Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sloní třesk (No. 3)

    Třetí mateřinkové zastavení se zaměří na reflexi představení dvou našich statutárních divadel – hradeckého DRAKu a Divadla loutek Ostrava – a nezávislé skupiny Buchty a loutky, které jsou poměrně pravidelnými hosty libereckého festivalu.

    Magická trojka není zárukou zázračného představení

    inscenace si klade za cíl zavést děti do světa příběhů, které si vyprávěly už tety jejich tet. FOTO archiv DRAK

    Inscenace si klade za cíl zavést děti do světa příběhů, které si vyprávěly už tety jejich tet. FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK

    Hradecký DRAK uvedl na Mateřince inscenaci zkušené tvůrčí trojice dramaturga Tomáše Jarkovského, režiséra Jakuba Vašíčka a scénografa Kamila Bělohlávka. Inscenace A do třetice všeho… je jednou z prvních premiér, kterou  Jarkovský a Vašíček nastudovali poté, co na začátku právě končící sezóny nastoupili do DRAKu jako nové umělecké vedení.

    Inspirace jarmarečním divadlem a kramářskými písněmi je zřejmá. FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK

    Inspirace jarmarečním divadlem a kramářskými písněmi je zřejmá. FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK

    Jejich inscenace si klade za cíl zavést děti do světa příběhů, které si vyprávěly už tety jejich tet. Právě proto stojí na scéně zaprášený orchestrion se třemi figurkami. Stačí sfouknout prach a otočit klíčkem a pohádky mohou začít. A do třetice všeho… zpracovává tři klasické pohádky: O třech hodných kmotrách (neboli mírně pozměněný příběh o třech přadlenách), O Otesánkovi a Obušku, hýbej se. Inspirace jarmarečním divadlem a kramářskými písněmi je zřejmá a jako princip, jak zahrát tři příběhy v počtu víceméně tří herců (Barbary Humel, Petry Cicákové a Filipa Humla, v začátku a konci se k nim připojil ještě Pavel Černík), je velmi funkční. Navíc živá hudba na jevišti, zvláště v představení pro děti, je nenahraditelným zdrojem energie a radosti. Ovšem v představení hradeckého DRAKu tak nějak zůstalo jen u té trochu nezkrocené energie, která tu a tam válcovala vše kolem.

    Scénograficky dobře vymyšlená hrací skříň skýtala dvě kukátková jeviště. FOTO MICHAL FANTA

    Scénograficky dobře vymyšlená hrací skříň skýtala dvě kukátková jeviště. FOTO MICHAL FANTA

    Scénograficky dobře vymyšlená hrací skříň skýtala dvě kukátková jeviště – prostor pro látkové manekýny i prostor pro detaily živých hereckých výstupů. Loutky však byly využívány spíše jako dubly herců a coby takové se často více pletly, než aby sloužily jako prostředek nějaké metafory či zajímavého způsobu vyprávění. Dramaturgicky byly pohádky upraveny tak, aby si děti uvědomily, že každý si musí svůj úspěch zasloužit pečlivou prací, že rodiče nesmějí dětem všechno dovolit a rozmazlovat je, jinak budou svými potomky sežrány, a že není dobré chodit do hospody na pivo a krást. Z lidových příběhů se tak staly víceméně morality, které jistě uspokojí požadavky zejména učitelek mateřských škol a rodičů očekávajících od divadla nějaké poučení, ale radost z nápaditě pojednaného představení moc nepřinesou.

    Ztracená Aika, pohádka i diváci…

    Diváci, kteří na Aiku přišli, byli z foyer divadla vyháněni s vysvětlením, že se určitě spletli, protože dnes se nic nehraje, jelikož se v divadle maluje. FOTO archiv

    Diváci, kteří na Aiku přišli, byli z foyer divadla vyháněni s vysvětlením, že se určitě spletli, protože dnes se nic nehraje, jelikož se v divadle maluje. FOTO archiv

    Velmi zvláštním a pro mne zcela neuchopitelným zážitkem se stalo představení Divadla loutek Ostrava s názvem Aika ze ztracené pohádky režiséra Martina Geišberga. V bulletinu festivalu se uvádí, že se jedná o „pohádku, která se neměla konat, a přesto vznikla“. Z mého pohledu však žádná pohádka nevznikla, i když jsme byli přítomni představení. Diváci, kteří na Aiku přišli, byli z foyer divadla vyháněni s vysvětlením, že se určitě spletli, protože dnes se nic nehraje, jelikož se v divadle maluje. Hodná paní herečka se však nad dětmi slitovala a vzala nás všechny alespoň na prohlídku zákulisí a na jeviště přikryté igelity nachystanými na malování.

    Oživlé loutky vylezly z krabice, zahýbaly rukama nohama, krátce nám zahrály na housle a flétnu, zazpívaly a zmizely. FOTO archiv

    Oživlé loutky vylezly z krabice, zahýbaly rukama nohama, krátce nám zahrály na housle a flétnu, zazpívaly a zmizely. FOTO archiv

    Zmatené a vylekané děti si posedaly na kbelíky do úzké uličky mezi praktikábly a čekaly, jestli je přijde vyhodit ředitel divadla, nebo co se vlastně bude dít. Byl nám představen zvukař a osvětlovač a pak hodná paní herečka otevřela skříň a objevila v ní loutku bez očí. Jenže si nemohla vzpomenout, ve které pohádce tahle postava hrála. Loutka herečku – možná za trest – vcucla do skříně a nastala proměna loutky v živou bytost a herečky v loutku. Od tohoto momentu začaly ožívat další loutky uložené v bednách na jevišti. Proč ne, takhle by klidně mohla nějaká pohádka začínat. Jenže ona nezačala. Diváci z poloviny neviděli vůbec nic, protože se hrálo za jejich zády. Oživlé loutky vylezly z krabice, zahýbaly rukama nohama, krátce nám zahrály na housle a flétnu, zazpívaly a zmizely, aby se zas mohla objevit hodná paní herečka, která se podivovala nad tím, co se to s ní vlastně stalo a jestli to všichni viděli. No a pak už přišel pan ředitel a vyhodil nás z divadla…

    No a pak už přišel pan ředitel a vyhodil nás z divadla. FOTO archiv

    No a pak už přišel pan ředitel a vyhodil nás z divadla. FOTO archiv

    Nebyla jsem v publiku jediná, kdo vůbec nedokázal přijít na to, co tvůrci svou inscenací zamýšleli. Herci bohužel nebyli příliš dobře připraveni na reakce dětí, které v takto nastavené atmosféře logicky musejí přijít. A protože herci hráli loutky a taky se tak chovali, měli velmi omezené možnosti, jak hlášky dětí využívat a jakkoli zpracovávat. A tak děti porůznu padaly z kýblů, na kterých seděly, vykřikovaly a komentovaly, co vidí, vzájemně se okřikovaly, aby byly zticha a neobjevil nás divadelní ředitel a kladly si nahlas otázky na adresu herců: Co dělá? A co to vůbec je? Já se k jejich otázkám spontánně přidávám, protože mi smysl představení nevysvětlil ani program k inscenaci, v němž se píše toto jediné: Když dospělí mluví, je to hrozné. Když myslí, je to strašné. Když zpívají, pak se to dá vydržet… Zpívat bohužel neumím.

    Když se dřevění manekýni vzájemně drbou na zádech, čiší z toho domácí pohoda

    inscenace Skřítek, kterou na sklonku roku 2013 nastudoval Marek Bečka spolu se Zuzanou a Vítem Bruknerovými a scénografkou Terezou Komárkovou, má svůj příběh, humor, poezii a konečně i to poučení. FOTO archiv B+L

    Inscenace Skřítek má svůj příběh, humor, poezii a konečně i to poučení. FOTO archiv B+L

    To, co z včerejšího divadelního programu Mateřinky stálo opravdu za pozornost, přivezl do Liberce legendární pražský soubor Buchty a loutky. Jejich inscenace Skřítek, kterou na sklonku roku 2013 nastudoval Marek Bečka spolu se Zuzanou a Vítem Bruknerovými a scénografkou Terezou Komárkovou, má svůj příběh, humor, poezii a konečně i to poučení, které však není vystavováno jako plakát.

    Buchty a loutky dokázaly animací dřevěných manekýnů zpřítomnit atmosféru opravdového domova uprostřed přírody, z něhož se skřítek vydává na cestu za poznáním do špinavého města. FOTO archiv B+L

    Buchty a loutky dokázaly animací dřevěných manekýnů zpřítomnit atmosféru opravdového domova uprostřed přírody, z něhož se skřítek vydává na cestu za poznáním do špinavého města. FOTO archiv B+L

    V kukátku vznikajícím vyklopením části jednoduchého paravanu, který připomíná kmen stromu, se odehrává příběh skřítka obdařeného schopností léčit ostatní. Buchty a loutky dokázaly animací dřevěných manekýnů zpřítomnit atmosféru opravdového domova uprostřed přírody, z něhož se skřítek vydává na cestu za poznáním do špinavého města. Skřítčí fiflena Ofinka tam pak vymyslí velkolepý plán, jak využít skřítkovy léčebné schopnosti a vydělat na nich skutečné jmění. A skřítek vydělává a vydělává, až zapomene na svou šišku, kterou nosí na levé části hrudníku, a nechá si ji sebrat. Ve chvíli, kdy se šiška ztratí zcela, ztratí i skřítek své zázračné schopnosti a pro Ofinku tím pádem ztratí cenu. Naštěstí v lese žije skřítčí slečna Bramborka, která má výjimečnou schopnost nacházet vše ztracené…

    A tak se jim nakonec narodí skřítek obdařený touhou rozdávat ostatním legraci. FOTO archiv B+L

    A tak se jim nakonec narodí skřítek obdařený touhou rozdávat ostatním legraci. FOTO archiv B+L

    A tak se jim nakonec narodí skřítek obdařený touhou rozdávat ostatním legraci. Tuhle touhu v sobě jistojistě mají i Buchty a loutky, které svým scénograficky zajímavým představením, dobře promyšlenými a fungujícími kontrasty mezi prostředím lesa a města i soustředěným hraním dokázaly děti rozesmát, přimět k zamyšlení a dopřát jim pocit, že dobro a skromnost mohou zvítězit nad zlem a hamižností.

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Sloní třesk (No. 1)

    Sloní třesk (No. 2)


    Komentáře k článku: Sloní třesk (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,