Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sloní třesk (No. 1)

    Pravidelné loutkářské bienále Mateřinka se letos prvně pyšní značkou EFFE (Evropa pro festivaly, festivaly pro Evropu), kterou liberečtí pořadatelé získali jako potvrzení tradice, kvality a mezinárodního uznání festivalu profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku. Mateřinka 2015 včera – v úterý 16. června – začala.

    materinka15

    Představení po představení

    23. ročník Mateřinky tak jako před dvěma lety odstartovali sloni vznášející se nad libereckými ulicemi. Až do soboty budou zvát diváky z Japonska, Kanady, Belgie, Slovinska, Maďarska, Německa, Slovenska a České republiky na představení třinácti souborů – devíti našich a čtyř ze zahraničí.

    První festivalový den přinesl zajímavý moment: Přestože se hrály dvě zcela odlišné inscenace, závěr jednotlivých představení byl pokaždé velmi obdobný. Dospělí diváci zůstali sedět a pozorovali napůl řízenou a napůl spontánní zábavu dětí z publika. Jednou při koncertě a podruhé při hře s perkusními nástroji v ptačím hnízdě. Zkrátka to, co se dělo po představení, se stalo samostatným, svérázným doplňkem, respektive rozvinutím divadelního zážitku.

    Zvu k sobě zvuk

    Anežka je malá holka a moc ráda poslouchá. FOTO archiv Divadla Minor

    Anežka je malá holka a moc ráda poslouchá. FOTO archiv Divadla Minor

    Více než rok po premiéře sehráli herci pražského Divadla Minor Anna Bubníková, Jiří Kniha, Jiří Jelínek, Petr Stach a Petr Reif inscenaci Jiřího Jelínka Anežka chce tančit. Stejně jako si už při prvním uvedení tento titul získal mezi diváky své příznivce a odpůrce, i v Liberci se našla řada těch, kteří hravost Jiřího Jelínka odsoudili jako zábavu pro dospělé, která se míjí s možnostmi vnímání předškolních dětí. Z mého pohledu však jde o zajímavý způsob, jak nejmenším divákům nenásilně přiblížit svět nevidomých a neohraničenost jejich fantazie rostoucí z naslouchání různým zvukům.

    Herci – montéři, kteří na sebe symbolicky berou podobu různých postav. FOTO archiv Divadla Minor

    Herci – montéři na sebe berou podobu různých postav. FOTO archiv Divadla Minor

    Anežka je malá holka a moc ráda poslouchá. Ne, že by se řídila všemožnými radami a zákazy dospělých, spíš naopak. Ráda poslouchá obyčejné všední zvuky, které se rodí kolem ní a umožňují jí unikat do jiných světů a zažívat podivná dobrodružství. Anežka totiž vnímá jenom světlo a zvuk. A když má kolem sebe mistry na zvuky, je ve svém živlu.
    Autor a režisér Jiří Jelínek svou inscenaci vystavěl z nejrůznějších střípků (jak tematických, tak scénografických) všedního života kdejakého dítěte. Nabídl obraz ranního vstávání, snídaně, návštěvy u babičky, oběda či opravy nefungujících věcí. Anežka moc dobře zná všemožné zvuky, umí je skvěle pojmenovat a ještě líp si s nimi ve své fantazii hrát. Jen jeden zvuk jí chybí ke štěstí: zvuk vycházejícího slunce, které Anežka nikdy nespatří…

    Anežkou, která je někdy ztvárňována loutkou. FOTO archiv Divadla Minor

    Anežkou je někdy ztvárňována loutkou. FOTO archiv Divadla Minor

    Herci – montéři, kteří na sebe symbolicky berou podobu různých postav (maminky, tatínka, babičky, strýce), před zraky diváků vytvářejí zvuky za pomoci nejrůznějších věcí (např. čmuchajícího psa ztvárňují prostřednictvím prázdné PET láhve, polibek vyvolávají gumovým zvonem přisátým na talíř, smažení řízku šustěním mikrotenového pytlíku apod.). Spolu s Anežkou, která je někdy ztvárňována loutkou, jindy herečkou Annou Bubníkovou, asociativně rozvíjejí zvukové motivy, nabalují na ně nejrůznější příběhy a hrají si přesně tak, jak je poetice Jiřího Jelínka vlastní. Místy možná nepřehledná a jakoby neodůvodněná hra však dostane ohromný smysl odhalením Anežčiny slepoty. Najednou se stává něčím podstatným a jasně srozumitelným. Divák si náhle uvědomí, jak lehce a nenásilně byl vtažen do světa, který je muneznámý a vlastně dosti vzdálený.

    Anežka, která chce tančit, vnímat zvuky a radovat se ze života, teď konečně bude královnou: spolu s kapelou rozjede koncert a vyzve k návštěvě tančírny i všechny přítomné děti. Ty, které možná právě pochopily, že svět nevidomých může být stejně zábavný jako ten náš.

    Co se skrývá v hnízdě?

    Dvě muzikantky – herečky Astrid Bossuyt a InezCarsauw nabídly divákům hudební představení založené na asociativním rozvíjení různých momentů. FOTO archiv

    Dvě muzikantky – herečky Astrid Bossuyt a InezCarsauw – nabídly divákům hudební představení založené na asociativním rozvíjení různých momentů. FOTO archiv

    Tradičním hostem Mateřinky je belgický tvůrce Karl Van Ransbeeck, který do Liberce ob rok přiváží představení pro děti od jednoho roku do tří let. Podařilo se mu tak v České republice rozpoutat rozsáhlou diskusi o fenoménu divadla pro batolata a podnítit tak nejen tvůrce, ale i pedagogy a psychology k přemýšlení o tom, zda se jedná o skutečné umění pro nejmenší, nebo spíše o možnost naplnění touhy rodičů, kteří chtějí přesvědčit především sami sebe, že jsou jejich děti schopny reagovat na umělecké podněty téměř od narození. Nechci se pouštět do analýzy tohoto fenoménu, ostatně na toto téma nedávno vyšel rozsáhlý materiál v časopisu Loutkář. Ráda bych se však zmínila o poetice představení, které jsem na Mateřince zhlédla.

    Každý si však může složit ten svůj, příběh pozorování hus a jejich rodinného života, kladení vajec, líhnutí mláďat, jejich prvních krůčků. FOTO archiv

    Každý si může složit svůj příběh – pozorování hus a jejich rodinného života, kladení vajec, líhnutí mláďat, jejich prvních krůčků – sám. FOTO archiv

    Karl Van Ransbeeck a jeho Theater de Spiegel vždy pracuje s promyšlenou scénografií, která nikdy není kýčovitá a dětem se nepodbízí. Tentokrát zvolil přírodní materiály – dřevo, trávy, proutí apod. Druhou důležitou složkou jeho divadelních děl je hudba. Pro inscenaci Hnízdo zvolil housle a vokální zpěv. Dvě muzikantky – herečky Astrid Bossuyt a InezCarsauw – nabídly divákům hudební představení založené na asociativním rozvíjení různých momentů. Příběh není pevně předepsán a přeci z představení vyplývá. Každý si však může složit ten svůj, příběh pozorování hus a jejich rodinného života, kladení vajec, líhnutí mláďat, jejich prvních krůčků, mávání křídel a vylétání z hnízda.

    Po skončení představení se batolata mohla vydat na průzkum hnízda tvořeného jakýmsi bazénkem s dřevěným žebrovím. FOTO archiv

    Po skončení představení se batolata mohla vydat na průzkum hnízda tvořeného jakýmsi bazénkem s dřevěným žebrovím. FOTO archiv

    Přítomné děti byly fascinovány zvuky různých perkusních nástrojů, které připomínaly hlasy ptáků, svým tvarem pak například ptačí vejce nebo ptáky samotné. Po skončení představení se batolata mohla vydat na průzkum hnízda tvořeného jakýmsi bazénkem s dřevěným žebrovím a mohla si vyzkoušet, jaké zvuky vydávají jednotlivá vajíčka v hnízdě a objevit i na to, že některá vejce jsou prázdná a žádný zvuk, ani život ze sebe nevydají.

    Ať už je tvorba Karla Van Ransbeecka uměním pro nejmenší, nebo ne, jisté je, že svým Hnízdem nabídl divákům čistý estetický zážitek, vybudoval jim prostor pro snění a přemýšlení. Současně nabídl zajímavou hudební kompozici.


    Komentáře k článku: Sloní třesk (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,