Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rostl výkon, nikoliv honoráře

    Když před pěti lety nastupoval Daniel Dvořák do vedení Národního divadla Brno, mimo jiné uvažoval o posílení opery a naopak zmenšení baletního souboru. Tento plán se naštěstí nerealizoval a brněnský balet byl i za jeho ředitelování výrazným pendantem k baletu pražského Národního divadla. Bylo tomu tak i dříve. Vzpomeňme na výraznou brněnskou epochu Iva Váni Psoty z přelomu 40. a 50. let minulého století a odlišnou baletní poetiku, jakou v téže době realizoval v Praze Saša Machov.

    Daniel Dvořák přivedl na post baletního šéfa Lenku Dřímalovou, dříve choreografku a pedagožku působící převážně v Ostravě. Počátky Dřímalové v brněnském baletu budily rozpaky. Bouřila se část souboru a dramaturgie až příliš nápadně připomínala projekty, které uvedl Petr Zuska v Praze – ať už šlo o edukativní inscenaci režiséra Zdeňka Plachého Tance od Ludvíka XIV. po break dance, která připomněla pražskou Baletománii, nebo o projekt Choreografický ateliér, jakousi dílnu začínajících choreografů, která v pražském provedení nesla název Miniatury. Koneckonců i programový blok choreografií současných českých choreografů Svět touhy nabídl osvědčená díla Jana Kodeta, Petra Zusky a Tomáše Rychetského uvedená původně v Praze.

    Po první sezoně se ale tyto pochybnosti rozplynuly a v brněnském baletu se začal prosazovat moderně koncipovaný repertoár, na němž participovali i uznávaní evropští tvůrci. Dramaturgie přitom standardně vyvažovala mezi atraktivními celovečerními tituly, včetně těch nejtradičnějších, a složenými a někdy experimentálními programy. Ryzí klasika se však v repertoáru objevila jen výjimečně a se sporným výsledkem. Robert Strajner nastudoval Giselle a oproti jeho předchozím brněnským inscenacím (např. výbornému Labutímu jezeru) byly úpravy spíš ku škodě díla a ani úroveň tanečního nastudování nepřesvědčila. Na brněnské jeviště se prosadil též choreograf Youri Vámos, známý svými razantními výklady tradičních baletů. Jenže jako tomu bylo u většiny jeho pražských inscenací, i u brněnské Coppélie z Montmartru šlo o násilné roubování nového příběhu na původní baletní libreto. Lépe dopadl balet Nebezpečné známosti, který vytvořil umělecký šéf varšavského baletu Krzysztof Pastor na novou kompozici Lotyše Arturse Maskatse… Došlo i na atraktivní titul Carmen, k němuž byl přizván španělský choreograf Cayetano Soto. Kontroverzní inscenace, náročná pro sbory a scénograficky odvážná, měla svá silná místa, ale i zcizující (nebo spíše zmrtvující) propady. Každopádně ale nabídla inteligentní taneční materii. Ve složených programech dostal prostor zkušený Petr Zuska i baletní debutantka Nataša Novotná (nastudovala Stravinského Ptáka Ohniváka); z cizinců se představil Polák Jacek Przybylowicz, Němec Mario Schröder nebo renomovaný Izraelec Itzik Galili.

    Zároveň Dřímalová navázala na předchůdce Zdeňka Prokeše, resp. Karla Litteru a rozvíjela spolupráci s předními soubory a tanečníky působícími v Německu a Rakousku. Vznikaly nové projekty na koprodukční platformě Tanzbrücke – Tanečního mostu. Noví choreografové příznivě formovali ansámbl. Ten zůstal početně stabilizovaný (45 tanečníků), ale mnohem dynamičtěji se proměňoval. Rozmanitý repertoár se stal hlavním lákadlem pro tanečníky ze zahraničí, a zdaleka nejen z chudších zemí někdejšího Sovětského svazu. Velká fluktuace umělců byla přirozeně náročná na údržbu repertoáru a celkovou „logistiku“ uvnitř souboru. V důsledku však zvýšila konkurenci a vedla k růstu kvalitativního nivó. Naopak stimulantem nemohlo být ekonomické zázemí. Ačkoliv si soubor udržel renomé hlavního republikového konkurenta baletu pražského Národního divadla, finanční podmínky umělců tomu naprosto neodpovídaly. Je smutným paradoxem, že těleso patřící k republikové špičce platí své tanečníky hůř než mnohem problematičtější ansámbly např. v Ostravě nebo Olomouci. A to přesto, že soubor tlačí na ekonomickou efektivitu, navyšuje počty představení, radikálně zvyšuje tržby, spoří na korepetitorech. Jinými slovy, brněnský balet má v českém kontextu smutně bezkonkurenční poměr cena / výkon.

    „Pětiletka“ Lenky Dřímalové přinesla brněnskému baletu novou dynamiku. Soubor kvalitativně roste, rozvíjí se spolupráce se zajímavými zahraničními tvůrci. Ne všechny inscenace lze přijmout bez výhrad, nelze jim ale upřít umělecký názor a taneční kvalitu.

    Další části:

    Opera ND Brno za Daniela Dvořáka

    Dvě v jednom


    Komentáře k článku: Rostl výkon, nikoliv honoráře

    1. Svobodník

      Profilový obrázek

      Docela výstižně napsané,
      akorát ohledně Vámose se mi to jeví mírně zaujaté a krátkozraké. Coppelié z Montmartru se drží na repertoáru už pátou sezónu a baví jak diváky, tak soubor.
      … a plní kasu 😉
      Je asi dobré míti Vámose.

      02.11.2012 (12.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,