Divadelní noviny > Názory – Glosy
Sen, co se nezdá
Sen noci svatojánské je jedna z nejhranějších Shakespearových komedií. Šanci vyhrát si s touto půvabnou férií tentokrát dostal bývalý umělecký šéf Městského divadla Kladno Martin Vokoun, který se v letních a pozdně letních měsících rozhodl inscenaci zasadit do prostředí Dvořákových sadů, čímž nejen že umožnil divákům v období rouškových nařízení volně dýchat, ale také dodal inscenaci kouzelnou svatojánskou atmosféru.
Sen noci svatojánské v režii Martina Vokouna. Foto: archiv divadla.
Mnoho popletených milenců, kteří k sobě najdou cestu skrze čarovný les – tak by se v kostce dal nastínit Sen noci svatojánské. Jedná se o spletité dílo, které už svou dějovou komplexností staví před inscenátory prvotní překážku. Vokounovi se ale podařilo vytvořit přehlednou a srozumitelnou inscenaci, ve které se už na začátku jasně určí, co jsou jednotlivé postavy zač, a především, do jakého světa patří, díky čemuž se publikum bez větších potíží orientuje.
Velký podíl na tom má kostýmní výtvarnice Adéla Kostkanová, která každému světu stanovila jiný módní styl. Počínaje athénským obyvatelstvem v čele s Théseem (Michal Maléř), Hippolytou (Barbora Janatková), Hermií (Barbora Hron Vovsíková), Lysandrem (Tomáš V. Hron), Helenou (Diana Hauptová) a Demetriem (Jan Strýček), které honosí prosté šaty/kalhoty s košilí, jež jsou při vyšší společenské příslušnosti vždy něčím dozdobeny (vesty, zlaté pásy). Nejvíce si ale Kostkanová vyhrála se světem víl a elfů, který je esteticky poutavý a vyvolává dojem oné čarovnosti. V kostýmní podobě Oberona (Jakub Hubert), Titánie (Marie Jansová) či Puka (Jan Pichler) a jejich vílo-elfské družiny dominují přírodní prvky v podobě květin, větviček a světýlek, které už z hloubi parku upozorňují na svou přítomnost.
Svět komediantů je pak jediný, který svými kostýmy k ostatním příliš logicky nezapadá. Postavy Klubka (Dominik Migač), Pořízové (Jaromíra Mílová), Hubičkové (Kristina Sitková) a Píšťalové (Petra Majerčíková) okostýmovala Kostkanová jako partu z JZD s montérkami, natáčkami, kulichy a zástěrami, čímž ale pouze vyvolala otázku, proč je svět komediantů až tak výstřední a nepasující do celkové kostýmní kompozice, když zbytek působí tak harmonicky? To, že jsou komedianti z úplně odlišného prostředí, pochopí publikum snadno, je proto škoda, že zvolený kostým je vzezřením zasazuje do úplně jiné doby.
Sen noci svatojánské v režii Martina Vokouna. Foto: archiv divadla.
Jinakost komediantské party je totiž jasně zřetelná už ze samotného hereckého projevu, kterému dominuje Dominik Migač v roli Klubka. Ten svým pozoruhodným výkonem zbytek komediantů doslova válcuje – neustále na sebe strhává pozornost prostřednictvím vtípků, klauniád a hereckých exhibicí, kterými nabíjí své okolí a publikum téměř hmatatelnou energií, a ani jednou přitom nespadne do laciného humoru či trapnosti.
Vedle něj je pak silnou a vynikajícím způsobem ztvárněnou hereckou figurou postava Puka v podání Jana Pichlera. Svůj charakter raracha, či posměváčka, dokonale naplňuje nejen variací grimas a neustálého hlasitého smíchu, ale především neuvěřitelnou pružností, svižností a nezkrotností provázející jeho pohyby. Ani jednou ho nespatříte staticky někde postávat – naopak budete rádi, když stačíte sledovat, kde vlastně je. Pichlerovo ztvárnění Pukovy radostné, neřízené divokosti je hravým elementem, který dodává inscenaci odlehčenost a živelnost.
Ačkoliv jsou ve Vokounově inscenaci dva takto silné komické charaktery, oba herci se v přítomnosti jiných postav umí upozadit a zbytečně na sebe nestrhávají příliš pozornosti na úkor ostatních. Nicméně je faktem, že další postavy z hlediska hereckého projevu zůstávají v jejich pomyslném stínu.
Sen noci svatojánské v režii Martina Vokouna. Foto: archiv divadla.
Vokounovo pojetí postav je do určité míry naivní, místy až fraškovité, což výrazněji vyniká v druhé části inscenace – celkové tempo inscenace tím trpí. V první části je totiž inscenace svižná, hravá a veselá, čímž si udržuje pozornost a před přestávkou má publikum v hrsti. Po přestávce se herci snažili překonat stanovené hranice vlastní fraškovitosti a občas se až zbytečně pokoušejí „dělat humor“. Příkladem je hádka Lysandra s Hermií, kterou sleduje Oberon se svou družinou a Puk jim záhy přináší v květovaných mističkách pop-corn. I když je tento gag dotažený a nejedná se pouze o náhodný výstřelek, který chtěl režisér zapojit do díla, tak tento „humoru pro humor“ balancuje na hraně lacinosti.
Ačkoliv se Vokoun nebál v textu škrtat, některé monology (například ten, který vede Lysandr, když se poprvé ukáže na scéně) jsou místy ponechány až zbytečně zdlouhavé, ale díky dalším škrtům získal text na vzdušnosti. Dialogy jsou svižnější, údernější, a především pro diváka poutavější – je proto škoda, že se jich nedočkaly i některé monology.
Mimo působivost Dvořákových sadů, do kterých je inscenace zasazena, pracuje kladenský Sen noci svatojánské s decentní scénografií – tvoří ji pouze čtyři bílé abnormálně velké židle, které mají v inscenaci funkci proměnlivého znaku. Jejich význam se mění podle toho, jak jsou položené, tudíž židle, která je v jednu chvíli trůnem, se v další chvíli plynule mění na lavičku. Ačkoliv jsou židle jediným prvkem scénografie Adély Kostkanové, nedostalo se jim bohužel většího prostoru, který by si jako dominanta scény zasloužily.
Až na menší nelogičnosti (jakými jsou například JZD kostýmy komediantů nebo místy zbytečně zdlouhavé monology) se jedná o inscenaci, která baví nejen jazykem Martina Hilského, ale v tomto případě primárně brilantními hereckými výkony, díky nimž je kladenský Sen noci svatojánské skutečnou bláznivou (ale nikoliv lacinou) komedií, kdy se v prostoru Dvořákových sadů opravdu zhmotňuje magické říše Oberona a Titanie – a věřte nebo ne, nic z toho se vám nezdá.
///
Městské divadlo Kladno, Kladno – William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Režie: Martin Vokoun, překlad: Martin Hilský, dramaturgie: Matouš Danzer, dramaturgická spolupráce: Marek Hladký, výprava: Adéla Kostkanová, hudba: Zdeněk Dočekal, pohybová spolupráce: Barbora Brandejsová. Hrají: Marie Jansová, Jakub Hubert, Jan Pichler, František Čachotský, Michal Maléř, Kristina Sitková, Petra Majerčíková, Barbora Janatková, Kristýna Dámová, Michal Maléř, Barbora Janatková, Barbora Hron Vovsíková, Diana Hauptová, Tomáš V. Hron, Jan Strýček, Miroslav Večerka, Dominik Migač, Jaromíra Mílová, Petra Majerčíková. Premiéra 13. 6. 2020.
Komentáře k článku: Sen, co se nezdá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
