Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V Sibiu se nebojí pustit si svět k sobě domů

    Rumunské Sibiu, chcete-li německy Hermanstadt, je malebné město v Transylvánii, počtem obyvatel srovnatelné s Plzní. Svým charakterem někomu připomene Olomouc, jinému Norimberk. Na mě během červnové návštěvy Mezinárodního divadelního festivalu dýchla atmosféra Hradce Králové.

    Purcareteho Faust je velkolepý rituál i niterná mše o smyslu existence člověka a naší civilizace FOTO PAUL BAILA

    A to nejen proto, že místní budova Filharmonie jako by z oka vypadla hradeckému Klicperovu divadlu, ale především díky intenzivnímu zážitku všeobjímajícího divadelního šílenství, tak jak jsme jej zažívali za bohatýrských časů ředitele Ladislava Zemana na Divadle evropských regionů. Přičemž Rumunům se podařilo dojít ještě dál a postavit se bok po boku skutečně těch nejprestižnějších evropských festivalů – Avignonu, Edinburghu či bělehradskému BITEFu. Pětadvacátý ročník festivalu v Sibiu tak nabídl nejen pestrou mozaiku často nezapomenutelných představení, koncertů, výstav a setkání z celého světa, ale zároveň i užitečnou lekci toho, jak se dělá opravdu dobrý festival.

    Být všude vidět a dát o sobě vědět

    Hlavním „pachatelem“ tohoto rumunského divadelního snu je herec Constantin Chiriac, ředitel Divadla Radu Stanca a Mezinárodního divadelního festivalu v Sibiu. Z mnoha jeho aktivit je patrné, že to s interkulturním dialogem myslí smrtelně vážně. Letos do Sibiu pozval více než tři tisíce umělců ze 73 zemí, kteří odehráli 525 představení na 73 místech pro – denně – zhruba sedmdesát tisíc diváků. Festival se pyšní záštitou nejen od prezidenta Rumunské republiky, ale třeba i samotného prince Charlese. Ve velkém stylu se tam každoročně koná „odkrytí“ hvězd na chodníku slávy (v parku tak vzniká „hvězdný“ chodník zachycující osobnosti, jež festivalem prošly), kde se nově zaskvěla jména letošních čestných hostů: Petera Sellerse, Michaila Baryšnikova, Isabelle Huppert, Wajdiho Mouawada, bývalého ředitele Vídeňské státní opery Iona Holendera či japonského dramatika, herce a režiséra Hidekiho Nody. Festival letos rovněž oslavil významné životní jubileum teatrologa Georgese Banu a uspořádal poctu největšímu rumunskému tvůrci současnosti, režiséru Silviu Purcaretemu.

    Oficiálním tématem letošního ročníku byla „Vášeň“. Dramaturgickou skladbou připomněl zejména „rumunské století“, osmdesátiletou působnost British Councilu v Rumunsku, sedmdesát let od vzniku státu Izrael či rumunsko-francouzskou sezonu 2018/2019. Mimochodem, Constantin Chiriac byl jediným divadelním zástupcem východoevropských zemí, který promluvil na nedávném srpnovém Mezinárodním kulturním summitu v Edinburghu, jehož se zúčastnili zástupci 45 zemí, převážně na úrovni ministrů kultury. Rumuni dobře vědí, že být vidět a dávat o sobě vědět, nebát se vydat do světa a pustit svět k sobě domů je pro mezinárodní festival i kulturu země základním předpokladem dlouhodobě zdravého vývoje. My Češi nad tím býváme povzneseni…

    Odzbrojující virtuozitu předvedli jihoafričtí tanečníci jedné z nejlepších tanečních formací v Africe Vuyani Dance Theatre v choreografii světově proslulého Gregoryho Maqomy – Requiem of the Ravel’s Bolero FOTO JOHN HOGG

    Rumunský divadelní mág Purcarete

    Zdá se, že Rumuni mají oproti nám ještě jednu výhodu. Dokážou se shodnout na tom, kdo je v současnosti jejich světový režisér, a nestydí se za to. Alespoň v Sibiu určitě. Zatímco v Čechách stále trestáme jinakost a výjimečnost a svých nejlepších tvůrců se zbavujeme či jejich kvality relativizujeme a upozaďujeme je (kdysi A. Radok, O. Krejča, J. Grossmann, nedávno P. Lébl, nyní D. D. Pařízek či V. Morávek…), v Sibiu se rozhodli vzdát svým „enfant terriblům“ čest. Letošní událostí číslo jedna byla bezesporu pocta originálnímu činohernímu a opernímu režiséru Silviu Purcaretemu, který od roku 2001 pravidelně spolupracuje s Divadlem Radu Stanca v Sibiu, v minulosti působil mimo jiné jako režisér v Národním divadle v Craiově, v devadesátých letech byl ředitelem Národního centra v Limoges, jeho inscenace sklízejí úspěch po celém světě. Čeští diváci byli nicméně režisérovou nevídanou divadelní opulentností před osmnácti lety zaskočeni, když hostoval se svým Markýzem de Sade ve Stavovském divadle v rámci programu Praha 2000.

    Triáda festivalových představení v Sibiu zahrnula Purcareteho dvě starší inscenace z roku 2007, open-airovou podívanou podle Ovidiových Proměn a legendárního Fausta, oceněného v Edinburghu v roce 2009, a zároveň představila jeho nejnovější počin, Princeznu Scarlet. Všechna tři představení se hrála v opuštěné, v divadelní prostory proměněné industriální zóně za městem.

    Purcareteho Faust je víc než divadelní představení, lákají na produkci její tvůrci a své sliby plní. Nad očekávání! Je to velkolepý rituál i niterná mše o smyslu existence člověka a naší civilizace. Orgie divadelních zázraků pro všechny smysly. Goethův text je seškrtán na nejzákladnější děj, přesto inscenace trvá víc než dvě hodiny. Útočí na divákovu obraznost a fantazii, na jeho emoce. Vzbuzuje úžas svou precizností, sehraností až stovky herců (třeba jen Faustova „vybuzená představivost“ zmnožuje postavu Markétky do houfu skutečně mladinkých a nevinných dívek), překvapivými, až „hračičkovskými“ detaily, v nichž se projevuje Purcareteho animační, loutkářská zdatnost, kdy tu a tam něco nečekaně spadne, vzplane, vznese se do vzduchu… A co je důležité, ani na maximálně rozpoutaném jevišti se neztrácí samotný herec. Především Ofelia Popii jako Mefistofeles podává neuvěřitelně přesný, energizující výkon. V části Valpuržiny noci jsou diváci pozváni přímo do centra dění, na jeviště, které náhle obnaží svůj nečekaný rozměr. Na pět set do té doby spokojeně usazených diváků opustí své jistoty v sále a následují herce, kteří mají masky prasat, přímo do „kotle“ čarodějnického sabatu. Tam jsou obklopeni nahými, vzduchem létajícími čarodějnicemi, ohni a dalším emoce vyvolávajícím šílenstvím, aniž by, jak se říká, představení spadl řemen. To vše za energických zvuků sugestivní hudby, jejímž autorem je Vasile Şirli (pro zajímavost: hudební ředitel pařížského Disneylandu).

    Faustovská linka představení je rámována portálem barokního divadla coby divadla na divadle. Uprostřed všeho toho výstředního dění vás napadne, co přijde dál, a možná i zapochybujete, zda vše není jen na efekt. Závěr představení však vaše podvratné myšlenky hravě zaplaší. Po intenzivním orgiastickém zážitku se diváci opět přesunou na svá místa v hledišti a následuje třetí část. Ztišená, niterná, končící Faustovým zatracením i nebeskou záchranou, obrovskou diváckou katarzí. Prošli jsme si smysl našeho bytí odkrývající poutí mezi zemí, peklem a nebesy!

    Neméně působivá je Princezna Scarlet. Výsostně stylizovaná, inspirovaná divadlem kabuki. Vypráví spletitý příběh o lásce Seigena, představitele chrámu, který se zamiluje do svého učedníka Shiragiku. Jejich láska však nemá budoucnost. Proto se rozhodnou pro sebevraždu. Zatímco mladý učedník umírá, starší mistr přežije a po sedmnácti letech se znovu zamiluje. Tentokrát do princezny Sakury, která vyhledá v chrámu ochranu a Seigen v ní pozná ženskou inkarnaci Shiragiku.

    Purcarete původní japonský text Tsuruyi Nanboku IV. zadaptoval pro evropské diváky, aniž by však rezignoval na základní estetické a prostorové principy divadla kabuki, které komentuje s humorným nadhledem a lehkou ironií. Nechybí tradiční most přes hlediště hanamiči, vyhrazené místo pro hudebníky, vypravěče. Rozmanitost dějových míst dynamizuje systém čtyř opon a dvě točny. Muži hrají ženy a ženy muže. Ve zhruba třicítce precizně sehraných herců zaujme především Ofelia Popii jako Seigen. Výsledkem je nejen úchvatná, vtipná podívaná s nesmírně působivými poetickými obrazy a dokonalými hereckými výkony, ale zároveň i něžná a zároveň hravá hudebně dramatická poema přinášející zamyšlení nad koloběhem života, lidskou posedlostí, mstou a touhou po lásce.

    Triáda Purcareteho festivalových produkcí začala open-airovou podívanou podle Ovidiových Proměn FOTO MIHAELA MARIN

    Obrazy a hudba v pohybu

    Z tanečních představení festivalu stojí rozhodně za pozornost produkce nám dobře známé kanadské choreografky Marie Chouinard, která se již dvakrát představila v rámci Tance Praha. Do Sibiu přivezla svou dva roky starou inscenaci Hieronymus Bosch – Zahrada pozemských rozkoší. I v tomto případě šlo o diváckou pastvu pro oči. Ze zadního plátna s kopií originálu vystupovaly do popředí jednotlivé fragmenty obrazu a prostřednictvím nabílených nahých tanečníků byly uváděny do pohybu. Laškovnou atmosféru první části vystřídalo expresivní peklo, jež se záhy přelomilo v oduševnělou existenciální výpověď. Velmi působivé čtení obrazu v akci!

    Odzbrojující virtuozitu předvedli jihoafričtí tanečníci jedné z nejlepších tanečních formací v Africe Vuyani Dance Theatre v choreografii světově proslulého Gregoryho Maqomy. Minuciózně přesní, obdivuhodně sladění, disponovaní tanečníci rytmizovali variace na Ravelovo Bolero svým „africkým způsobem“, aniž by zazněla jediná „evropská“ nota. Veškerou „hudbu“ vytvořili svými těly, dupáním, pleskáním, boucháním, bubnováním. Žádné folklorní jásavé křepčení, nýbrž fascinující rituál, existenciální zamyšlení nad životem a smrtí i nad těžkým údělem černochů v dějinách. Svou zádušní mši pojmenovali Requiem of the Ravel’s Bolero.

    Neznámé divadelní destinace

    Pádným důvodem k účasti na festivalu v Sibiu je i fakt, že zde uvidíte představení ze zemí, které na jiných velkých evropských festivalech chybějí.

    Tak festival zprostředkoval i mé první setkání s moldavským divadlem. Hvězda beze jména Národního divadla Mihaie Eminescu v režii Alexandru Cozuba byla svižnou hereckou komediální love story z městečka u železnice, kde po šikmé ploše „vykloubené“ scény defilovali jeho svérázní obyvatelé a postupně odkrývali zdejší podivuhodný mikrosvět.

    Představení Mistr a Markétka z jiného kišiněvského divadla, Satiricus I. L. Caragiale, působilo jako malé déjà vu. Svou poetikou, stylem herectví mě zavedlo kamsi do osmdesátých let minulého století. Když jsem se však přenesla přes vnější „old fashion balení“, dostavil se nečekaný zážitek ze sugestivního herectví a řemeslně poctivé divadelní práce, kterou na mnohých našich scénách těžko pohledat.

    Z rumunských produkcí je kromě Purcareteho inscenací třeba zmínit postmoderní koncertní provedení Hamleta, prince dánského v režii Victora Iona Frunzy z bukurešťského Divadla Metropolis, sexuálně robotickou interpretaci Čapkova RUR, hranou německou sekcí domácího Divadla Radu Stanca, či studentskou verzi slavného muzikálu Rocky Horror Show adaptovanou posluchači místní univerzity ve spolupráci s Divadlem Radu Stanca do autentického prostředí vyhlášeného Oldies pubu.

    Cennou devizou festivalu v Sibiu je totiž také fakt, že představuje nejen světové divadelní špičky, ale i nadstandardní inscenace běžného repertoáru domácích, Rumunsku blízkých či vzdálených zemí a kultur.


    Komentáře k článku: V Sibiu se nebojí pustit si svět k sobě domů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,