Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Smějící se bestie v Praze (No. 5)

    Festival Divadlo v pohybu X: Smějící se bestie získává postupně po Praze zvuk, chodí stále víc diváků a je škoda, že v pondělí končí. Připomíná mi dávné spanilé jízdy Provázku do Prahy, ať už do hotelu Tichý počátkem osmdesátých let, kdy jsem jako vysokoškolák hltal inscenace Evy Tálské s neodolatelnou Ivou Bittovou, či později do klubu na Chmelnici s vrcholem – v létě 1989 – s mezinárodním projektem Karavan Mir na dnešním Výstavišti (tehdy Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Samozřejmě nelze opominout ani nedávné projekty Sto roků kobry či Perverze v Čechách.

    FOTO archiv DHnP

    Ondřej Biravský – Kůžekost (Směšná interpretace). FOTO archiv DHnP

    To už šlo o projekty iniciované současným uměleckým šéfem Vladimírem Morávkem. Smějící se bestie jsou vlastně jejich volným pokračováním. Oproti nim se však nezaměřují na jednoho dramatika (Dostojevský) či fenomén (60. léta), ale mapují český humor jako takový – od laskavějších tónů po ty nejtemnější, snad vždy se silnou příměsí politiky. A neděle nebyla výjimkou. Možná naopak.

    Odpolední setkání s aktivistickou výtvarnou skupinou Ztohoven totiž bylo převážně a jen o politice. O politických (a právních či dokonce trestněprávních) dopadech jednotlivých akcí této – pro mne tvorbou neproniknutelné  a ne zcela pochopitelné – party podivínů a razantních tvůrců. Otázkou je, do jaké míry jde ještě o umění (ve smyslu „art“) a do jaké míry spíše o politické demontrace a aktivity formou různých performancí. Nejvíc mě zaujalo podvratné posílání sms politikům (nabourali se jim do systému, takže oni si mysleli, že to posílá jejich kolega či stranický protivník), že mají být na sebe slušní… Pro politiky naprosto šokující sms… Co to má společného s uměním ponechávám stranou. Je to občansky angažované, chytré, vtipné, nápadité – tedy kreativní a aktuální. A zaznamenává, zachycuje, rozkrývá to cosi podstatného v nás a v této společnosti. Reaguje na ni, komentuje ji, odvážně vstupuje do přímých konfrontací. Tedy – ano, je to aktivita veskrze důležitá.

    DHnP-interpretace_plakat

    O tom všem jsem se však dozvěděl od přímých aktérů podvečerního setkání, sám jsem stihl až večerní produkci – Směšná interpretace (Nesnesitelné foyer), jež je jakousi scénickou poctou či konfrontací Vladimíra Morávka s osobností a dílem spisovatele Milana Kundery. Inscenace (původní název je Směšná interpretace zatímco nahoře se dává zas nějaká perverze) po premiéře setkala s velkými rozpaky a v Divadelních novinách jsme na ni přinesli dvojpohled literátů Davida Zábranského (Kunderovo foyer a oslava bezvýznamnosti) a Miroslava Zelinského (Příliš hlučný Kundera). Myslím, že zde ale jde o hlubší spor než literárněvědný o to, zda je inscenace výstižným či zcela mylným obrazem Milana Kundery. Jde o formu a čtení současného divadla. Vladimír Morávek se totiž vzdálil jakékoli přímé (čitelné) interpretaci tvaru, který zvolil a důsledně dodržuje, a vytvořil cosi jako abstraktní báseň s citacemi Kunderova díla a odlesky jeho osobnosti (života). Či možná ještě spíš bych inscenaci přirovnal k postmodernímu plátnu nějakého expresionistického výtvarníka. Nejsem v této sféře příliš zběhlý, ale ihned mne napadají tvůrci jako Michael Rittstein, Pavel Opočenský či Vladimír Franz…

    FOTO archiv DHnP

    Jan Zadražil – Josef K. FOTO archiv DHnP

    Zkrátka tato Morávkova inscenace je jeho expresionistickým, ryze osobním pohledem na Milana Kunderu a jeho dílo (autorem textu je nicméně mladý dramatik Ondřej Novotný – jak výsledná podoba vznikala a co je v ní Morávkovo a co Novotného, by bylo asi na docela zajímavou studii, sám to nevím, ale odhaduju, že Morávek do textu a jeho struktury hodně vstupoval). Vidíme v ní mnoho odkazů, citací, výjevů jak z Kunderových románů, esejů a povídek tak jeho života. A vše se nám před očima skládá v jedno velké panoramatické panoptikální plátno. Nelze je podle mne poměřovat přímo předlohou (Kunderou a jeho životem, postoji, dílem), ale je třeba nahlížet na ně jako na samostatné dílo, v němž se více než Kundera zrcadlí sám jeho autor, tedy Vladimír Morávek. Vladimír Morávek: čtenář Milana Kundery… (parafrázuji-li v této souvislosti výtvarné umění, napadá mne slavný Fillův obraz Čtenář Dostojevského… – Dostojevský v něm je, ale kdesi „za obrazem“; v poloze hlavy, ruky a těla zobrazovaného, v symbolech na stěně, v barevném ladění obrazu).

    FOTO archiv DHnP

    Dalibor Buš – Spořádaný občan. FOTO archiv DHnP

    A jelikož mne Morávek celoživotně přitahuje, vtáhla mne a zajímá i tato inscenace – velkolepostí práce s prostorem, zvukem, světlem, mnohovrstevnatostí výjevů a dění, prací s nízkým a pokleslým a současně s doteky obdivu a patosu až nesnesitelnými. A vždy záhy shazovanými, (sebe)ironizovanými, krutě vysmívanými. Divák je po celý čas uprostřed dění. Vše se děje všude kolem něj. Dokonce i přímo vedle něj (někteří herci sedí mezi diváky a reagují – jakoby – za ně). Morávek nás vlastně vpouští do svého vnitřního světa, do chaosu své hlavy a duše. Ukazuje emotivní intenzitu a intelektuální chaos, s jakými vnímá nejen Milana Kunderu, ale svět kolem sebe – divadlo, literaturu, Brno, Česko, emigraci, lidské vztahy, ženy a tak dále a tak podobně.

    FOTO archiv DHnP

    Ivana Hloužková – Manželka. FOTO archiv DHnP

    Nebudu se zde rozepisovat o jednotlivých výstupech, osobách, odkazech, hercích, hudebních motivech (jen upozorňuju, že velmi podstatný je motiv tanga coby – aspoň tak jej čtu – symbol emigrace, erotické vášně a současně přísné stylizace, symbol vztahu muž-žena, symbol touhy po doteku, symbol osamělosti v těsném kontaktu…), i když vše a všichni by si to zasloužili. Je to úkol pro akademické rozbory. Je to dílo velmi nejednoduché a nejednoznačné, těžko prostupné, a tudíž výlučné. Ne každý se s ním pochopitelně sejde (jako ostatně s Morávkem vůbec), to snad ani není jeho cílem. Ne každý jej přijme. Ale takový už je úděl velkých tvůrců. Jen mi přijde líto, je-li takový autor a takové dílo poměřováno srozumitelností a čitelností, normou a průměrem, což se u nás – jak ze strany diváků tak bohužel i české kritiky – velmi často děje. Výtvarné umění a hudba jsou v tomto mnohem dál. O takových Ztohoven by se v divadelním protředí mluvilo  – obávám se – především jako o amatérech a nepřijatelných anarchistech, pouhopouhých provokatérech, kteří nemají v divadelním světě co pohledávat. Najděte si jen ohlasy na tvorbu – zdaleka ne tak radikálních – Miroslava Bambuška, Petra Krušelnického, Tomáše Žižky, Alexe Švamberka…

    Vladimír "Láry" Hauser jako Josef K. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Vladimír „Láry“ Hauser – Josef K. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Po hlavní části Morávkovy inscenace si diváci mohli vybrat a jít s některým z brněnských herců či hereček (ve dvou případech se dvěma) do komorních prostor Archy, kde jim přečetli vždy po jedné povídce ze Směšných lásek.  Vybral jsem si svého nejoblíbenějšího herce nejen Provázku, ale vůbec z divadelních – Vladimíra „Láry“ Hausera. Tak poctivého herce/člověka/umělce, který po celý svůj život zůstává sám sebou – citlivým, lidským, pracovitým, pokorným – příliš není. I když právě na Provázku (či z Provázku) bychom takových našli víc – Pavel Zatloukal, Ivana Hloužková, Dita Kaplanová, Jiří Jelínek, Tomáš Milostný… Ale o herectví zas jindy. Láry přečetl povídku Zvěstovatel z druhého sešitu Směšných lásek. Zprvu trochu spěchal, ale posléze rytmus chytil a setkání bylo takové, jaké by s veřejně čtenou literaturou mělo být. Člověk mohl zavřít oči a zaposlouchat se, zrovna tak jako si mohl dát sklenku vína a nechat se vést i hereckými detaily čtece. U Láryho to byly krátké apelativní pohledy do tváří a očí posluchačů, dolévání vody a vína, snaha jemně a citlivě přesvědčit okolosedící (bylo nás třináct…), že to, co slyšíme, se odehrává právě teď. Že obrazy v našich myslích maluje nejen slovo autora, ale i hlas herce.

    FOTO archiv DHnP

    Jan Zadražil a Tereza Marečková – Josef a Alžběta K. FOTO archiv DHnP

    Na závěr – kdo chtěl – si mohl ještě s Janem Zadražilem a Nenadem Djapičem zatančit ve velkém sále Archy tango.

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Tip: Smějící se bestie v Praze

    Smějící se bestie v Praze (No. 1)

    Smějící se bestie v Praze (No. 2)

    Smějící se bestie v Praze (No. 3)

    Smějící se bestie v Praze (No. 4)


    Komentáře k článku: Smějící se bestie v Praze (No. 5)

    1. Vladimír Morávek

      Profilový obrázek

      Milej Vláďo,
      dík za to, jak jsme absolvovali ten týden. A prosím vyřiď všem vašim autorům, že to pro nás mělo velkou cenu – číst si o tom, co a kde a jak v těch představeních přečetli. Všichni jsme si pak v těch reflexích četli – a dumali o nich a debatovali a hádali se a připouštěli – úplně přesně tak, jak to má být.

      Díky moc

      vladimír

      21.04.2016 (1.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,