Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sloní třesk (No. 2)

    Čistá, esteticky téměř dokonalá scénografie, precizní animace loutek, ale chybějící silná emoce, která by z jeviště přeskočila do hlediště. Tak by se ve stručnosti – a tudíž velmi přibližně – dal shrnout druhý den liberecké Mateřinky.

    Že jablko je jen jablko, jsme už dávno věděli

    FOTO PATRICK CONAN

    FOTO PATRICK CONAN

    Častým pojítkem loutkářských inscenací, které k nám přijíždějí ze zahraničí, je esteticky propracovaná, vkusná scéna sladěná s loutkami a kostýmy a také velmi přesná až posvátná hra s loutkou. Zdálo by se, že při takto pečlivém přístupu tvůrců bude vždy zaděláno na velký, mystický divadelní zážitek. Bohužel opak bývá pravdou a téměř dokonalé formě k pořádnému divadlu něco podstatného chybí.

    Základem scénografie prvního středečního představení Jablko kanadského souboru Théátre des Petites Ámes z Montréalu se staly loutkářsky vděčné krabice: bílé, čisté, přesné, jedna jako druhá. FOTO PATRICK CONAN

    S jablkem a o jablku se hrálo. FOTO PATRICK CONAN

    Základem scénografie prvního středečního představení Jablko kanadského souboru Théátre des Petites Ámes z Montréalu se staly loutkářsky vděčné krabice: bílé, čisté, přesné, jedna jako druhá. A mezi nimi milá, usměvavá, sympatická herečka a autorka námětu inscenace Isabelle Payant, která se svou roli naučila v češtině a v tomto směru podala obdivuhodný výkon. Třebaže se s nejmenšími diváky ve věku 2-3 roky snažila navázat kontakt, příliš se jí to nepodařilo. Svou produkci pak začala otázkou: Jak namalovat dítě? A hned si odpověděla, že se musí udělat kolečko, ale ne tak docela. Svůj postup dětem i názorně předvedla, ale místo dítěte se jí zpod nůžek vylouplo papírové jablko. Hlavní hrdina byl na světě. Nebo ne? A v tom byl kámen úrazu této inscenace. S jablkem a o jablku se hrálo, ale zároveň bylo záhy okousáno mravenci v autobuse na pouhý ohryzek a diváci se dozvěděli, že uvnitř jablka jsou jadýrka, která dělají prda pšouk a není dobré je jíst, protože je to bléé a nechutné a v břiše by nám mohl vyrůst strom. V jakémsi nepříliš zřetelném sledu se pak střídaly různé výjevy z porodnice, kde se z jednoho jablka rodila jiná různobarevná jablka, ze semínek rostl strom a na něm pomeranč, hruška, banán až nakonec vytoužené jablko. Dále se objevila jablka jako naháči ve vaně, dvě jablka se sblížila a asi se z nich stali partneři a v závěru před zraky diváků vyrostl zas jiný strom plný červených plodů a dozvěděli jsme se, že jablko je jen jablko

    FOTO PATRICK CONAN

    Postavy jablek často tvořené „míčkem“ a hereččinýma rukama, které představovaly těla hrdinů, zůstávaly jen artistními kousky. FOTO PATRICK CONAN

    Systém asociativního vyprávění, resp. hraní s loutkou není na Mateřince ničím výjimečným a diváci – i ti nejmenší – si s ním většinou vědí rady a nebývají tímto divadelním počínáním nijak zaskočeni. V případě Jablka však navzdory důmyslné a promyšlené scénografii i zručnému hraní s loutkou bohužel nedošlo ke vzniku atmosféry, která by publikum vtáhla do dění na jevišti a zpřístupnila a opodstatnila by mu tak jednotlivé výjevy. Postavy jablek často tvořené „míčkem“ a hereččinýma rukama, které představovaly těla hrdinů, zůstávaly jen artistními kousky, které ožívaly na krátkou chvíli a nedařilo se jim vybudovat si vlastní historii ani budoucnost jevištní postavy.

    Unese třicetivteřinová pohádka půl hodiny?

    Aby bylo na divadle o čem hrát, udělal autor z psa a králíka sousedy, kteří se předhánějí, kdo je lepší. FOTO archiv souboru

    Aby bylo o čem hrát, udělal autor z psa a králíka sousedy. FOTO archiv souboru

    Podobně dokonalou a čistou scénografii měl i další zahraniční kus – představení souboru Lutkovno gledališče Ljubljana ze Slovinska nazvané Chyť si mě / You Catch! Autor Saša Eržen dramaticky zpracoval námět jedné z nejkratších a nejpopulárnějších slovinských lidových pohádek, v níž se snaží pes chytit králíka, který mu ukradl boty. Aby bylo na divadle o čem hrát, udělal autor z psa a králíka sousedy, kteří se předhánějí, kdo je lepší, vytahují se před sebou, soutěží a hádají se o to, čí je strom ležící přesně na půli cesty mezi jejich domy.

    Výprava, kterou si navrhnul sám režisér Silvan Omerzu, okouzluje svou jednoduchostí a čistotou. FOTO archiv souboru

    Výprava okouzluje svou jednoduchostí a čistotou. FOTO archiv souboru

    Výprava, kterou si navrhnul sám režisér Silvan Omerzu, okouzluje svou jednoduchostí a čistotou. Na podlouhlém dřevěném stole stojí na každé straně dřevěný dům a mezi nimi se tyčí dřevěný strom s velkými dřevěnými listy. Přicházejí černě odění herci s buřinkami na hlavách a hrají na tahací harmoniku a ukulele, což vše slibuje příjemný divadelní zážitek. Záhy však hudební nástroje odkládají, aby mohli hrát s dřevěnými manekýny, a rozjíždí se reprodukovaná hudba. Přesnou animací loutek a dobrým timingem akcí se hercům výborně dařilo vytvářet vztahy mezi postavami a dělat příběh srozumitelným, avšak příliš často zůstávali u popisu a vyprávění. Takže i když se divák zpočátku poměrně dobře bavil sledováním rozepří mezi psem a králíkem, postupně ztrácel pozornost a zájem vnímat, co se mezi sousedy ještě stane.

    Víla a číšník v kavárně

    Známý a poměrně často inscenovaný příběh Malé mořské víly na námět pohádky H. Ch. Anderesena nabídlo na Mateřince pražské divadlo LokVar. FOTO archiv souboru

    Známý a poměrně často inscenovaný příběh Malé mořské víly na námět pohádky H. Ch. Anderesena nabídlo na Mateřince pražské divadlo LokVar. FOTO archiv souboru

    Známý a poměrně často inscenovaný příběh Malé mořské víly na námět pohádky H. Ch. Anderesena nabídlo na Mateřince pražské divadlo LokVar v režii Michaely Homolové a scénografii Barbory Jakůbkové. Samotný příběh vystavěný dosti věrně podle původní předlohy a hraný marionetami ve velkém akváriu fungoval v podání herců Markéty Pellarové-Mrázikové a Petera Vargy poměrně dobře a dařilo se budovat pěkné obrazy a atmosféry, které svou intenzitou dokázaly zasáhnout malé i velké publikum. A to i navzdory tomu, že šlo především o vyprávění, nikoli o zprostředkovávání dramatických situací.

    Samotný příběh vystavěný dosti věrně podle původní předlohy a hraný marionetami ve velkém akváriu fungoval v podání herců Markéty Pellarové-Mrázikové a Petera Vargy poměrně dobře. FOTO archiv

    Samotný příběh vystavěný dosti věrně podle původní předlohy a hraný marionetami ve velkém akváriu fungoval poměrně dobře. FOTO archiv

    Problematičtějším se však jevil rámec, do něhož LokVar příběh malé mořské víly zasadil: Groteskně ztvárněné postavy číšníka a zákaznice kavárny, kteří milují pohádky a čtou si je spolu nahlas, působí trochu křečovitě a málo uvěřitelně. Navíc byla jasně patrná snaha tvůrců dát tomuto rámci další vlastní příběh, jakousi paralelu vztahu malé mořské víly a prince. Zpočátku by takový rámec snad mohl obstát, ale v závěru se stal nadbytečným, dokonce bych řekla rušivým. Diváci byli svědky proměny nešťastné víly v mořskou pěnu, která se dostane mezi vzdušné duchy. Ti si dobrými skutky mohou vysloužit nesmrtelnou duši, po níž víla touží. Poetické a nadějeplné ukončení příběhu pak bylo velmi rychle rozbito pokusem o legraci a čekáním na to, až se číšník převlékne do plavek. Jeho výstup sice vytvořil jakousi tečku představení, ale rozhodně ne v atmosféře, která byla tak dlouhou dobu pečlivě budována.

    Úvodní díl zpravodajství:

    Sloní třesk (No. 1)


    Komentáře k článku: Sloní třesk (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,