Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Český Těšín, regionům zaslíbený (No. 1)
Zatímco slovutnou Matkou měst aktuálně cloumá 28. ročník PDFNJ, pozornost nesmí být upřena ani jinému důležitému milníku středoevropské kulturní autostrády, a sice Festivalu divadel Moravy a Slezska, jehož jubilejní 20. ročník odstartoval v sobotu 11. listopadu v Českém Těšíně.
Fat cabaret: lásky, strach a zen nekonfekčních žen. Foto: Marek Malůšek
Zahajovacího praporu se jako první ujalo kvarteto dam z olomouckého divadelního dómu Tramtarie, které letošní programové menu rozmařile odšpuntovalo temperamentně hýřivou inscenací Fat cabaret: lásky, strach a zen nekonfekčních žen, v režii Janky Ryšánek Schmidtové. Feministická revue vycházející z řady osobních výpovědí, jež do pestrého scénického kaleidoskopu šikovně poskládala zkušená dramatička Anna Saavedra, staví na empatické režii, která pokorně slouží zvolenému tématu a jednoznačně ctí žánrová pravidla i různorodé dispozice umělkyň. Čtveřici jinak příkladně mušketýrsky partneřících hereček z hlediska zkušeností dominují Jana Drgová, jež brilantně, často pomocí ostrého střihu střídá groteskní momenty s emotivními náznaky existenciálních temnot a s nadhledem šarmantně unese i ošemetnou tendenční karikaturu Karla Lagerfelda, a Jana Posníková, bezprostředně navazující kontakt s publikem a bez ostychu nakládající s brutální komikou. Tereza Tóth Čápová je nejistější v hudebních výstupech i v intimním monologu a evidentní nadšení Dominiky Hrazdílkové naštěstí lehce převáží její občasné sklony k maniakálnímu přehrávání. Zásadní skvrny na jinak poměrně sympatické produkci spatřuji tři: stopáží značně přepálený voicebandový úvod, tematickou, nepřípadně sentimentalizující, a především povrchní zacyklenost v devadesátých letech, která jsou dávno již pryč, a navíc je nelze zjednodušit jen na konzumní veteš v podobě Bravíčka a Miss, a poté písňové vstupy, kdy zejména hudba Maria Buzziho míří ještě do mnohem hlubších hudebních dějin a příliš nekoresponduje s obsahem kusu. Škoda, že nepřipluly například dámy z Čoko Voko!
Balada pro banditu. Foto: archiv divadla
Večer ve velkém sále Těšínského divadla pak patřil slavnostní premiéře české verze Kracikovy inscenace Balada pro banditu, o jejíž polské rodné „sestře“ jsem již referoval v rámci článku o říjnovém festivalu Bez Hranic. Mé výhrady k otřesné a syntetickými pazvuky nepřípadně muzikál deformující hudební úpravě Petra Hromádky, i k nevkusné, mrazíkovsky pohádkové iluzivní scéně Jaroslava Milfajta sice přetrvávají, sympatie si naopak získaly především mužské herecké výkony: neheroický, postupně osudem uštvávaný Nikola Tomasze Władysława Przybyly, jenž v lecčems připomene ikonický výkon Miroslava Donutila, aniž by ho přitom jakkoli vědomě kopíroval, věcný Velitel četníků Dušana Urbana, přímočaře dobrácký Kubeš Denise Kuboně, a především zdejší Mageri, jehož Zdeněk Klusák nijak nekarikuje, ale precizně interpretuje jeho pragmatismus coby převažující charakterní rys. Eržika Báry Vidomské (alternace Barbora Sedláčková) bohužel není podobně dominantní jako Katarzyna Kluz v polské verzi a její naivně mladická, dychtivě překotná interpretace lehce zamlžuje finální tíživé poselství o nezměrné těžkosti ženského údělu. Petr Kracik nepřebírá žádnou ze současných dramaturgických úprav, a pozorně se obrací k původnímu textu. Krom vyslovených výhrad se zrodil solidní počin, jenž ctí své kořeny, a vysílá do světa jasnou depeši o nemalých silách zdejšího ansámblu. Děkuji!
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Český Těšín, regionům zaslíbený (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Využívám příležitosti
a reaguju na KlariNovu charakteristiku Fat cabaretu olomouckého Divadla Trantárie.
Inscenaci jsem viděl nedávno ve sklepní scéně pražského Švandova divadla a chtěl o ní sám napsat. Je to mimořádně zdařilý kabaret čtyř typově rozdílných dam, jež Janka Ryšánek dokázala sjednotit ve funkční, vzájemně se doplňující a propojený celistvý tým. Každá z hereček přichází s jinou životní zkušeností, fyziognomií, hereckým přístupem, čímž vzniká – na základě chytrého, vtipného a v mnoha ohledech poučeného textového základu Anny Saavedry – pestrý večer, na kterém se baví – věřím – jak samy herečky, tak i diváci a (asi především) divačky. Inscenace v zásadě naplňuje žánr tzv. dialogického jednání, jak o něm mluvil a sám ve svých produkcích je svého času realizoval profesor Ivan Vyskočil. Právě tyto konotace mě nejvíc vedly k tomu, abych o kabaretu napsal a veřejně se nad ním zamýšlel. Mnohé party nabízejí razantní kabaretní formy, formálně vyšlechtěné a dotaženější (z nedávných například vynikající Dvě čárky ostravského Divadla loutek), mám je rád a respektuju je, ale otevřenou „dialogickou“ formu s osobním ručením, kdy divák jde s jednotlivými aktérkami, rozumí jejich postavám a často se s nimi ztotožní a vstupuje s nimi do vnitřního dialogu (navíc herečky občas diváky i přímo oslovují), těch u nás moc není. Možná v Besídkách Divadla Sklep, občas takto fungují některé amatérské či studentské soubory (například poslední produkce Rozkoše bez rizika a Kabaretu Caligula), ale v profesionálním provozu si to málokdo troufne. Vyžaduje to vystoupit z vlastní komfortní herecké zóny a být na jevišti za sebe, i se svými chybami a nedostatky. A zvládnout to. Ostatně Janka Ryšánek říká, že tento text musela řadu let nabízet, než se jí ho podařilo uplatnit v Olomouci.
A s KlariNovou výhradou nepřípadného „zaseknutí“ v devadesátkách nesouhlasím, neb to je jedno z témat inscenace. Postavy se vrací do svého dětství, tedy právě do oněch devadesátek, a skrze symptomy té doby, jak je samy zažily (a pochopitelně jsou k nim vstřícné a laskavé, ergo – zdravě a s nadhledem – sentimentální), pojmenovávají samy sebe dnes a své současné postoje a přístupy k životu. Všechny čtyři herečky jsou skvělé a působí ve svých rolích suverénně. A všem – a to souhlasím s KlariNem – dominuje „fat dáma“ Jana Drgová. Takový – doslova gurmánský – divácký požitek ze sledování jejího herecky radostného „bytí v postavě“ člověk často nemá.
A co se týká úvodu, podle mě je pro rozjetí následných témat a motivů přesně trefenej. Já se aspoň děsně bavil slyše zvuky z šatny a následné překvapení hereček, že jsou již na scéně a my je posloucháme. A rychlé úprky a zase návraty. A už to jelo!
Díky, herečky, autorko, režisérko. Díky, dramaturgie Divadla Tramtárie. Všem pro ozdravení vlastního ducha a sebevědomí doporučuju.
🙂
19.11.2023 (16.41), , Trvalý odkaz komentáře,