Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kontext

    Uherskohradišťské filmové hody (No. 5)

    Čtvrtek mně zastihl ve skvostné náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly zakaleny potem a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové jsem opět rozkošnicky mlsal!

    Zběsilci

    Zběsilci (Veszettek, r. Krisztina Goda, Maďarsko 2015)

    Zběsilci (Veszettek, r. Krisztina Goda, Maďarsko 2015)

    Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015) režisérky Krzistiny Gody je v podstatě archetypálním příběhem, v němž se ve dvou paralelních liniích stáváme svědky osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho a zároveň neblahého vzestupu moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické jednotky Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě navýsost aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén vyvažuje postupně houstnoucí atmosféra snímku a precizní vedení hereckých představitelů. Linie policisty Jánose nezapře inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie, respektive Adolfa Hitlera. Reminiscence na Kult hákového kříže (American History X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyido vnáší do ožehavé problematiky mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička, Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme, vidíš to taky?

    V přirozené inklinaci k široké škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající beatlesovské pocty Across the Universe (pravidelně se k filmu vracím) režisérky Julie Taymor (USA, 2007) a raději se v klidu připravil na večerní koncert. A dobře jsem udělal.

    ///

    Holy Fanda & The Reverends, Mňága a Žďorp

    Mňága a Žďorp. FOTO LFŠ

    Mňága a Žďorp. FOTO LFŠ

    Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem i problematickým ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami označují jako urban-hillbilly & hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela zvolena naprosto správně. Její pódiový pobyt netrpěl zdlouhavostí a svůj účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.

    Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět nadsázka!) ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned od prvních tónů Hodinového hotelu, který včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště…), skupina jich má totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších a publikum generačně rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný dorost, rodiče i prarodiče jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo. Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!

    ///

    Cesta gladiátorů 2000

    Cesta gladiátorů (Death Race 2000, r. Režie: Paul Bartel, USA 1975)

    Cesta gladiátorů (Death Race 2000, r. Paul Bartel, USA 1975)

    Cesta gladiátorů 2000 (Death Race 2000, režie: Paul Bartel, USA 1975) mě posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji, benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé dospívání a videoherní Carmageddon své filmové předky. Důležité vědět!

    Pokračování zítra!

    ///

    Předchozí díly festivalových zpravodajství z LFŠ UH 2016:

    Uherskohradišťské filmové hody (No. 1)

    Uherskohradišťské filmové hody (No. 2)

    Uherskohradišťské filmové hody (No. 3)

    Uherskohradišťské filmové hody (No. 4)


    Komentáře k článku: Uherskohradišťské filmové hody (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,