Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Průniky skrz naskrz (No. 19)

    Wilhelm Schmid je německý filosof a v dosud posledním čísle časopisu Die Zeit publikoval krátkou stať, která mě nejen zaujala, ale přijal jsem ji za svou. Píše tam o momentech, které zažil v okamžiku smrti své ženy. Od té chvíle se mu ty momenty, ba přímo ten moment, ta hodina, ta minuta, neustále vracejí. Kam člověk ve chvíli smrti odchází.

    Ludvík Kavín ve svém (a Niky) podalpském sídle v Maria Schutz. Foto FB

    Také já tam půjdu, všichni tam půjdeme. Ale kam přesně? Nevíme to a nebudeme nikdy vědět, kromě toho, že to možná zvěděla v oné chvíli odchodu ona osoba, které se to týká. Ale ta o tom už nemůže podat zprávu. A my můžeme jen předpokládat.

    O světle a co bude po smrti

    Filosof a spisovatel Wilhelm Schmid ve svém bytě (2017). Foto Paul Zinken

    Schmid píše, že jeho předpoklad, úvaha má co činit se svátky, které teď slavíme (sám píši tyto řádky 25. prosince). Ať už nábožensky nebo světsky: totiž s významem světla. Světlo je forma energie a už od dávných dob božsky uctíváno. Všichni lidé v sobě nesou jiskru božského, nenábožensky viděno jako kvantum kosmické energie, bez níž není života. A v momentě úmrtí budeme/jsme patrně alespoň v jisté míře de-materializováni a navracíme se do forem energie. Schmidt předpokládá, že tam odešla také jeho žena, a věří, že se tam s ní zase potká. Samozřejmě zůstává otázkou, zda se tam setkají jako lidské osoby. Ale to je mu už jedno. Hlavně, že se zase spolu setkají.

    Přijal jsem Schmidovy úvahy za vlastní. A těším se, až se zase se svou ženou potkám. Jistě, především s ní, ale také s dalšími milovanými osobami: mou maminkou, mým otcem i kamarády, kteří hlavně v poslední době odcházejí až nespočítaně…

    O víře a naději

    V té svrchu popsané úvaze se víra mísí s poznáním. Ale nejde o jistotu a nejde také o něco, v co bych doufal. Ne, já nedoufám, že brzy odejdu do de-materializovaného světa, ale počítám s tím, že se to jednou stane, ať už dříve nebo později. Kdybych v onen odchod doufal, znamenalo by to, že ho vyhlížím, možná i usilovně, horečně. Ale tomu tak není.

    Ostatně bych pro onen odchod mohl dělat jen cosi negativního: málo se starat o vlastní zdraví, zbytečně riskovat, eventuelně si  – jak se říká – sáhnout na život. Ostatně lidé, kteří v něco doufají, vesměs doufají jen pasivně. V něco doufat znamená zbavit se jakýchkoliv iniciativ, stát se panáčkem okolí, společnosti.

    Naproti tomu víra by neměla znamenat nic, co je absolutní jistotou (ani nemůže). Vychází ze zkušeností, ze znalostí věcí, ale není jistotou.

    Strašné ovšem je, když ji začneme ztotožňovat s nadějí. A ta naděje nás naprosto zpacifikuje, přestaneme o věc/i usilovat, začneme věřit v „deux ex machina“, v božský zásah, v zásah nějaké vyšší moci, ať už moci Boha (méně bůžků), nějakého politbyra, či vlády, nebo moci technické, kterou si ovšem ani nemůžeme umět vysvětlit. Rozumět víře jako naději je padlá filosofie ne-rozumu. Doufat, že zase bude všechno dobré, v pořádku, samozřejmě nemůže nikdy znamenat jistotu, ale naopak může jen a jen onu nejistotu prohloubit. Je to jako se vším: když pro věc nic nedělám, mohu se jen klátit ve větru událostí nebo zalézt do nějaké jeskyňky a koukat ve stíny dění zvenku (viz Platonovo podobenství).

    O této planetě

    Končící rok 2022 v nás i na nás zanechává stopy. Jen otrlí a movití, lidi, na které ještě nedošlo, lidi bez srdce a rozumu procházejí tímto rokem bez náznaku zamyšlení. Korona a její následky, válka na Ukrajině, děsivé zprávy o zemském oteplování, narůstající hospodářské problémy, potíže…

    Jedna dobrá zpráva ale přece jen prolétla světem: zhruba před týdnem vlády celého světa podepsaly globální dohodu o ochraně přírody (ejhle, Ukrajinci i Rusové! – více zde). Podle odborníků tím samozřejmě není vystaráno, ale „je to velký krok pro život na naší planetě“. A k tomu by samozřejmě nedošlo, pokud by ochránci přírody jen doufali v jednání zástupců různých vlád. Oni se nejrůznějšími nátlakovými a vysvětlujícími akcemi – jak v ulicích měst a obcí, tak na diplomatických úrovních – o dohodu zasloužili. Věřili si a věděli proč. Kdyby jen doufali, těžko by k dohodě vlád ve prospěch zachování přírodního bohatství došlo.

    Diktatury a režimy s nejrůznějšími přívlastky používají celou škálu prostředků, aby si zajistily moc. V té souvislosti slýchávám, že „proti beznaději pomůže jen naděje“. Ta věta patří do odpadků, do sběru škodlivin – a je nerecyklovatelná.

    Zesnul velký filosof

    Dieter Henrich (5. 1. 1927 Marburg, Německo – 17. 12. 2022 Mnichov, Německo). Foto Isolde Ohlbaum

    Jedním z těch, o nichž toho dost vím a kteří v tomto, už málem uplynulém roce zesnuli, je Dieter Henrich. Jeden ze zajímavých i důležitých německých filosofů. Neznal jsem ho osobně. Má moje uznání a obdiv. Ukázal, že všichni filosofové, Descartem počínaje, kteří považovali či považují subjekt za princip filosofie, podlehli a podléhají malé, ale důležité chybě: subjekty se vyznačují sebevědomím, a tomu nelze rozumět jako reflexi. Nejsou tedy vědomým vytvořením „Já“. Akt tohoto vytváření by musel započít sebou samým, a tedy ještě před procesem reflexe být znám. Sebevědomí tedy nemůže být samo o sobě považováno za kognitivní akt, jak byl přesvědčen Henrich, ale také například António Damásio.

    Profesor Henrich vyhledával zdůvodnění, která filosofové před ním zůstali dlužni. Své filosofování nazýval „argumentovanou rekonstrukcí“ a z této pozice četl a obohatil naše vědomosti o Kantovi a Hegelovi a dokázal také argumentačně zdůvodnit pohled na Hölderlina jako na filosofa, nejen jen jako na filosofujícího básníka.

    Dieter Henrich patřil k těm málo filosofům, kteří si už v rozbouřené době okolo 68. roku získali autoritu u studentů – tehdy například svými bohatými znalostmi Hegela a Marxe. Jeho kritika novodobého myšlení (především vycházející z Heideggera) spočívá v tom, že toto spočívá v „uchopení subjektivity sebou samou“. Henrich byl veřejností dost přehlížená, ale důležitá filosofická postava druhé poloviny dvacátého století a počátku století nynějšího.

    A ještě trochu o divadle a jeho šéfech

    V České republice se blíží prezidentské volby. Trochu mně dosavadní předvolební průběh připadá jako panoptikum, ale to snad nevadí: umocňuje to jen spolu s reáliemi ze společenského života moje přesvědčení, že obraz našeho životního prostředí se od dob Komenského Labyrintu světa ve své podstatě nezměnil. A to dává možnosti divadlu.

    Městké divadlo Zlín. Foto archiv MDZ

    Jenže by se divadlo nemělo zabývat převážně subjektem svých struktur (souborových, organizačních, budov etc.), ale naopak tématy této doby a zdivadelňovat tato témata divákům. Některé informace mně říkají, že se bohužel někdy divadelníci jako na obrtlíku zabývají svými interiéry (duchovními a organizačními) namísto kumštýřských výstřelů do veřejného prostoru.

    Nevím, kdo byl v komisi, která před půl rokem přijímala nového ředitele divadla ve Zlíně. Stal se jím po výběrovém řízení Josef Morávek. A před týdnem ho zlínská městská brada s okamžitou platností propustila. Podle hlasů a ohlasů udělala dobře. Ale proč proboha udělala už před půl rokem špatně, a jmenovala ho novým ředitelem?

    Leipziger Schauspielhaus (1906). Foto Wiki

    Schauspiel Leipzig (Lipská činohra) má stále dál ředitele Enrica Lübbeho. Četl jsem na jeho práci některé dobré kritiky, ale taky jsem se v posledních dnech dozvěděl, že dal dvěma dosavadním členkám souboru zákaz vstupu do divadla, a to mně připomnělo doby u nás po Chartě 77, kdy šla jednoho dne Nika hrát a vrátný (sic!) jí řekl, že ji už nesmí pustit do budovy. Informace o těch post-postmoderních zákazech mám z rozhovoru s Claudií Bauer, jednou z prominentních německých režisérek, která následkem těchto zvláštních událostí v Lipsku ukončila svůj vztah s lipským divadlem coby kmenová režisérka.

    Vídeňský Burgtheater kolem roku 1900. Foto Wiki

    A ve Vídni máme největší a snad také nejdůležitější činohru v německy mluvících zemích. Posledních pár let byl jejím šéfem Martin Kušej pocházející z rakouské slovanské menšiny. Ostruhy si vybojoval hlavně v Německu a přes počáteční nedůvěru ke kulturně-politickým strukturám v Rakousku přece jen přijal místo šéfa Burgtheatru. A před několika dny se dozvěděl, že nebude „prodloužen“. Neodehrála se ta historka nijak pěkně.

    Stefan Bachmann, od roku 2013 intendant Schauspiel Köln, se má v roce 2024 stát intendantem Burgtheatru. Foto Henning Kaiser

    Přinejmenším optimismus má vzbudit zpráva, že novým intendantem Burgtheatru byl jmenován Stefan Bachmann, Švýcar, který v poslední době vedl a dosud vede divadlo v Kolíně nad Rýnem. Má dobrou pověst. Uměleckým šéfem Burgtheatru se má stát v roce 2024.

    PF 2023

    25. prosince 2022

    ///

    Více na i-DN:

    Ředitel Městského divadla Zlín končí

    Odcházím od nedokončené práce


    Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 19)

    1. Ivanka Lišková

      Avatar

      Jako vždy excelentní, Ludvík Kavín, bravo!

      27.12.2022 (19.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,