Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trocha hronovské historie I.

    Za vše může Vladimír Hulec,

    který mně nabídl, abych u příležitosti 90. Jiráskova Hronova něco napsal. Po jistém váhání, zda mám, jsem se rozhodl, že zůstanu u historie a připomenu, jak amatérské divadlo na JH vypadalo. Možná to není nejlepší nápad, ale třeba bude někoho zajímat, jak se amatérské divadlo za padesát let vyvinulo. Ta padesátka vyznačuje dobu, kterou jsem na JH zažil. Nebyla nehybná, naopak; ledacos se v ní zračilo a nějaký ten podnět k přemýšlení může dnes poskytnout. Myslím, že by to mohlo být prospěšnější, než kdybych vyprávěl veselé historky z Jiráskova Hronova.

    Divadelní pedagog, historik, teoretik a kritik, prof. Jan Císař. Foto Petr Horník

    TAK TEDY:

    Jiráskův Hronov 1971

    Na 41. Jiráskův Hronov jsem přijel jako porotce v roce 1971;  před tím jsem hrál na 20. Jiráskovu Hronovu v roce 1950 s Mladou scénou, svazáckým souborem, který v duchu tehdejší ideologie spojoval učně a studenty. Za mou změnou v porotce stál Jirka Beneš, šéfredaktor Amatérské scény, do níž jsem díky jemu začal psát poté, co byly za normalizace zavřeny všechny kulturní časopisy, a Jirka mně nabídl, abych psal do přeživší Amatérské scény.

    Musím přiznat, že přes své amatérské začátky jsem k amatérskému divadlu žádné zvláštní city nechoval. Naopak, moji rodiče se amatérům v Hradci Králové a jejich produkci posmívali a starší spolužáci studující v Praze je nazývali prťáky.

    Upřímně řečeno: jako porotce mně žádné hronovské představení v tom roce 1971 nenadchlo a ničím nepřesvědčilo o své kvalitě. Bylo to divadlo, o němž ve znamenité studii Divadlo 21. století – k jeho novým definicímAntologii současné polské divadelní teorie píše Dariusz Kosiński. (Mimochodem: ta knížka, kterou vydal Institut umění / Divadelní ústav obsahuje řadu podnětných studií a přesvědčivě ukazuje, jak mizerný je stav naší divadelní vědy.) Kosiński v ní hovoří o divadle, jež nazývá „pravým“, které je „protikladem alternativního či jiného divadla.“ Je to divadlo, které skrývá svou „umělost“ a „dosahuje celistvosti a neporušitelnosti diváckého klamu“, jenž velí zapomínat, že se dívají na kopii přírody. Na tom závisí hodnota představení a možnost plnění nejrůznějších funkcí „od zábavných po vzdělávací, výchovných či politických.“ Struktura či lépe systém takové činohry utváří především iluzi reality, zaručuje ústřední pozici herectví a vychází z těsného spojení s dramatickou literaturou, zejména s postavou. Na těchto principech stála evropská činohra od poslední třetiny 18. století. Vznikala na nich i novodobá česká činohra – ať profesionální nebo amatérská.

    A v tom roce 1971 se tato činohra prezentovala na Jiráskově Hronově. Je to typ divadla, který je dodnes oblíbený a má své četné příznivce; dokonce se odvážím říci, že zejména v amatérském divadle se vyskytuje hojně. Tohle divadlo se stalo od konce 19. století, od vzniku modernismu, předmětem četných útoků. Začalo to odmítáním závislosti na literatuře, pokračovalo zpochybněním herectví, jehož tvůrcem, materiálem i výsledkem je „živý člověk“.

    Právě v tom je však přitažlivost, účinnost a oblíbenost takové činohry. Neboť fabule – příběh člověka nebo více lidí jako souhrn událostí líčící nějaký děj – je vyprávěna herci, kteří hrají postavy jako uvěřitelné, skutečné lidi, a tak srozumitelně předvádějí příběh, jenž sděluje smysl děje. I smysl celého představení.

    Přesně tato činohra se hrála na Jiráskově Hronově, jehož jsem se účastnil poprvé jako porotce. Rád bych zdůraznil, že takové divadlo neodmítám, má plné právo na život a myslím si, že je amatérským souborům i jejich divákům nejbližší. A že proto může v jistých podmínkách plnit přinejmenším nějakou potřebnou funkci. Ale to neznamenalo, že by Jiráskův Hronov měl – a musel – trvale reprezentovat tento typ činohry.

    (Pokračování)

    /Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/


    Komentáře k článku: Trocha hronovské historie I.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,