Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Těšínská divadelní sklizeň (No. 1)

    Těšínský mezinárodní festival Bez hranic vstoupil do čtvrté dekády existence s mladickou energií klášterní novicky, zralým charismatem zkušeného šviháka i organizační zběhlostí protřelé chůvy. I přes lehký progresivní lifting, na míru ušitý roku 2022, si prestižní akce zachovala většinu svých příjemně staromilských atributů, a to z hlediska obsahu i formy. Na prvním místě je zde otevřenost nejrůznějším divadelním žánrům, i vstřícnost vůči různým věkovým kategoriím publika, a permanentně přítomná zodpovědnost k vlastní minulosti. Pilotní díl série ohlédnutí za letošním ročníkem odpalme stručným náhledem na jednu z největších deviz přehlídky, jíž je velkorysá kolekce polských inscenací.

    Slavnostně zahájeno bylo jevištní adaptací experimentální prózy Olgy Tokarczukové Bieguni, v podání varšavského Společného divadla (Teatr Powszechny). Foto: Krzysztof Bielinski

    Slavnostně zahájeno bylo jevištní adaptací experimentální prózy Olgy Tokarczukové Bieguni, v podání varšavského Společného divadla (Teatr Powszechny). Rozmáchlý projekt si pozitivní body připisuje za téma důležité i navýsost aktuální, méně již za jeho strnulou adaptaci. Renomovanému režiséru Michaelu Zadarovi  se k životnému přetavení literatury v divadlo dlouho nedaří nalézt adekvátní klíč, a umluvená inscenace diváka postupně zahlcuje nepřehlednými statickými obrazy, nepříliš funkčními videoprojekcemi a post-dramatickou změtí mnoha různých hlasů. K obratu dojde až ve druhé, stylově pokornější polovině, v níž konečně dostane výraznější prostor typově, temperamentně i etnicky pestrý a velmi dobře sehraný herecký kolektiv.

    Slobodziankův dramatický cyklus Umění intonace je stylovým hybridem havlovských aktovek s berndhardovskými dramolety. Foto: archiv divadla

    Druhou položkou v letošním polském setu se stala inscenace rovněž varšavské provenience, tentokrát vzešlá z tvůrčího kvasu Dramatického divadla (Teatr Dramatyczny). Slobodziankův dramatický cyklus Umění intonace je stylovým hybridem havlovských aktovek s berndhardovskými dramolety, jež režisérka Anna Wieczur režíruje s přespřílišnou úctou k literární předloze. Jevišti tak opět vládne slovo, jež je jen lehce ředěno briskními pohybovými intermezzy. Divadlo postarší, konverzační a po hříchu vhodné do mnohem komornějšího prostoru, a především pro specificky vzdělané publikum. Diváci, nepolíbení klíčovými osobnostmi evropského divadla 20. století se totiž v předivu souvislostí a (pop)kulturních narážek zcela evidentně ztráceli. Pro případ podobně hovorných projektů by pořadatelé mezinárodního festivalu měli konečně zvážit přítomnost funkčního titulkovacího zařízení, i komplexního poznámkového aparátu v propagačních materiálech.

    V programu samozřejmě nesměla chybět ani národní polská klasika, jíž už podruhé v řadě zastoupila Slovackého eklektická Balladyna. Foto: archiv divadla

    V programu samozřejmě nesměla chybět ani národní polská klasika, jíž už podruhé v řadě zastoupila Slovackého eklektická Balladyna. Na rozdíl od Kokotkovy puristicky umírněné domácí verze z loňské edice se letošní varianta opolského Loutkového a hereckého divadla (Opolski Teatr Lalki i Aktora), kterou energicky režíroval Konrád Dworakowský, jednoznačně obrací k dnešku. Cílem je předat poselství starého romantika jeho zejména náctiletým dědicům. Obsah, rytmus i forma se přiznaně inspirují současnou taneční hudbou, efektním, leč povrchně excentrickým makrokosmem sociálních sítí, i výrazovými prostředky moderního divadla, ambiciózní pokus o takřka intergalaktický přenos je ale značně problematizován nedůslednou dramaturgií, která především v druhé polovině dosud údernou inscenaci rozmělní na pouhý sled postupně uvadajících atrakcí. I zprvu nadšené i pozorné studentské publikum postupně propadalo nikoli snad letargii, ale spíše různým alotriím, jež se staly vítaným zdrojem pozorovatelova pobavení. Klasika sice žije, a je korunována k režiséru i předloze empatickými hereckými výkony, atmosférickou hudbou Piotra Klimka a funkční scénografií Mariky Wojciecchowské, leč slušela by jí značná redukce formálních fanglí, i zbytných několika desítek minut. Tudíž na shledanou příště!


    Komentáře k článku: Těšínská divadelní sklizeň (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,