Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V povolební kocovině

    Tak se vám svěřím. Ani tři týdny po prezidentské volbě jsem se neprobral z deprese, že s námi žije pětina spoluobčanů, která si znovu vybrala na Hrad toho pomstychtivého, soudem usvědčeného proruského a pročínského lháře, který používá ústavu jako toaletní papír, obklopeného suitou neprověřených gaunerů.

    A propos, pokud jde o různá prohlášení, jak je Miloš Zeman zdráv jako řípa, nějak zanikla informace, že jedním z jeho ošetřujících lékařů je Miloslav Kalaš, agent StB s krycím jménem Bocman, který od roku 1981 udával své kolegy a léčil komunistickou smetánku v Nemocnici Na Homolce. Dovedu si představit, že šestasedmdesátiletému muži se hodí přilepšení k důchodu, kdyby mělo přijít od Lukoilu, a Hippokratova přísaha sem nebo tam, na požádání rád vyrobí kýžený ideální chorobopis. Stejně se před veřejností ztrapnil ex-ředitel Všeobecné zdravotní nemocnice Martin Holcát a onkolog Luboš Petruželka, členové mezitím rozpuštěného konzilia, na což na sociálních sítích upozornil Tomáš Cikrt. Pokud by měl pravdu dotační trestně stíhaný premiér, že je možné si u nás objednat trestní stíhání, pak jistě lze objednat si jakoukoli příznivou diagnózu i pro viditelně těžce nemocného starce.

    Okamurovským náckům z SPD mezitím narostla křídla a dali se do zpochybňování tábora v Letech naprosto neskutečným a naštěstí žalovatelným a žalovaným způsobem. Copak místopředseda (!) Sněmovny Pitomio, ale podle očekávání se k němu přidal i manažer jihočeských tancovaček Miloslav Rozner, jehož každé veřejné vystoupení překonává Miloše Jakeše v Červeném Hrádku. Říci o Letech, že to byl „neexistující pseudokoncentrák“ může jen naprostý… inu, klaun Rozner. Ať to poví do očí pozůstalým po obětech romského holocaustu! Proboha, kdo mohl téhle kopii Otíka Rákosníka z Vesničky mé, střediskové dát 642 preferenčních hlasů???

    Řečeno s klasikem, nevesely, truchlivy jsou ty naše politické kraje. Do toho naprosto skandální snaha ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala s našeptávači Štěpánem Kotrbou a Petrem Žantovským (!!!) umlčet Janka Kroupu za jeho reportáže o Agrofertu. Můj náhlý vyhazov po patnácti letech z rubriky Poslední slovo Babišovým lokajem šéfredaktorem Istvánem Lékem už nechám být. Holt budu psát jinam, třeba sem.

    Častokrát mám dojem, že žiji ve dvou republikách. Jak si možná čtenáři DN vzpomenou, v dávné korespondenci s Vladimírem Justem na těchto stránkách jsem si tuze liboval, jak úžasné lidi potkávám při putování s poslechovým pořadem po celé republice, hlavně v knihovnách, kde i na malém městě přijde místní honorace, jak za první republiky: pan starosta, farář, lékárník, sbormistr, učitelé, doktoři či notáři. Přísahám, že za minulých pět let ani omylem nepřišel na mou hudební estrádu žádný volič Zemana, Babiše ani Okamury. Věčná otázka. Kde se skrývají? Nuže, předávali jsme si vzájemně pozitivní energii, a jak to dopadlo.

    Abych rozehnal povolební chmůry, jo, chmůry by to rozehnat chtělo, jak psal můj drahý Karel Poláček, po oznámení výsledků druhého kola jsem si dal zoufalý inzerát na Facebooku: Kdo bude zapíjet žal, rád se přidám! Ozvala se mi ihned jistá dáma, ať přijedu k ní domů na kar. Dorazil jsem do prostorného bytu u Hradčanské, přivítala mě paní Ivana K., která pracovala na oddělení pro uprchlíky a seznámila mě s dalšími deseti lidmi, kteří vesměs makají v neziskových organizacích. Do toho pokojem pobíhali psi, batolily se děti, ženské pořád vařily všelijaké dobroty a poslové běhali do vietnamského minimarketu pro další a další lahve vína. Vynikající večer s báječnou lumpenkavárnou. A ve štábu staronového prezidenta v té době kolaboval opilý Milan Rokytka z Haló novin, kterého chtěli otrávit Marťani, a boxer Karel Slezák si v posledních hodinách pozemské existence bouchnul do několika novinářů.

    Co nám zbývá? Jedeme dál!


    Komentáře k článku: V povolební kocovině

    1. Petr Sikora

      Profilový obrázek

      Vážená redakce, vážený pane Rejžku,
      se zpožděním moc děkuji za Slovo Jana Rejžka. Jsem rád, že jsem si mohl ve svém oblíbeném časopisu zase přečíst článek svého oblíbeného autora, i když bych raději četl veselejší čtení. Článek do značné míry vystihuje i mé pocity, jen bych to neuměl tak trefně formulovat. Moc si přeji, abych se s články pana Rejžka mohl v Divadelních novinách setkávat co nejčastěji.
      S pozdravem
      Petr Sikora, Karviná

      23.03.2018 (18.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Vážený pane Sikoro,
        děkuji za poděkování. Janu Rejžkovi jsem nabídl prostor hned, co ho vylili z Lidovek. A to proto, že k nám pravidelně psal a beru ho jako našeho autora. A pak samozřejmě také proto, že autor jako on nesmí dostat zaracha. Mezitím však našel pravidelné působiště jinde, takže k nám, doufám, občas napíše jako jeden z řady, co k nám píšou komentáře a glosy. Moc by se mi líbilo, kdyby chtěl psát pravidelně o literatuře a o hudbě, takové „co jsem slyšel a četl“, třeba se někdy domluvíme. Protože nejen politikou živ jest Rejžek. A musím také přiznat, že jsem za zveřejnění jeho Slova schytal i ostré napomenutí. Prostě se polarizují i lidé od divadla a kultury. Ale Divadelky zůstanou liberálním prostorem pro různé třeba nepříjemné vyhrocené názory.
        Mějte se pěkně!
        Josef Herman

        25.03.2018 (23.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,