REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 5)
Konflikt umělce s dobou, a ještě více s totalitním režimem, je věčným tématem, kterému u nás, v zemi Jaromíra Nohavici, Jima Čerta a Jarmily Glazarové, můžeme dobře rozumět. (Snad se nikdo ze tří namátkou zmíněných neurazí, že jsem je postavil do jedné řady.) Letošní zimu mám orámovanou inscenacemi, které se takovou nelehkou problematikou zaobírají. Zatímco závěrečné představení PDFNJ Ve stínu diktatury mě potěšilo neobyčejnou sevřeností a soustředěností na jeden konkrétní životní osud – byť možná za cenu menší jevištní efektnosti –, Hukot času v MeetFactory na to jde trochu odjinud.
Inscenace režisérky Viktorie Vášové v sobě pozoruhodně spojuje dvě roviny. První zastupují spíše činoherní úryvky ze života hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče, který si se sovětským režimem „užil“ pořádnou vztahovou sinusoidu. A jejich protipólem jsou zpravidla bezeslovné asociativní pohybově-vizuální výjevy opírající se jednak o scénografii Anny Gumboldt, tvořenou především četnými drobnějšími objekty v čele s krabičkami sirek, a jednak o hudbu Jakuba Rataje se živou hrou na violoncello v podání Štěpána Drtiny. To vše probíhá ve velmi pozvolném tempu a tvoří zvláštně hypnotickou atmosféru – až mi ve vydýchaném prostoru MeetFactory občas klesala hlava, ale po přepnutí inscenačního vypínače do první polohy se zase vztyčila.
Viděl jsem pravděpodobně první reprízu, v níž vystoupil Michal Sikora nově alternující Matěje Šumberu. Místy to bylo trochu znát, usazenost textu ještě nebyla úplně dokonalá. Jinak je ale Sikora velmi přesvědčivý jak v poloze tichého skladatele, s obsesivní důkladností sestavujícího domino ze zmíněných krabiček, tak i – a to snad ještě více – coby aparátčík přesvědčující Šostakoviče (v té chvíli Tomáš Janypka) ke vstupu do strany. Nepředstavuje tupou mlátičku ani hrůzostrašného černokněžníka, ale vemlouvavě sympatické zlo s odzbrojujícími ďolíčky ve tvářích, které chce pro vlast i samotného skladatele jen to nejlepší.
Podobně jako u Ve stínu diktatury i tady více hraje prim jeden určitý osud, než aby inscenace přinášela nějaké všeplatnější poselství k tématu umělce v totalitě. Ne že by to vadilo; přesto si dovoluji vřele doporučit přečtení poutavě zpracovaného programu. Obsahuje totiž tři svébytné pohledy na vyrovnávání se ruských umělců s nejnovější agresí jejich mateřské země a ozvuk jednoho z nich se objeví i těsně před koncem inscenace. Společně s úplným závěrem, kdy do naprosté tmy graduje zvuk violoncella až do ostrého praskotu, tak může tvořit výmluvný odkaz ke dnešním dnům. Časy v Rusku jsou, zdá se, stále stejné.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
