Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stísnění, ač přímí

    Dočetl jsem knihu nazvanou Když klec je pořád na spadnutí. Obsahuje korespondenci dvou spisovatelů a překladatelů. Oba jsem dobře znal a přátelil se s nimi, a přesto mě jejich dopisy překvapily. Ne tím, že vypovídaly o nesnadných osudech: Starší Jan Zábrana, narozený 1931, po maturitě coby syn rodičů odsouzených po únoru 1948 k vysokým trestům na základě průhledných provokací skončil jako dělník v čakovické Avii. Navzdory otřesné osobní situaci pokračoval na vlastní pěst ve vzdělávání, zvítězil ve vyhledávací překladatelské soutěži, etabloval se jako překladatel z ruštiny a angličtiny, debutoval úspěšně jako básník, ale nezbavil se pocitu, že patří k pronásledovaným nebo jen trpěným profesionálům a že jeho existence je trvale nejistá. Svou rezistentní schopnost podle mě do značné míry spotřeboval na udržení mravní a kulturní identity za útisku v padesátých letech, a nepřipojil se proto později k disentu, i když měl mezi jeho příslušníky řadu kamarádů.

    Mladší Antonín Přidal, narozený 1935, absolvent anglistiky a hispanistiky na filosofické fakultě brněnské univerzity, autor několika básnických sbírek, osobitých rozhlasových her a několika nezapomenutelných popularizačních rozhlasových cyklů (Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky), už jako student započal překladatelskou dráhu, a to prací na přeložení španělské básnické skladby Juana Ruize Kniha pravé lásky, pocházející ze 14. století. Dokončený překlad předložil nakladateli v roce 1970, a jak sám vzpomíná, dozvěděl se při té příležitosti, že je zakázán a jeho jméno se na veřejnosti nesmí v žádné souvislosti objevit. Čelil tomu publikováním pod cizím jménem. Vydal tak na dvě desítky televizních scénářů a řadu vynikajících překladů. Stejně jako Jan Zábrana byl člověkem kultury. Oba našli svůj způsob, jak se z ní nedat vyhnat.

    Překvapivé na souboru korespondence, kterou spolu oba spisovatelé vedli od roku 1963 až do smrti staršího z nich v roce 1984, bylo pro mě to, jaký hlubinný záběr přináší do takzvaných normalizačních let. Přitom je příznačné a pochopitelné, že se vystříhali přímých i polopřímých politických reakcí. Ty si ponechávali pro občasné schůzky. Otřesné svědectví skýtá obraz strašlivého osamění, jemuž byli vydáni. Zatímco se signatáři Charty 77, konkrétně zakázaní spisovatelé, těšili z pravidelných „kvartálů“ a solidárních aktivit, byla Zábranova a Přidalova izolace takřka naprostá, u prvního z nich sice převážně vnitřní, ale o to víc vyčerpávající.

    Imponující jsou komentáře obou autorů k dílům, jimiž se jako překladatelé zabývali. S tak pronikavou znalostí, zasvěceností a přesností úsudku jsem se už dlouho nesetkal. Zvláštní ocenění si zaslouží editorská péče, kterou obsáhlému svazku věnoval Jiří Opelík. Každý dopis doprovodil dokonalými vysvětlivkami, které vyjasnily smysl některých záměrně nebo nezáměrně náznakových formulací. Svazek se tak proměnil v podivuhodnou kroniku trápení a utrpení, ale i statečné odolnosti. Když někdy pomyslím na to, co jsi v těch posledních deseti letech musel prodělat, bez jiskry naděje, pod tím absolutně deprimujícím horizontem – a přece ses nevzdal, nepropadl únavě a udělal řadu skvělých, svěžích, vrcholných věcí i na tomhle skromném poli –, vidím v tom morální příklad a posilu i pro sebe, když mám někdy sklon k malomyslnosti, píše Jan Zábrana 25. února 1979.

    Nedožil se lepších dní, ale ani tato nekonečně smutná skutečnost nevnutila knize s temným názvem bezvýchodný konec. Sebedbalý postoj věrný věcem kultury a jejich hodnotám – básník jej pojmenoval stísněný, ač přímý – se navzdory všemu útlaku ukázal jako mravně suverénní. Společnému příběhu těch dvou mužů propůjčil účin přesvědčivé katarze, která překonává a přesahuje čas, i náš dnešní, jehož klec je pořád na spadnutí.

    • Autor:
    • Publikováno: 29. října 2018

    Komentáře k článku: Stísnění, ač přímí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,