Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dvě v jednom

    Před porovnáním Mahenovy činohry a brněnské Reduty – tedy dvou divadelních domů tvořících nedělitelnou součást první moravské scény, bude nutné pojmenovat jejich organizační rozdíly. Brněnská činohra je souborem (podle informací na webu má třiatřicet herců) sídlícím v budově zvané Mahenovo divadlo. Reduta žádný vlastní soubor nemá a funguje vlastně jako stagiona. Původně měl být tento nákladně rekonstruovaný stánek jakousi experimentální laboratoří pro komorní projekty baletu, opery i činohry, toto řešení se před sedmi lety záhy ukázalo jako nefunkční. Ostatně Daniel Dvořák si při svém halasném ředitelském nástupu před pěti lety přivedl čtyři umělecké šéfy, kterým dal do vínku tři soubory a Redutu jako svébytnou instituce pracující pod Národním divadlem.

    Nenápadný půvab buržoazie

    K úspěchům Reduty patří i inscenace Nenápadný půvab buržoazie, na snímku Jan Hájek FOTO KIWA

    Cesty dvou činoher se záhy rozdělily: umělecky, organizačně i kvalitativně. I přes jistou kooperaci s hereckou složkou Mahenovy činohry (Reduta si půjčuje na své produkce domácí herce, ale také umělce odjinud) se divadlo sídlící na Zelném trhu výrazně emancipovalo. Umělecký šéf Petr Štědroň proměnil systém provozu, způsob práce i repertoár. Reduta si vydobyla speciální postavení na brněnské divadelní mapě. Štědroňovo umělecké vedení sází na autorskou autonomii a na záměrný kontrast, jaký Reduta tvoří oproti velkým činoherním, baletním a operním produkcím NDB. A Štědroňova politika došla i v nelehkých ekonomických podmínkách a také bez obratného žonglování s divadelním mainstreamem naplnění. Je prostorem, kde se v posledních pěti letech dělá zajímavé divadlo a zvláště v minulé sezoně zaznamenala mimořádné úspěchy. Progresivní divadlo si připočítalo v šesti premiérách hned čtyři první česká provedení. Připomeňme některá ocenění této tvorby. Je to kupříkladu umístění Reduty v radokovské anketě jako druhého divadla roku. Stříbrnou příčku získala Reduta také za inscenaci Europeana a nelze si nepovšimnout i širších nominací (Ceny Thálie, Ceny Divadelních novin, Cena Českého divadla 2011). Celková návštěvnost Národního divadla Brno se mezi lety 2010 a 2011 propadla o hrozivých sedm procent. Faktem je, že podobnou tendenci a bezmála stejná čísla lze zaznamenat v Redutě stejně jako v činohře. I tak si lidé do Reduty cestu našli, přestože je tady čeká namnoze náročnější produkce, která nepočítá s pasivně se bavícím divákem. Hitem se stala inscenace Korespondence V + W. Toto zpracování Werichovy a Voskovcovy korespondence v režii Jana Mikuláška (jeho opusy vedle inscenací Dana Špinara profilují vlastně Redutu v posledních sezonách nejprogresivněji) má stále obdivuhodnou 92 % návštěvnost.

    Samoúčelnou výstřednost, personální rozkoly a nakonec i hluboký umělecký propad a téměř zmrtvění hereckého souboru lze zase zaznamenat v Mahenově činohře. Ambice zdejšího šéfa Zdenka Plachého překonaly jeho umělecké možnosti a schopnosti. Právě úpadek brněnské činohry si troufám označit za Dvořákovo manažerské selhání. Ředitel svého uměleckého šéfa do poslední chvíle hájil, ale vše se ukázalo nakonec jako lichá a patem (tedy náhlou abdikací Plachého) končící kapitola. Plachý rád mluvil o éře velkoformátových představení, která namnoze vyráběl jako režisér i autor sám. Svou autorskou ctižádost prezentoval při ambiciózním hudebním spektáklu Tajemství zlatého draka. Díky účinkování Daniela Landy a také do médií pouštěným tajnosnubným řečem o vzniku organizace zasvěcených vyvolenců si sdělovací prostředky kusu všímaly ještě před premiérou. To byl velmi chytrý tah pro venkovní zpopularizování činohry a zároveň první signál o její profanaci. Ukázalo se však, že šlo o mnoho povyku pro nic. Nicméně vedení činohry touto inscenací deklarovalo svoje umělecké směřování i vize. Plachý se sice opakovaně a s čím dál většími propady pouštěl do autorských témat, inscenoval však také klasiku (Richarda III., Cyrana z Bergeracu). Tady se mu dařilo o poznání lépe, než když scénáře psal sám. Z těch stačí připomenout Zaslíbení o tragické lásce krasobruslařky Maškové a textaře Štaidla nebo divadelně přihlouplý a radnicí objednaný a primátorovi dedikovaný exkurz do městské historie Černá madona brněnská. Tento nepovedený titul Plachému nejen u kritiky, ale zřejmě i u zadavatele srazil vaz. Troufám si tvrdit, že Plachého umělecky pohřbilo právě divadelní velikášství. Návštěvnost v činohře klesla přes eskalaci v roce 2009 (80%) zase na stejné číslo, jako když Plachý nastupoval – tedy rovných 73%. Rád uváděl, jak do divadla přivedl diváky, situace z konce jeho působení už mluví spíše o opaku.

    Zcela rozdílných výsledků mohou v rámci jediné instituce dosahovat dvě její autonomní složky. Dvě činohry, z nichž jedna na sebe strhává pozornost kritiky a druhá její běsnění.

    Další části:

    Opera ND Brno za Daniela Dvořáka

    Rostl výkon, nikoliv honoráře


    Komentáře k článku: Dvě v jednom

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,