Divadelní noviny > Zahraničí

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 7)

Uzavíráme seriál věnovaný tvorbě Petera Brooka a ohlasům na jeho odchod z tohoto světa textem významného britského divadelního kritika Michaela Billingtona, dlouholetého kulturního redaktora londýnského deníku The Guardian a dopisovatele The New York Times. Text Still centre stage at 90: Peter Brook, human earthquake of modern theatre vyšel 19. března 2015 k Brookovým devadesátým narozeninám.

Peter Brook, lidské zemětřesení moderního divadla

Knihy rekordů trvají na tom, že Peteru Brookovi bude v sobotu devadesát let. Osobně se mi tomu těžko věří. Naposledy jsem na Brooka narazil asi před osmnácti měsíci při připravě nové hry o Kašmíru v Royal Court’s Theatre Upstairs. Nenuceně jsem se zeptal, jestli pobude v Londýně dlouho. Určitě ne, řekl, zítra ráno musím být zpátky v Paříži, kde zkouším. V naléhavosti jeho tónu bylo cosi, co potvrzovalo, že je Brook režisérem, který absolutně žije přítomností a veškerou svou divadelní práci považuje za nedokončenou.

Brook nesnáší, když se má ohlížet za svou kariérou: není to tak dávno, co mi s hrůzou vyprávěl o dopise producenta z West Endu, který ho žádal, aby udělal pro dnešní publikum remake svého slavného Snu noci svatojánské z roku 1970, který se odehrával v bílé krychli.  Ovšem, i když Brook tvrdošíjně žije „tady a teď“, my ostatní máme právo vytvořit si jakousi perspektivu jeho sedmdesátileté divadelní kariéry, jejíž základní premisou je, že se dělí na dvě zcela odlišné části. Nejprve to byl britský Brook, který od roku 1945 do začátku 70. let s lehkonohým, svěžím espritem inscenoval Shakespeara, operu, muzikály, nové hry a dokonce i komerční komedie. Pak je tu mezinárodní Brook, který v roce 1972 založil v Paříži výzkumné centrum a zapojil se do hledání kořenů a  podstaty divadla, a který v projektech jako The Man Who a The Valley of Astonishment využil filmové médium, aby zkoumal fungování lidského mozku.

Ovšem, tohle je příliš přímočaré jednoduché rozdělení, podle mě je Brookova kariéra mnohem propojenější/ kompaktnější než se může zdát. Naprosto pravdivé je tvrzení, že mladý Brook proslul svou bujarou teatrálností. V roce 1953 Kenneth Tynan napsal: Nikdo nemůže Petera Brooka obvinit z jednoduchosti. Stále přitahuje spíše divadelního labužníka, nežli postního mnicha, vaří se smetanou, krví a kořením. Ti, komu stačí chleba a voda, se musejí poohlédnout jinde. Jak však potvrdí každý, kdo viděl Brookovy novější inscenace La Tragédie de Carmen, The Suit/ Oblek nebo Tierno Bokar v druhé polovině života nabízejí destilovanou formu divadla zbavenou křiklavosti a falešných efektů. Ale moje tvrzení, že Brookova kariéra je jedním celistvým proudem, podporují mé vlastní vzpomínky. I v oné výše charakterizované fázi „krve a koření“ byl neklidným experimentátorem, který viděl možnosti „prázdného prostoru“. Nikdy jsem nezapomněl na Stratfordskou Bouři z roku 1957, která zbavila jeviště změti scénických prvků a ukázala Gielguda jako rozzlobeného, ​​neromantického Prospera spoléhajícího na drsnou magii. Později, v muzikálu Sladká Irma, hrdina uprchl z vězení v malé lodičce, která diagonálně plula přes celé prázdné jeviště.

Brookův génius zkrátka vždy hledal nové způsoby, jak ztvárnit na jevišti skutečnost. Nepamatuji si ani kapku krve z jeho výrazného projektu Titus Andronicus z roku 1955: pamatuji si ovšem plazící se červené stuhy, splývající z paží zmrzačené Lavínie Vivien Leigh. A když Brook v roce 1981 inscenoval svou verzi Carmen, první pohled na hrdinku ji neukazoval jako svůdnici s vlnícími se boky, ale jako postavu hrabající se z hromady hadrů, jejíž kostnatá ruka drží tarotovou kartu. Navzdory tomu byla v podstatě Brookova experimentátorství vždycky špetka šoumenství / exhibice. Pamatuji si, jak jsem se ho jednou zeptal, proč v Carmen najednou z ničeho nic zazněl agresivní zvuk orchestrální nahrávky. No, řekl, víš, jak to je. Publikum vždycky potřebuje ve třech čtvrtinách představení nějaký provokativní signál.

Pokud bych měl vybrat klíčovou vlastnost, která charakterizovala Brookovu kariéru, byla by to jeho neukojitelná zvědavost. Fascinovalo ho vždy vše, od detailů technologií přes nejnovější divadelní produkce až po smysl vesmíru. Kdykoli ho potkám, vzpomenu si na krále Leara, který Kordelii říká, že ve vězení zjistil: Who loses and who wins, who’s in, who’s out And take upon us the mystery of things (pozn. překlad Milana Lukeše: Kdo má, kdo ne; kdo vyhrává a kdo prohrál; budeme dělat, že jsme vševědoucí špehové nebes.) Brook je rád informován o tom, co se děje ve světě.

Zároveň je fascinován tajemstvím věcí. To je důvod, proč mnohé z jeho pozdějších prací využívaly divadlo jako laboratoř pro zkoumání neurologických věd. V inscenaci The Man Who (1993), inspirované knihou Olivera Sackse, zkoumal takové záležitosti, jako je ztráta paměti a Tourettův syndrom. Ve filmech Je suis un Phénomène (1998) a The Valley of Astonishment (2014) se zaměřil na synestezii, ve které je jeden smysl stimulován jiným. Brookovo pozdější dílo vyvolalo v některých ohledech skepsi: dochází k fascinující výměně dopisů s Davidem Harem zaznamenané v biografii Michaela Kustowa o Brookovi, kde dramatik obviňuje Brooka, že zbavil svou inscenaci sociálního kontextu. Ale i když jde o zajímavou korespondenci, není pochyb o tom, že Brook má na jeho profesi trvalý vliv. Není to pouhý mystik, ale vysoce praktický divadelník, jehož stopy lze najít, kam se člověk podívá.

Jak tedy změnil Brook moderní divadlo? Pro začátek nám pomohl vyhnat z jeviště vše, co bylo nadbytečné, a přijmout vzrušující provokaci prázdného prostoru. Naučil nás také, že úspěch divadla v budoucnosti závisí na levných lístcích, nabídce společného zážitku, společné radosti. Radikálně ovlivnil způsob, jakým se díváme na Shakespeara: po Brookově inscenaci Leara s hordou rozjařených rytířů už nebylo možné vidět hru jako černobílou tragédii o dobrém králi, který se zbláznil kvůli zlým dcerám.

Ale patrně jedním z Brookových nejméně doceněných úspěchů bylo, že viděl divadlo jako komplexní platformu, kde jsou vaudeville, spoluúčast publika a komediální prvky dokonale kompatibilní s průzkumem neurologických poruch. Brookova všestranná kariéra má nekonečné množství aspektů. Ale pokud budeme pokračovat v kladení základních otázek o tom, k čemu tato platforma je a proč stojí za to ji zachovat, můžeme za to poděkovat tomuto devadesátiletému lidskému zemětřesení.

Z angličtiny pro i-DN přeložila Jana Soprová

///

Více na i-DN:

Zemřel Peter Brook

Anketa na téma Peter Brook

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 1)

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 3)

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 4)

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 5)

Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 6)

…

• Autor: DN
• Publikováno: 26. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ