Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Umíme dávat ceny?

    Nad streamovaným přímým přenosem z letošního předávání Cen české divadelní kritiky mě poprvé napadlo, zda formální ledabylost ceremoniálu nemá nakonec pro společenské vnímání divadla širší důsledky, než jsme vůbec ochotni si připustit.

    Moderátoři večera Daniel Šváb a Mikuláš Čížek. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Moderátoři večera Daniel Šváb a Mikuláš Čížek. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Své při tom jistě sehrála zvukově a obrazově nekvalitní práce techniků České televize, kteří přenos zajišťovali. A taky bezprostřední komentář mé osmdesátileté maminky, která se těšila, že se se mnou na „Radoky“ podívá – původního názvu cen se už asi nikdy nevzdá. Při pohledu na chaotické příchody nominovaných a přeříkávající se moderátory, kteří vypadali, že si na jevišti překážejí, jen vzdechla: Ale to snad není možné, dyť to je jak v kulturáku na vsi…

    Organizátory samozřejmě chápu. Koneckonců Ceny Divadelních novin jsme předávali podobně. Vmáčkli jsme se do odpoledního času, kdy nám byli na Jatkách78 za kamarádských podmínek ochotni poskytnout prostor, a na stejné bázi se domluvili, že moderátoři přidají dvě žonglérská čísla. Redakci SAD vyšlo v neděli odpoledne vstříc Divadlo Minor, které mělo mezi nominovanými želízko v ohni: Marek Doubrava, autor hudby k inscenaci Libozvuky, nakonec s kolegou obstaral i „slavnostní“ fanfáry a dvě čísla hudebního doprovodu.

    Ivan Krejčí přebírá Cenu za inscenaci roku (v pozadí ministr kultury Daniel Herman. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Ivan Krejčí přebírá cenu za Inscenaci roku (v pozadí ministr kultury Daniel Herman). FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Dívala jsem se, jak Marie Štípková přebírá Cenu za nejlepší herecký výkon roku a jak jí vysoké podpatky, obuté pro tuto slavnostní příležitost, zapadají mezi prkna mola, které na scéně zbylo po představení. Napadalo mě, jak takový ceremoniál působí na ty, „kteří se spolu neznají“. Uvědomovala jsem si, jak nepatřičně v tomto „formátu“ působí přítomnost ministra kultury Daniela Hermana v obleku, který trvá na předpokládaném protokolu. Přemýšlela jsem nad tím, kde je hranice mezi neformální ležérností a nedůstojností. A taky proč, když už to jsou ceny kritiky, někdo z hlasujících neřekne několik přesně vážených slov o tom, proč ten či onen cenu získal. Proč česká divadelní kritika (sebe v to počítaje) neumí dát jednoduše najevo, že si váží práce oceněných a nakonec i té své.

    Často pláčeme nad nedostatečnou společenskou prestiží divadla, většinou, když jde o peníze nebo prostor v médiích. Ale přitom si neuvědomujeme, že na formě, jakou výsledky divadelní práce prezentujeme, záleží. Ostatně přiznejme si – nezasvěcení si divadelní ceny ztotožňují téměř automaticky s Cenami Thálie. Reprezentují, drží dekorum a vysílají se v přímém přenosu z Národního divadla. Že je to nuda nebo že se o nich rozhoduje všelijak, nakonec nikdo neřeší.

    FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Více na i-DN:

    V Cenách divadelní kritiky excelovala KS Aréna

    Ceny Divadelních novin za sezonu 2014/2015

    Ceny Thálie 2015


    Komentáře k článku: Umíme dávat ceny?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,