Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Uherskohradišťské filmové hody (No. 2)
Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jež nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní filmovka nezapomněla.
Martin Hilský. FOTO archiv LFŠ
Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i s velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!
///
Iva Hejlíčková. FOTO archiv LFŠ
Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů, proč se člověk na filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!
Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem žaludecky neměl) jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!
///
Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5 poeticky navazuje na Košičan 3 a je „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou“. Tradiční sestavu tentokrát doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích, pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu, vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem, konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu (a potom přijde Ostrouchov!). Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat, potěšila. Závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit!
///
Sedm statečných (The Magnificent Seven, r. John Sturges, USA 1960)
Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta’m e guilass, Írán/Francie, 1997) nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!
///
Balada pro banditu (r. Vladimír Sís, Československo 1978)
V parku, kde se promítala Balada pro banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o nějž by byl hřích se nepodělit:
Muž A. (vypruzeně): Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat.
Muž B. (totálně extaticky): Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole…
Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.
Ale pobavili, hoši.
///
Nadané studentky (The Gifted, r. Chris Matinez, Filipíny 2014)
Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014) jsou další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty. Pod jejím zaměnitelným vizuálním kabátkem, jenž může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná režijní matadorky Amy Heckerlingové (Clueless, USA 1995) se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu odtančit do další skvělé noci.
Pokračování zítra!
///
Předchozí díl denních zpravodajství z LFŠ UH 2016:
Uherskohradišťské filmové hody (No. 1)
Komentáře k článku: Uherskohradišťské filmové hody (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
