Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sněz tu online žábu (No. 4)

    Poslední den festivalu Sněz tu žábu zachoval nastolenou koncepci, ve které festival prezentoval jednu novou video-skicu a jeden záznam inscenace, která se na festivalu objevila již v předchozích ročnících. Tentokrát se ale program, mimo dramatické kafe s hostem, rozrostl ještě o lekci francouzštiny.

    Čtvrtý den festivalu Sněz tu žábu. Foto: archiv festivalu.

    Jelikož se jedná o festival francouzského divadla, jsou všechny inscenace dvojjazyčné. Každý rok proto také pro všechny zvědavce i zájemce o francouzský jazyk probíhá „Francouzská konverzace pro začátečníky“, ve které se sice nenaučíte základní fráze jako v jazykových kurzech, ale minimálně si velmi kreativním způsobem rozšíříte slovní zásobu. Letošní konverzace se ujala šéfdramaturgyně festivalu Linda Dušková s překladatelem Jacquem Josephem.

    Ve čtyřiceti minutové konverzaci se oba „lektoři“ věnovali především větné vazbě a zjednodušeným způsobem vysvětlovali, jak funguje struktura francouzského jazyka. Aby se ale přiblížili festivalu, využili názvy jednotlivých inscenací, na kterých vysvětlovali, jak výslovnost, tak gramatické vazby. K odlehčení byl minikurz zakončen ukázkami tří francouzských skladeb, kterým dominovala francouzská verze skladby Wannabe od Spice Girls.

    Speciálním hostem druhého dramatického kafe byl Joris Mathieu, který plánuje, že se na festivalu objeví osobně příští rok. Mathieu je francouzský dramatik a režisér divadla Nouvelle Génération, které se zaměřuje na současnou divadelní tvorbu. Mathieu se ve své masterclass pokusil stručně představit historii divadla, která spočívala v zaměření na mladší a dětské publikum. Po jeho nástupu se perspektivy divadla značně rozšířily a v současnosti je to prostor pro nové generační umělce, formy a publikum.

    Mathieu poté velmi podrobně představil své současné projekty. Jedná se o projekty LIR, Hikikomori – útočiště a Artefakt. (Artefakt by se příští rok měl objevit u nás.) Každý z projektů je do určité míry futuristický, téměř až vizionářský.

    V projektu LIR chtějí tvůrci vytvořit „literární kabinku“ pro jednoho diváka, kde by si mohl přehrát ukázku z jakéhokoliv existujícího literárního díla. Hikikomori se zabývá stejnojmenným fenoménem, kdy se mladí lidé izolují od společnosti do takové míry, že nechtějí být v kontaktu se zbytkem světa, a to někdy až na 10 – 15 let. Mathieu se souborem tento fenomén zpracovává jako příběh mladého chlapce, který umožní svým rodičům nahlédnout mu do hlavy, aby pochopili, jak se cítí. Zvláštností tohoto projektu je, že všichni diváci v sále mají sluchátka, a i přesto, že sledují stejné představení, slyší odlišný příběh podle věkové kategorie.

    Jonis Mathieu je progresivním divadelním režisérem, který prosazuje moderní technologie na jevišti, a zastává propojování jednotlivých uměleckých sfér, čímž se mu daří vytvářet unikátní inscenace, a především pak zážitky. I když letos nebyla příležitost setkat se s ním osobně, už teď si můžeme být jisti, že se příští rok máme na co těšit.

    Čtvrtý den festivalu Sněz tu žábu. Foto: archiv festivalu.

    Americká lobotomie

    Ze slavné rodiny Kennedyů si v současnosti naprostá většina vybaví především amerického miláčka Johna Fitzgeralda Kennedyho. Málokdo ale ví, že pocházel z osmi dětí, tedy vlastně z devíti; devátým dítětem je jeho utajovaná sestra Rosemary.  Dorothée Zumstein se ve svém dramatu Pacientka 66 v překladu Petra Christova o zamlčovaném osudu této ženy rozhodla promluvit.

    Rosemary Kennedyová byla výjimečná žena ve všech smyslech toho slova. Byla podprůměrně inteligentní, snadno rozrušitelná, měla časté výkyvy nálad – zkrátka se od svých dalších sourozenců výrazně lišila. To si ale rodina jako ze škatulky nemohla při svém postavení dovolit, a proto se ji rozhodli z očí veřejnosti stáhnout do ústraní. Situací zamíchal Walter Freeman, který v té době zkoumal lobotomii. Otec Rosemary ji na nové vyšetření objednal… a od té doby už o Rosemary nikdo neslyšel.

    Tragický osud této ženy podává Zumstein s jistou ironií a nadsázkou. Příběh je totiž vyprávěn Sochou svobody a sborem, který je v každé situaci ztělesněn někým jiným (např. řádové sestry, přistěhovalci nebo nešťastné rodiny). Do určité míry lze inscenaci popsat jak tragikomické dokumentární drama zachycující historické pozadí a život konkrétní osoby. Vrcholem celé inscenace je pak píseň Devět malých Kennedyů sedí kolem krocana, ve které autorka břitce podává informace o úmrtí jednotlivých členů rodiny. Na zdůraznění děsivé absurdnosti mělo vliv režijní pojetí Zuzany Burianové. Během celé skici sledujeme obrazovku rozdělenou na čtyři okna, v nichž s námi celou dobu komunikují čtyři herci, kteří se neustále mění v někoho jiného. Socha Svobody (Barbora Šupová) pak usnadňuje čitelnost skici tím, že na kameru ukáže jméno postavy, abychom pochopili, koho zrovna ztvárňují postavy ve sboru (Petra Mošovská a Janusz Hummel).

    Přidanou hodnotou skici je bezesporu kreativní hudební doprovod Marka Mikuláška. Ten představuje jednat konzumního amerického diváka (tričko s textem „Trump for president“ a trenýrky s americkou vlajkou jako „ostré rysy“), který s pizzou na gauči sleduje celý děj, ale především hru doprovází výbornou hrou na elektrické piano a trefně využívá svého zvukového rejstříku.

    Burianová si se skicou značně vyhrála – ačkoliv zvolila jednoduchý formát, kdy se herci v podstatě nehnou z místa a jsou neustále viditelní na kameře. Režisérka ve svém konceptu využívá  pouze výraznou proměnu kostýmů, ale jinak se drží jednoduchosti, která poskytuje prostor pro skvěle zvládnutou hereckou práci a především pro diváckou fantazii.

    Experimentální prostor NoD, Praha – Dorothée Zumstein: Pacientka 66. Režie: Zuzana Burianová, živá hudba: Marek Mikulášek, překlad: Petr Christov. Hrají: Barbora Šupová, Petra Mošovská, Janusz Hummel. Na festivalu Sněz tu žábu 17. 5. 2020.

    Čtvrtý den festivalu Sněz tu žábu. Foto: archiv festivalu.

    Bez Timona a Tita

    Závěrečným číslem festivalu Sněz tu žábu se stala kompilace dvou her s názvem Timon/Titus v provedení francouzského souboru Collectif Os’O, nicméně – jak zmíní již sami herci, ani Timona Athénského, ani Tita Andronica na scéně ve skutečnosti neuvidíte.

    Abyste si ale nepřipadali ošizení, tak vám herci na začátku alespoň ve stručnosti vysvětlí, o čem vlastně Titus Andronicus je – na výtah to trvá skoro věčnost, zní to nadmíru absurdně, a snadno se ztratíte v postavách, ale ve finále to opravdu je Shakespeare v kostce. Ve skutečnosti si soubor z těchto dvou her vytáhl téma dluhu a osobitě jej pak zbylé dvě hodiny rozehrával tak, aby splatili divácký dluh.

    Nejprve nastává jakýsi „morální soud“, kdy všichni herci sedí u svého stolku a projednávají konkrétní palčivou otázku. (Například: zda by měl člověk platit dluhy či je-li člověk od přírody zlý.) Po této diskuzi (na kterou si herci předem chytře vymezili limit 10 minut) přichází situace. Dospělé děti zesnulého otce se poprvé setkají se svými nevlastními sourozenci, a to v den dědického řízení. Tato situace se bude znovu opakovat ke konci hry, ale v trochu odlišném odstínění podle další otázky, která se řeší při dalším „morálním soudu“.

    Inscenace je herecky svižná, odlehčená. Slastí je pozorovat ale samotný závěr, kde sledujeme téměř až schizofrenní rozdvojenost. Ansámbl totiž skončí parodované vraždění a chce zapříst debatu na téma, zda je člověk ve své podstatě zlý – či dobrý. Situace nepůsobí nijak neobvykle – vše naznačuje tomu, že herci vystoupili z rolí, a to až do chvíle, než se začnou oslovovat jmény postav a spor, který byl předtím ryze v mezích role, se náhle stává skutečností. Rozhádání herci postupně zmizí ve tmě, ale ještě předtím upozorní, že divácký dluh nesplatili a ani splatit nechtěli.

    Experimentální prostor NoD, Praha – Collectif Os’O: Timon/Titus. Režie: David Czesienski, dramaturgie: Alida Breitag, asistent režie: Cyrielle Bloy, scéna a kostýmy: Lucie Hannequin, kostýmní asistent: Marion Guérin, light design: Yannick Anché, Emmanuel Bassibé, hudba: Maxence Vandevelde, makeup: Carole Anquetil. Hrají: Roxane Brumachon, Bess Davies, Mathieu Ehrhard, Baptiste Girard, Marion Lambert, Tom Linton, Julie Papin. Na festivalu Sněz tu žábu 17. 5. 2020.

    ///

    Ačkoliv šestý ročník festivalu Sněz tu žábu nemohl proběhnout jako obvykle, jeho online podobu lze považovat za povedenou alternativu. Osobní kontakt a přítomnost v divadle je bez pochyby nenahraditelná, ale online přenosy přiměly tvůrce i organizátory kreativně improvizovat. S každým dnem byla znatelná stále se zlepšující a originálnější práce s technikou. Dá se předpokládat, že s touto nově nabytou zkušeností bude festival nejspíš pracovat i příští rok. Nyní nezbývá víc, než nechat Žábu odskákat a dát jí poslední au revoir!


    Komentáře k článku: Sněz tu online žábu (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,