Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext Názory – Glosy Reportáž Zprávy

    Průšvih je šance věci měnit

    Jsou to tři roky od dnes už legendární performance před DAMU, na níž Marie-Luisa Purkrábková předčítala obžaloby na pedagogy této školy. Vycházela z vlastní zkušenosti i osobních výpovědí některých spolužáků/ spolužaček. Ti charakterizovali svůj pobyt na škole dosti nelichotivě: Zbytečnost, zklamání, práce, rozpor, rezignace, arogance, disrespekt, Zmijozel, stažený žaludek, úzkost, křeč, strach, ponížení, sebepřijetí, oppressed or left out, decaying discouragement, méněcennost, vězení, nespravedlnost, šikana, škatulky, nechuť, opak inspirace.

    Byl to většinový názor? Těžko říci. Na diskusích, kterých jsem se tehdy zúčastnila, znělo, že většina lidí, kteří DAMU absolvovali, na tuto otázku po šikaně a podobných jevech často odpovídala: Ano, vím, že se tady ty věci dějí, ale JÁ jsem měl/a na pedagogy štěstí, a znám to jen z doslechu…

    Ať už tento performanční manifest vznikl z jakýchkoli důvodů, bezpochyby měl v historii školy velkou relevanci. Především v tom, že se začalo o tématu mluvit, některé konkrétní lidi to probudilo k řešení vlastních problémů a školy především uměleckého zaměření jako takové k bdělosti a hledání nových možností řešení mezilidských vztahů. Ovšem řešení problému vztahů mezi studenty/studentkami a pedagogy je rozhodně běh na dlouhou trať a z mého pohledu dlouholeté pedagožky systémové řešení v podstatě není možné. Jistě, je možné zavést přísná pravidla, ale mohou fungovat globálně? Když to vezmeme z hlediska historického – jen si spočítejte, kolik (ctihodných) pánů profesorů od dob, kdy dívky začaly studovat, si vzalo své studentky? Chtě nechtě mi mé druhé já našeptává otázku – jak to tedy v těchto případech bylo s obtěžováním, vynuceným sexem či mocenskou hrou predátorů?  Tak tohle jen na úvod k fenoménu, který vstoupí do dějin naší kultury pod názvem Ne!musíš to vydržet.

    Po prolomení mlčení

    Režisér Mikuláš Arsenjev natočil 52-minutový dokument Po prolomení ticha (After the Silence Was Broken), kde je celá událost nahlížena prostřednictvím hlavní inciátorky akce Ne!musíš to vydržet Marie-Luisy Purkrábkové. Měl premiéru loni v březnu na festivalu Jeden svět, ale domnívám se, že kromě účastníků tohoto festivalu jej mnoho dalších diváků nevidělo. Vstřícný krok směrem k odborné veřejnosti i všem ostatním zájemcům a zájemkyním udělali tvůrci a tvůrkyně, když se rozhodli připravit projekci tohoto dvaapadesátiminutového snímku s následnou diskusí 16. června v Divadle X 10.

    No, bylo nás tam asi dvacet… Z odborné veřejnosti se dostavili jen přímí diskutující –  filozofka a proděkanka DAMU Alice Koubová, režisér a nyní pedagog katedry scénografie Jan Frič, herečka Anežka Šťastná působící na DAMU jako asistentka pedagoga a jakási spojka mezi pedagogy a studenty. Diskusi moderovala Kateřina Součková. Přišel i děkan DAMU Karel František Tománek.

    Vpravo Marie-Luisa Purkrábková, vlevo Olaksandra Chernomashyntseva čtou 9. června 2021 před budovou DAMU v Karlově ulici v Praze prohlášení Ne!musíš to vydržet. Foto archiv Ne!musíš to vydržet

    Samotný snímek může být pro historii jedinečným svědectvím o umělkyni, která se přes noc stala aktivistkou a z této „pasti“ společenského zařazení se dodnes nedokáže dostat. Ve filmu se s ní setkáváme v retrozáběrech z památné performance a následně ji sledujeme při přípravě vlastního projektu v rezidenci v Cross Attic, v němž se pokouší se svou situací vyrovnat. Mluví o sobě, o tom, že potřebuje oddělit svá dvě JÁ (disociovat se), aby o sobě mohla vypovídat z nadhledu. Nevyhovuje jí pozice, kdy byla pasována za mluvčí generace. Jak média, tak organizátoři nejrůznějších shromáždění mají pocit, že bez její přítomnosti nemá smysl hledat řešení. Nikdo s podobně silnou motivací, kdo by se chtěl stát hlasem této křehké generace, podle ní neexistuje. Dnes tak stále zůstává kruh, v němž se snaží vedení DAMU hledat schůdné cesty vzájemných kontaktů, pořádat akce, semináře, diskuse, stále tak trochu začarovaný. Tím se příběh Marier-Luisy, který režisér ve svém dokumentu zachycuje, stává obecnější, vždyť podobnou situaci na různých školách zažily/i  mnohé/mnozí.

    Marie-Luisa Purkrábková v dokumentu Po prolomení ticha. Foto Po prolomení ticha

    Hodnotit kvalitu snímku není důležité. Jde o dokument, který předkládá spíše než fakta pocity protagonistky v různých údobích od původní do nové performance. Někdo se s ní třeba ztotožní, já – jako letitý boomer a více než třicet let pedagog na uměleckých školách – jí rozumím, ale mám i spoustu argumentů obhajujících pedagogy. Zažila jsem během své pedagogické praxe obě polohy – obdiv a souznění ze strany studentů a studentek, ale také hlasování, jestli mě mají ze školy vyhodit, nebo ne. S některými bývalými studenty a studentkami se setkávám dodnes, na druhé straně je i dost těch, kterým jsem pomohla a oni ani nepoděkovali. Patřím tedy k těm pedagogům, kteří opustili školu dobrovolně. Jsem ráda, že už neučím. Na to vydávat enormní množství energie a přitom se setkávat se shovívavým pohrdáním, na to cítit se nepatřičně a nejistě už nemám kapacitu. To je tedy pohled z druhé strany. A myslím, že mnozí pedagogové to cítí podobně. Možná i proto v pondělní diskusi zazněla apokalyptická vize uměleckého školství, kdy bude sice existovat „barák“, ale nebude v něm chtít nikdo učit a nikdo nebude chtít poslouchat „mistry“.  Dost možná, že se vrátíme k praktikám (před)minulého století, kdy si mladé herečky našly svou soukromou učitelku herectví.

    Průšvih je šance věci měnit?

    Jak z toho ven? Lze najít řešení? Obávám, že nikoli. Už při organizování této diskuse, jak sdělila Kateřina Součková, byla mnohými oslovenými odmítnuta. Pro mnohé téma „vyšumělo“, jiní se pro takovou diskusi necítí „kompetentní“. Ale kdo je v tomto případě kompetentní?

    Pojmenování problému bylo (dopředu) formulováno jako strach nebo nechuť přijmout odpovědnost za svůj názor. Úplně to chápu. Pokud člověk není rozený revolucionář zásadně se vymezující proti zavedeným pořádkům a čerpající energii ze svého protestu, ale spíše introvert, raději si své hodnocení nechá pro sebe nebo pro diskusi s úzkým kroužkem blízkých přátel. K tomu mě vede letitá zkušenost. Vím, že i sebenevinnější poznámka k nějakému statusu na facebooku může vzbudit neočekávanou nevoli – ne svým konkrétním obsahem, ale tím, že ten druhý neposlouchá, poznámku (reakci) si nepřečte v kontextu, ale předjímá, co a jak si myslím. To byl ostatně jeden z postřehů Anežky Šťastné: Největším problémem je, že si studenti a pedagogové (či lidé obecně) nenaslouchají. Jak je vidět, od konkrétního osobního příběhu spojeného se sexuálním obtěžováním se diskuse nad tématem vztahu pedagogů a studentů posunuje do obecnější roviny, což je bezpochyby dobře.

    Takže je tu výzva – naslouchejme si vzájemně, snažme se pochopit názory těch druhých. A jak zaznělo v diskusi od děkana DAMU na závěr: Průšvih je šance věci měnit.

    Dokument by měl být v dohledné době zpřístupněný online na platformě dafilms.cz. Ostatní materiály k dohledání na internetu: https://poprolomeniticha.cz/. /Více info také zde./

    CEDIT 08: Iniciativa. Ilustrace Anežka Abrtová. Reproa rchiv

    P. S. Mimochodem, téma zpracovala skupina studentů a studentek – konkrétně Josefína Formanová, Petr Kubala, Jakub Liška, Kateřina Stündlová – v psaném projektu s názvem Granát, atomová bomba, shnilá jablka aneb Analýza diskurzivního prostoru iniciativy Ne!musíš to vydržet a zkrácená verze vyšla v dubnu 2022 v brněnském časopise CEDIT 08: Iniciativa. Shrnuje celou kauzu i její souvislosti a poukazuje na reakce médií i konkrétních lidí v komentářích na facebooku a jinde. Pokud se o téma zajímáte, je k dohledání i na internetu /zde/.

    Obálka Taneční zóny 2/2021. Repro archiv

    A o téma se také stará revue Taneční zóna. V čísle Tz 2/2021 vyšel přepis všech textů, které byly 29. června 2021 před budovou DAMU v Karlově ulici v Praze Marií-Luisou Purkrábkovou a Olaksandrou Chernomashyntsevou čteny, a následné reakce jak pedagogů a pedagožek tak studentů a studentek. A v Taneční zóně 4/2022 vyšel přepis veřejného setkání pedagogů a pedagožek brněnské JAMU se studenty a studentkami konaného v aule DF JAMU 12. října 2021 a názory a reakce zainteresovaných osobností. Obě čísla je možné koupit ve vrátnici Divadelního ústavu v Celetné 17. Co vím, Taneční zóna chystá záznam i této diskuse v X10 a završit celou kauzu v některém z podzimních čísel.

    ///

    Více na iDN o kauze Ne!musíš to vydržet: zde.


    Komentáře k článku: Průšvih je šance věci měnit

    1. Jakub Škorpil

      Avatar

      Nedá mi,
      abych si nepřihřál polívčičku: zpětná reflexe iniciativ (nejen té pražské) byla „tématem“ Světa a divadla 2/2022, kde se tím „co všechno spustila iniciativa Ne!musíš to vydržet“ obsáhle zabývala Barbora Etlíková, Marika Smreková psala obecněji o „tolerancii toxickej produktivity vo vedení kultúry“ a blok doplnily rozhovory s Josefem Hermanem („Ne všichni ‘nemusejí vydržet’“) a Veronikou Drábkovou („Divadlo není výlučný sektor lidské aktivity“). Iniciativa a její dopady pronikla také do diskuse nad hrou Marka Šindelky Feminista v čísle 2/2024, kde jsme text také vydali.

      20.06.2024 (14.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jakub Liška

      Avatar

      Celá studie „Granát, atomová bomba, shnilá jablka: Analýza dislurzivního prostoru iniciativy Ne!musíš to vydržet“ je zveřejněna na webu CEDITu zde: https://www.ced-brno.cz/cs/article/granat-atomova-bomba-shnila-jablka-analyza-diskurzivniho-prostor/
      Vytvořil ji redakčí tým CEDITu 08: Iniciativa. V té době byla Josefína Formanová lektorkou dramaturgie v ND a doktorandkou na FF UK, Petr Kubala redaktorem CEDITu a pracovníkem sociologického ústavu AV ČR, Jakub Liška redaktorem CEDITu a doktorandem na FF MU a Kateřina Stündlová studentkou na FF MU.

      11.07.2024 (21.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,