem Tančete na hrobech. Herec Petr Reif se do role člověka ztrácejícího zrak – tento fakt je však pro hlavní charakter pouze ukotvující smyčkou – odhodlaně obul. Když předstíral mentální deficit, ztrátu paměti i zraku a hrál mnohé další figury, některé z nich až absurdní, tryskal z něj pot. Ať už chrlil slova, jako když chlemtal pivo s rozdrobeným knedlíkem, anebo hlasem či fyzickou akcí přepínal mezi postavami (jako když utíkáte od televizních reklam z kanálu na kanál), byl to vodopád šílenství s akcentem na odlišné vnímání reality. Šílenství živené ne snad tolik postupným fyzickým slepnutím, ale hlavně myšlenkovým zaslepením a neviděním.
Petr Reif v roli Vincenta Venera, frontmana kapely Svatý Vincent FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
Přehršle symbolů vložených do rekvizit, manipulace s předměty ohrožující nejbližší publikum, desítky nelogických napojení a nepředvídatelné střihy mě udržovaly v permanentním napětí. Snad to ani nebyl černý humor, spíš směs nejtmavších kameňáků, které nešetřily nikoho, včetně Boha. Kdo by to čekal, že starý autobus zaparkovaný vedle divadla, zevnitř i zvenku pomalovaný a popsaný, s prosezenými sedadly a nedoléhajícími dveřmi, může být tak pitoreskní, obrácenou estetikou okouzlující, až ohlušující. Divadlo jednoho herce Unhappy happy v režii Jana Kačeny navázalo například na inscenaci Ocasem tygra divadelního souboru Anička a letadýlko, v němž Anna Duchaňová převracela Saroyanův příběh naruby, donaha, na dřeň.
Festival Loutkářská Chrudim začal opravdu velkoryse. A tak mne napadá – setře se letos rozdíl mezi pojmy „festivalový“ a „místní“ divák? Jaká je jejich estetická hranice? Pevně věřím, že bez bariér.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Vahadla, pozor! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
