Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš hlučný Kundera

    Dovršení Smějících se bestií, provázkovského dvouletého projektu vivisekčních analýz české národní povahy, si do emblému vytklo jméno Milana Kundery. Autora nepochybně mediálně vděčného, což je velký paradox Kunderovy mediální existence. Čím méně je v ní přítomen, tím více emocí to vzbuzuje, obzvláště po „dvořáčkovském“ intermezzu, které nechejme s dovolením dnes úplně stranou, byť na to režisér Vladimír Morávek trochu reagoval…

    V Morávkově inscenaci dojde i na směšné lásky... FOTO JAKUB JÍRA

    V Morávkově inscenaci dojde i na směšné lásky… FOTO JAKUB JÍRA

    Přijít na jeviště, a třeba i má-li podobu foyer Divadla Husa na provázku, s Kunderou je značně riskantní počin. Od šedesátých let uplynulo už půlstoletí, dorostly čtyři generace, pro které dávno „šedesátky“ nejsou přelomovým klíčovým obdobím. Étos ’60 se vytratil s tím, jak ho překryl étos ’89 a i ten je dnes stále více relativizován – a to jsem hodně eufemistický. Současní studenti bohemistiky čtou Žert jako historický román, ve kterém nerozumějí věcným souvislostem a podmínkám jeho vzniku, samotná zápletka to moc nevylepšuje. Chtělo by se říct, že Žert je mrtev, ale… ať žije autor. Jenže co s autorem, jehož vrcholné dílo není českému čtenáři přístupno? A o tom, že poslední Kunderovy romány vrcholné jsou, jsem bytostně přesvědčen.

    Směšná interpretace udělala podstatný krok k rehabilitaci autora Žertu, nikoli ve smyslu lidském, politickém, románovém, ale, horribile dictu, esejisticko/kabaretním. Ten první rozpor, který musí udeřit diváka znalého Kunderova díla i po Žertu (a možná i po Nesmrtelnosti), je hlasitost inscenace, její emotivní vypjatost, patetičnost. Kundera je ve svém literárním díle stále tišší, ořezává kosti svých postav z jejich masa na holou funkci, která jen tiše promlouvá. Jako by se v tomto principu blížil tomu, co dělal jeho brněnský souputník, básník Jan Skácel na konci života v poezii a s poezií…

    Rámování inscenace zcizovacím efektem není postupem novým, ale tady funguje přesně, ve spojení s inscenačním prostorem, jako zásadní narativní gesto. Ve Směšné interpretaci je jich tak málo, že je potřeba se těch několika držet pevně, abychom se neocitli úplně mimo hranice díla. A tak zatímco diváci usedají ve foyer do lavic, nad jejich hlavami se začíná odehrávat jakési představení (samozřejmě jeho simulace), jen škoda, že režie není v tomto postupu až tak důsledná a občas na možnosti tohoto tvůrčího gesta zapomíná. Smích, potlesk, hluk a pokašlávání postupně mizí z povědomí diváka, který je stále více přitahován k té féerii, která se před ním odvíjí.

    Mluvení, tlachání, žvásty, výkřiky, šepoty a nejrůznější další modality verb dicendi vlečou představení spolu se třemi Josefy K. (Jan Zadražil, Jan Kolařík a Vladimír Hauser), stylizovaně šedesátkově oblečenými, v brýlích, které měl ve své době Milan K. tak rád, patřily totiž k dobové image. A stejně tak i tři Alžběty K. (Simona Zmrzlá, Tereza Marečková a Pavlína Vaňková), rozverné děvy, které v klíčových okamžicích vykračují z žen inspirujících směrem k ženám dominujícím až po stupeň femme fatale. A do toho stále rušivě vstupuje, jak jinak, trojice civilistů, uklidňovačů davů a udavačů (Dalibor Buš, Tomáš Sýkora a Vít Pískala). A aby toho nebylo na jevišti málo, prochází jím v kruzích postava Kůžekosti (Ondřej Biravský), tento děsivý vetřelec, smrtka v rudé, hrozivé tajemství v esovitě prohnuté hodně vertikální stylizaci se slovy, kterým nejde nebo se nechce rozumět. Už z navržené vizuální interpretace je zjevné, že došlo k wilsonizaci Kundery. Což by mohla být výzva i pocta jak pro Milana Kunderu, tak pro Roberta Wilsona. Otázkou ale pak zůstává publikum. Především jeho tolerance a vůle ke „čtení“ tohoto typu textu. Divák se může oprávněně cítit jako ztracenec v amalgámu slov, a vůbec v amalgámu rouhavé kontaminace parodovaného poselství „zlatých šedesátých“ a současné politicko-kulturní marnosti.

    Pak ale přijde ono velké finále, čekání a trápení se vyplatilo. Hudební coda, vířivý tanec, přízračné obličeje, scéna s proskleným průhledem do dvorany, přes kterou kůň veze krále (ano, jsme v jízdě králů…). Už máme onu jistotu, kterou jsme si na počátku vůbec nepřipouštěli, distance se nám vymstila. Ano, je to o nás, jsme to my teď a tady. Dokážeme-li chápat Kunderu jako nositele této části jeho vlastní zprávy o stavu našeho světa…

    …pokud ne, vždy je tu ten nenápadný slogan: Připadá mi, jako by mě někdo vytrhl z kontextu.

    Miroslav Zelinský

    Divadlo Husa na provázku – Ondřej Novotný: Směšná interpretace (Zatímco nahoře se dává zas nějaká perverze). Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Miroslav Ošatka, hudba Jiří Hájek, kostýmy Zuzana Štefunková, scéna Tomáš Rusín, pohybová spolupráce Nenad Djapic. Premiéra 18. listopadu 2015.

    • Autor:
    • Publikováno: 8. prosince 2015

    Komentáře k článku: Příliš hlučný Kundera

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,